Dcera chce v osmnácti odejít z domova
Jsem rozvedená, mám jednu dceru, které je teď 18 let a je ve třetím ročníku obchodní akademie. Od malička jsem ji v podstatě vychovala sama. Manžel o ni nikdy nejevil přílišný zájem, a když bylo Tereze osm let, skončilo naše manželství rozvodem. Potom už jsem se znovu nevdala, ani jsem nikdy domů nepřivedla žádného svého partnera. Byly jsme s dcerou samy.
Zvládaly jsme to dobře, naštěstí mám poměrně slušně placené místo, takže ani po materiální stránce jsme nijak nestrádaly. Terezka mi dělala radost, dobře se učila, a když přišla puberta, téměř jsem o tom nevěděla.
Teď se stalo něco, co mi vyrazilo dech a s čím se nedokážu smířit. Dcera se asi před půl rokem zamilovala. Je to muž o deset let starší, svobodný, má svůj vlastní byt. Chápu, že svým věkem a zkušenostmi Terezku okouzlil. Ona zatím nedokáže vidět to, co vidí člověk v pozdějším věku. Její přítel je totiž takový ten frajerský floutek, kterému nejvíc ze všeho záleží na tom, jaký dojem dělá na své okolí. Když mluví, je to samé „já, já já“, obléká se zásadně do značkových věcí a celkově mi připadá hodně povrchní.
Tereza je však úplně vedle. Nemluví o nikom jiném, neskutečně ho obdivuje, což mu určitě dělá velmi dobře. Minulý týden mi oznámila, že se k němu přestěhuje a bude s ním žít. Prý se na tom dohodli. A jen jako bezvýznamnou maličkost mi sdělila, že skončí se školou a půjde pracovat. Její přítel pro ni prý má skvělé místo. Jaké, to neupřesnila.
Málem jsem se z toho složila. Mám o ni velký strach, protože jejímu chlapci nevěřím ani nos mezi očima. Bojím se, aby ji nezneužil k něčemu nekalému. Snažila jsem se Terezce vysvětlit, že její rozhodnutí je velmi riskantní, ale jako bych mluvila do zdi. Je jí prý osmnáct a může si dělat, co chce. Po mně nebude údajně chtít nic, postará se o sebe sama.
Je mi z toho na nic. Nevím, jak dceru přimět, aby zůstala doma a neodcházela ze školy. Může si tím pokazit celý budoucí život. Jsem na dně, nespím, nejím, strašně se o Terezu bojím. Cítím obrovskou bezmoc, protože vím, že čím víc jí budu bránit a přesvědčovat, tím spíš odejde. A navíc možná ve zlém.
Co byste dělali na mém místě? Existuje nějaké řešení? Já je totiž nemůžu najít.
1.2.2008 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 80 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera chce v osmnácti odejít z domova
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Musí to být pro tebe těžké období. 
Tohle půjde jedině po dobrém, po zlém nic nezmůžeš. Stěhování násilím nezabráníš, ale zkus se s ní domluvit, aby nenechávala školy. prostě něco jako kompromis. Ona sama přijde k rozumu, aspoň to tak bylo u většiny lidí v okolí. Ale musí chtít sama.
Pokud možno domluv se s ní v klidu, jinak o ní přijdeš, řekni jí, že ať se klidně odstěhuje, že jí nechceš bránit, ale že bys byla ráda, kdyby dodělala školu a ty jí v tom plně podpoříš, když si nedá říct, tak ať školu neukončuje, ale jen přeruší, protože aspoň bude mít zadní vrátka, kdyby jí to s přítelem nevyšlo. Antikoncepci by to chtělo, jinak budeš za chvíli babička. Od přítele mi přijde pěkně sobecký 
, že nechce, aby měla vzdělání a nutí jí do práce, vždyť škola je základ a pracovat bude celý život. Jeden rok by vydržel a když jí nabídneš, že jí budeš přidávat peníze na bydlení, tak jí třeba na škole udržíš.
V rodině holka začala v 16 žít s klukem, rodiče jí to tolerovali (babička těžce zkousávala). Chodila s ním 4 roky, dá se říct, že ty nejhorší pubertální leta byla "pod kontrolou", pak se rozešli. Bez nějakých následků. Teď má 25, je svobodná, užívá si života.
Taky si myslím, že dcera se spíš tvým přístupem zasekne. Já bych jí doporučila hlavně antikoncepci. Samozřejmě opatrně, ne že by měla dojem, že je to proti jejímu příteli. Teď totiž nevidí , neslyší. Školu si může dodělat, k tobě se může vrátit, ale dítě - to by bylo mnohem složitější.
Musí si holt získávat zkušenosti sama.
Obávám se, že v tomto případě asi nic nezmůžeš.
Jak se děti začnou ohánět svou plnoletostí a ještě je v tom zamilovanost, tak to je jako když hrách na stěnu hážeš. Podobné to bylo i s mým bratrem, když mu bylo sedumnáct. Naši do něj mluvili horem spodem, ale on měl svou hlavu, přestal chodit do školy a dělal si po svým. Trvalo to dva roky, pak nějak přišel k rozumu zjistil, že realita je jiná, vrátil se na školu a ve 20 - ti letech odmaturoval. V tvém případě bych dceři asi doporučila, pokud tedy trvá na tom, že ze školy odejde, aby si alespoň zažádala o přerušení studia. Nevím jak je tomu nyní, ale bývalo to tak, že se mohlo přerušit studium až na dva roky a během té doby nastoupit znovu. Až totiž pozná tu realitu a pomine okouzlení, ať má možnost dostudovat na téže škole.
a co s ní udělat dohodu - ať se odstěhuje k příteli, ale dodělá školu....? Jak to dopadne s přítelem se uvidí - ale školu by měla mít hotovou v každém případě....
