Buzeruje mě za volantem
Je mi dvaatřicet let a konečně jsem se odhodlala k tomu, udělat si řidičský průkaz. Jsem na sebe náležitě pyšná, že jsem to zvládla a zkoušky udělala bez problémů. Hned, jak jsem řidičák držela v ruce, jsem samozřejmě chtěla začít co nejvíce jezdit, abych získala praxi. A tady jsem tvrdě narazila na přístup mého manžela.
Pokaždé, když někam jedeme a já řídím, mě neskutečně nervuje. Neustále mne buzeruje, křičí na mě. Naprosto nesmyslně, nikdy jsem nikoho nějak neohrozila, ani nespáchala žádný přestupek. On je však ve chvíli, kdy sedím za volantem, jako smyslů zbavený. Podle něj špatně řadím, zbytečně dlouho čekám při výjezdu z vedlejší silnice, nejsem dostatečně pohotová při rozjezdu na zelenou. Na delších úsecích mne zase peskuje, proč nepředjíždím, když se přede mnou někdo loudá. Pravda, na předjíždění si ještě netroufnu.
Jsem z toho dost otrávená, tolik jsem se těšila, až začnu sama jezdit, baví mě to, ale manželův přístup mi bere jakoukoli chuť dál jezdit. Nejraději bych se na to vykašlala. Neudělám to jen proto, že by on z toho asi měl radost a mohl by říkat, že jsem na řízení levá.
Tuhle jsem si zkusila vyjet sama, bez něj. Prostě jsem si vzala auto a vyrazila na nákup. To byla, panečku, jízda. V klidu, bez nervů. Bylo mi přímo blaženě. Ovšem jen do té doby, než jsem se vrátila a dostala od manžela vynadáno, co si to dovoluji vzít si sama naše společné auto. Opáčila jsem, že si dovoluji jen to samé, co on, když jede někam sám. On prý může, protože je vyježděný a já nad sebou potřebuji dozor. Tohle mi doslova řekl.
Máme kvůli tomu dusno, protože ani jeden nechceme slevit. On trvá na tom, že sama jezdit nesmím, já zase nechci řídit, když je v autě on. Když se s ním snažím promluvit a vysvětlit mu, že jeho přístup v roli spolujezdce mne strašně nervuje, je schopný to uznat, dokonce i slíbí, že si bude dávat pozor, ale nikdy to nevydrží. Jakmile sednu za volant a on vedle mne, nejpozději na první křižovatce to začne: Jeď už krucinál, na co čekáš, to je strašný tohleto…“ Kdyby to alespoň říkal normálně, ale to jeho nekonečný řvaní mě šíleně deptá.
Vím ze svého okolí, že tímto způsobem reaguje většina mužů. Proto se ptám – přejde to toho mého někdy? Taky jsem měly se svými manžely problémy, když jste začaly samostatně řídit?
5.1.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 78 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Buzeruje mě za volantem
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
ježiš. S tímhle jsem se nikdy nesetkala, mám obrovské štěstí, že můj přítel má učitelské zkoušky na autoškolu a je zvyklý na nováčky za volantem. Nikdy na mě nekřičel, když jsem udělala chybu, v klidu mi to vysvětlil.
.jpeg)
S manželem ten problém nemám, chová se velmi klidně, ale stejně raději jezdím sama.
Pamatuji si na příhodu s mým otcem, když mi (asi nerad) svěřil auto. Vše probíhalo relativně dobře, až jsme přijeli na křižovatku, já zastavila, dala přednost a už jsem se nerozjela. Přijelo další auto, které mělo přednost a já zas nic. Když to bylo asi 5té auto,začal řvát, vyhodil mě z místa řidiče a celý brunátný zařadil a neodjel. Ono totiž prasklo lanko od plynu. 
S přítelem jsem se poznala, když už jsem měla rok vlastní auto, takže to je bez problému. Občas má taky tendenci mi dobře radit, ale já mu vždy odpovím, že jestli se mu to nelíbí, může si vystoupit. A to praktikuju s každým, kdo mi kecá do řízení. Mistr je v tom moje mamka. Pořád radí, byť vlastní řidičák nemá. Přítel to vyřešil tak, že se jí vždycky zeptá, kolik kilometrů už najela jako řidička .
Tak tohle delal muj tata - jednou, kdyz me poprosil, abych pro nej prijela na nejaky vecirek z prace a zase zacal - tak jsem zastavila a rekla mu at se vystoupi. Koukal na me jako z jara. Pak jsem dodala, ze jeste uz prestane s tim jecenim tak at zustane, ale jeste jedna poznamka a fakt ho vyhodim - od te doby jsem mela v aute klid...
... taky jsem mela takovy problem s manzelem.
Divne mi prislo, ze kdyz jsem byla svobodna a ridila jsem, vsechno bylo v poradku, na zacatku vztahu jsem taky byla super ridicka... v manzelstvi prisla kritika. Chvili jsem to zvladala. Az jednou jsem ho pozadala, aby si vystoupil. Asi si myslel, ze vystoupim i ja. Ale to se spletl, odjela jsem bez neho. A pak jeho kritika skoncila.
Ale priznavam, ze jsem byla na nervy pokud jsme jeli spolu a skutecne jsem delala chyby, ktere normalne neprichazely.
Takze pokud muzes, nevzdavej to. 
ne, s manželem takový problém nemám a nikdy jsem neměla... ale poznali jsme se v době, kdy jsem měla svoje auto a jezdila jsem si jak jsem chtěla... dodnes se v pohodě u řízení střídáme (jediný problém jsou náročnější úseky, tam se pohádáme kdo pojede, protože oba řídíme rádi), manžel zvládnul na jedničku i situaci, kdy jsem po dvou kolech opustila silnici, projela korytem potoka (suchým) a zaměstnala zřejmě hromadu andělů strážných (nic se nám nestalo).
Na druhou stranu jsem zažila začátky řidičství mojí maminky a musím říct, že udržet se bylo tak těžké, takže jsem to nakonec vyřešila tím, že jsem jí nechala jezdit samotnou. Můj "dozor" totiž nepřinášel nic pozitivního - akorát jsme byly obě vystresované. Takže ještě jednou promluv s manželem na téma, že samotné se ti jezdí líp a že BUDEŠ jezdit sama. Ve dvaatřiceti letech dozor opravdu NEPOTŘEBUJEŠ, a vůbec už ne dozor, který tě vystresuje natolik, že je nakonec mnohem víc pravděpodobné, že uděláš nějakou chybu.
No a pokud tě nechce nechat jezdit samotnou SPOLEČNÝM autem, ať ti pořídí auto vlastní 
(to bych nakonec doporučovala tak nějak všeobecně - ono řídit "cizí" auto je o nervy. Já začala jezdit starou plečkou a asi dvakrát se mi jí podařilo při couvání opřít o různé předměty - např. barák atd. ). To, že stará plečka měla o šrám víc, nikdo nepoznal (nakonec ani já), takže se kvůli tomu nikdo nemusel nervovat 
