Manžel pláče po komunistech a otravuje mi život politikou
.jpg)
Je nám s manželem 52 a 57 let. Už roky žijeme sami, děti jsou dávno dospělé, máme už i dvě vnoučata. V poslední době se s mužem hodně hádáme, téma našich hádek je v podstatě stále stejné: politika. Z jeho věčného brblání a stěžování jsem už opravdu utahaná a nevím, co s tím. Nikdy dřív takový nebyl.
Vždycky byl hodně aktivní, i v době před revolucí, kdy jsme měli malé děti a já byla na mateřské, se o nás uměl vždycky postarat, byť to bylo za cenu dvou zaměstnání. Nikdy si nestěžoval, bral věci tak, jak jsou. Je svým založením hodně pracovitý, k tomu dost všestranný a šikovný. Celé roky pracoval v jednom podniku, až před čtyřmi lety dostal výpověď pro nadbytečnost, či jak se tomu říká.
Tehdy začal v jeho chování zlom. Několik měsíců byl na pracáku, pak se mu konečně podařilo sehnat práci. Vybírat si moc nemohl, je „jen“ vyučený. Sehnal tedy místo jako řidič v jedné spediční firmě a byl docela spokojený. Jezdil i zahraniční cesty, hlavně do Německa. Jenže po roce firma zkrachovala a on zůstal bez práce.
Sebralo ho to, opět skončil na pracáku a znovu mu začala anabáze s hledáním práce. Vzhledem k věku se o něj nikde neprali, nakonec zakotvil jako řemeslník v jisté firmičce. Zvykl si a práci si pochvaloval. Zpočátku vše fungovalo dobře, pak začaly potíže s proplácením výplat. Když nedostal za dva měsíce zaplaceno, odešel. Od té doby se o ušlé dvě výplaty s bývalým zaměstnavatelem soudí. Jenže víte, jak to chodí, všechno je na hodně dlouhé lokte.
Po těchto dvou zkušenostech se uzavřel do sebe a přestal se o jakoukoli práci zajímat. Podařilo se mi ho časem přesvědčit, aby se nevzdával, pomáhala mu hledat nové místo. Díky manželovi mé kolegyně se to podařilo a můj muž je už poměrně dlouhou dobu zaměstnaný a konečně to vypadá jakž takž dobře.
Ale jemu pořád něco nevoní. Pracovní pozice, kterou zastává, je podle něj nedůstojná, stydí se komukoli říct, co vlastně dělá. Já to tady klidně napíšu, protože .jpg)
nepředpokládám, že by si to tu přečetl. Pracuje jako popelář. Stydí se za to strašně, i když na druhou stranu je vlastně rád, že má stabilní místo a každý měsíc výplatu. Přesto to bere jako velkou degradaci, jak „na stará kolena“ dopadl. Bojí se, aby ho náhodou někdo neviděl, nechce chodit do společnosti, na návštěvy ke známým. Otázkám na práci se vyhýbá jako čert kříži.
Neustále se utápí ve svých pocitech, ztratil úplně radost ze života. Nadává na všechno. Rozčiluje se u zpráv, u čtení novin, je to neskutečně obtížné. Nejhorší na tom je, že on, odjakživa zarytý antikomunista, začal zcela vážně vyzdvihovat, jak to bylo dříve všechno lepší, jak byly jistoty a nikdo neměl existenční problémy. Dokonce je bude prý v příštích volbách volit.
Nechápu to. Už jsem se zařekla, že se s ním na toto téma nebudu bavit, protože to vždycky skončí hádkou, ale jemu se pokaždé podaří mne nějak vyprovokovat a zatáhnout do hovoru. Pak s uspokojením argumentuje, vede dlouhé monology, hučí do mě jako čtvrtodenní zimnice. Neskutečně mne to otravuje. Taky nejsem z toho, jak dopadl, nadšená, ani mně se nelíbí, co se dnes děje ve vysoké politice. Ale přece si kvůli tomu nebudu kazit celý ostatní život? Jenže pro něj to snad jedinou volnočasovou náplní. Hudruje a hudruje. Nikam ho nedostanu, po práci a víkendy dřepí doma a je otrávený a nesnesitelný.
Jsem zoufalá a nevím, co s ním. Dřív to býval veselý chlapík plný života, jezdili jsme na vodu, v pozdějším věku jsme často chodili do přírody na dlouhé procházky. Teď se nezajímá ani o mně ani o děti a vnoučata. Utápí se ve své ublíženosti a hledá viníky toho všeho. Jak mu mám pomoci, aby začal na svět zase nahlížet alespoň trochu optimističtěji?
27.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 82 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Manžel pláče po komunistech a otravuje mi život politikou
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
mam-ča:
Jak dlouho lze pobírat?
do 50 let - 5 měsíců
od 50 do 55 let - 8 měsíců
více než 55 let - 11 měsíců
LenkaT: Od 55ti. I když v průběhu podpory dosáhla věku 55 let, na tu delší podporu neměla nárok.
mam-ča: v 54 letech věku je podpora 8 měsíců, ale i tak je to v tom věku problém, sehnat něco slušného
.gif)
Almega: 
Riki:
Almega: Na té práci není špatného nic, ale představ si sama sebe, že bys na tom byla tak bídně, že by o Tebe na pracovním trhu nebyl kvůli věku vůbec zájem. Nakonec by Ti, jako šikovnému řemeslníkovi, ze známosti sehnal partner místo popeláře, na kterého každý vidí.
Proto se Radky manžel straní známých, dětí a vnoučat. Nechce, aby jeho vnoučata někde řekla : Můj děda je popelář.
On to cítí jako potupu. Třeba by mu vadilo míň, dělat jakoukoli podřadnou práci, ale tak, aby ho při tom nikdo neviděl.
Tohle těžko chápe člověk, který se nikdy neocitl bez práce.
I mně donedávna připadalo, že kdo chce, ten si práci najde. Není to tak. Omezení věkem, nebo zdravotními problémy je takový člověk prakticky nezaměstnatelný.
Mám kamarádku-lékárnici. Je v ČID a potřebuje práci na zkrácený úvazek, ze zdravotních důvodů s minimálním dojížděním. O práci přišla v 54 letech, kdy výběrové řízení na lékárnu polikliniky vyhrál nový nájemce, který si přivedl vlastní lidi. Podpora v nezaměstnanosti je jen 5 měsíců, a pak se může i vzdělaný člověk jít pást.
Nechápu,co může být na jakékoliv potřebné práci špatného???Bez popelářů by to zde brzy vypadalo děsně,odpadky vytváří každý a mnohem více,než kdysi.Paní Radka se asi neumí smířit s tím,co je a bude.Máte být rádi,že žijete,jste relativně zdraví,máte kde bydlet,atd.Co zbylo Japoncům po tsunami???Jsme moc zhýčkaní,nevážíme si obyčejných radostí života.Váš manžel by asi bez vás byl bezdomovcem??Nechte ho reptat,ať si volí koho chce,lépe se vyjádřit nahlas,než to v sobě dusit a pak umřít na infarkt! Být vámi,tak to nechám času,může být ještě hůř!!!
Riki:
Televizi do bazaru, a odhlásit předplatné novin. 
Nebude se mít u čeho rozčilovat. No, já se mu nedivím, dělat v tomhle věku popeláře jistě není žádná legrace, fyzicky namáhavé to bude, příjemná práce to taky není, a že jsou lidi hloupí a dají se slyšet, jak je to podřadné, o tom žádná. 
A jestli se mu doma taky dává najevo, že by měl být vděčný za to, že mu byla taková práce sehnána, neremcat, a chodit do přírody na dlouhé procházky, je přirozené, že se snaží najít nějaký ventil pro negativní pocity. Pokud to odnáší jen politika, je to ještě dobré... Možná by potřeboval sundat část té tíhy živitele rodiny z ramen. Trošku víc podpory a pochopení, ne mu strkat, že se musí smířit se vším, jen aby měl tu pravidelnou výplatu. Nenutit ho chodit ke známým, a tam hrdě hlásat, že je popelář... a nehádat se s ním. Klidně mu všechno odkývat a myslet si svoje. Akademická debata o sociálních jistotách beztak nic neovlivní, tak proč mu to vymlouvat. Ono ho to přestane bavit, když nebude mít oponenta. Kdyby měl v minulosti nějaké koníčky, pomohlo by to, takhle těžko říct, čím jiným ho zaujmout.
jen si zkusme představit, jak by to vypadalo kdyby popelářů nebylo.......
naše sídliště by zavaliny tuny odpadků....my jsme doma dva a co toho vyprodukujem......já jsem Radčinýmu manželovi vděčná....
hele Radko, do důchodu má 6 let....to už tak nějak překlepe, tím že nemá práci co by se mu líbila tím přeci život nekončí......nemá nějaké koníčky, záliby, zájmy ?.....ten můj jich má tolik , že ani nestíhá....
znám inženýra co dělá u ochranky , má do důchodu 3 roky a je v pohodě....jakýpak stresy kvůli práci, práce bude a my nebudem......vytáhni ho do kina, do kavárny, ny bazén, do lázní apod. aby přišel na jiné myšlenky......
mam-ča: 9:36:
Vidim jako nutnost shanet jeste jinou praci, aby moh s popelarinou prastit. Je mi ho lito a chapu ho. Stokrat se mu muze vtloukat do hlavy, ze se neni za co stydet, pro nej je to nejspis degradujici. MMCH, nerika se nahodou detem - kdyz se nebudes dobre ucit, budes delat popelare? Ja to od nekoho slysela. Proste je tak nastavena spolecnost + tvuj muz to vnima stejne. Presvedcovani nepomuze, jen ho to utvrdi, ze je nepochopeny a o to vic se bude upinat do doby, kdy citil jakz takze nejakou socialni "jistotu"...
.jpg)
Tak hlavně bych se ho zeptala, co chce ON - ne to volení komunistů a tak, ale jak by si představoval práci, ve které by byl spokojený, a podle toho pak zkusit najít novou. Vím, že sehnat v tomhle věku práci není žádná sranda, máma, brusička skla, po zrušení skláren hledala taky (jablonecký region má šílenou nezaměstnanost). Bylo jí tehdy jednapadesát a taky to zvládla. Měla podobné nálady, pocity, že je zbytečná, nikdo ji nepotřebuje atd... Tak jsem se zeptala, co by chtěla za práci, a ona řekla jediné - aby u toho pokud možno seděla (celý život v práci stála a má záda a nohy v hrozném stavu). Tak jsme objeli okolí a za tři týdny nastupovala v takové malé samoobsluze. Jistě, taky to není terno, ale je časově flexibilní, nebývá nemocná, těhotenství taky nehrozí, tak ji vzali rádi a vyšli jí ještě vstříc v tom, že většinu času tráví za kasou. Je spokojená a i na psychice se to projevilo. Takže hledat dál, psychicky podporovat a když bude mít manžel už hódně velkou rejpavou, sebrat se a jít na tu procházku sama. Přeju hodně 
mam-ča:
orinka: Jasně, někdo se s tím za pomoci rodiny dokáže poprat. Tady tu pomoc ale nevidím. 
