Manžel pláče po komunistech a otravuje mi život politikou
.jpg)
Je nám s manželem 52 a 57 let. Už roky žijeme sami, děti jsou dávno dospělé, máme už i dvě vnoučata. V poslední době se s mužem hodně hádáme, téma našich hádek je v podstatě stále stejné: politika. Z jeho věčného brblání a stěžování jsem už opravdu utahaná a nevím, co s tím. Nikdy dřív takový nebyl.
Vždycky byl hodně aktivní, i v době před revolucí, kdy jsme měli malé děti a já byla na mateřské, se o nás uměl vždycky postarat, byť to bylo za cenu dvou zaměstnání. Nikdy si nestěžoval, bral věci tak, jak jsou. Je svým založením hodně pracovitý, k tomu dost všestranný a šikovný. Celé roky pracoval v jednom podniku, až před čtyřmi lety dostal výpověď pro nadbytečnost, či jak se tomu říká.
Tehdy začal v jeho chování zlom. Několik měsíců byl na pracáku, pak se mu konečně podařilo sehnat práci. Vybírat si moc nemohl, je „jen“ vyučený. Sehnal tedy místo jako řidič v jedné spediční firmě a byl docela spokojený. Jezdil i zahraniční cesty, hlavně do Německa. Jenže po roce firma zkrachovala a on zůstal bez práce.
Sebralo ho to, opět skončil na pracáku a znovu mu začala anabáze s hledáním práce. Vzhledem k věku se o něj nikde neprali, nakonec zakotvil jako řemeslník v jisté firmičce. Zvykl si a práci si pochvaloval. Zpočátku vše fungovalo dobře, pak začaly potíže s proplácením výplat. Když nedostal za dva měsíce zaplaceno, odešel. Od té doby se o ušlé dvě výplaty s bývalým zaměstnavatelem soudí. Jenže víte, jak to chodí, všechno je na hodně dlouhé lokte.
Po těchto dvou zkušenostech se uzavřel do sebe a přestal se o jakoukoli práci zajímat. Podařilo se mi ho časem přesvědčit, aby se nevzdával, pomáhala mu hledat nové místo. Díky manželovi mé kolegyně se to podařilo a můj muž je už poměrně dlouhou dobu zaměstnaný a konečně to vypadá jakž takž dobře.
Ale jemu pořád něco nevoní. Pracovní pozice, kterou zastává, je podle něj nedůstojná, stydí se komukoli říct, co vlastně dělá. Já to tady klidně napíšu, protože .jpg)
nepředpokládám, že by si to tu přečetl. Pracuje jako popelář. Stydí se za to strašně, i když na druhou stranu je vlastně rád, že má stabilní místo a každý měsíc výplatu. Přesto to bere jako velkou degradaci, jak „na stará kolena“ dopadl. Bojí se, aby ho náhodou někdo neviděl, nechce chodit do společnosti, na návštěvy ke známým. Otázkám na práci se vyhýbá jako čert kříži.
Neustále se utápí ve svých pocitech, ztratil úplně radost ze života. Nadává na všechno. Rozčiluje se u zpráv, u čtení novin, je to neskutečně obtížné. Nejhorší na tom je, že on, odjakživa zarytý antikomunista, začal zcela vážně vyzdvihovat, jak to bylo dříve všechno lepší, jak byly jistoty a nikdo neměl existenční problémy. Dokonce je bude prý v příštích volbách volit.
Nechápu to. Už jsem se zařekla, že se s ním na toto téma nebudu bavit, protože to vždycky skončí hádkou, ale jemu se pokaždé podaří mne nějak vyprovokovat a zatáhnout do hovoru. Pak s uspokojením argumentuje, vede dlouhé monology, hučí do mě jako čtvrtodenní zimnice. Neskutečně mne to otravuje. Taky nejsem z toho, jak dopadl, nadšená, ani mně se nelíbí, co se dnes děje ve vysoké politice. Ale přece si kvůli tomu nebudu kazit celý ostatní život? Jenže pro něj to snad jedinou volnočasovou náplní. Hudruje a hudruje. Nikam ho nedostanu, po práci a víkendy dřepí doma a je otrávený a nesnesitelný.
Jsem zoufalá a nevím, co s ním. Dřív to býval veselý chlapík plný života, jezdili jsme na vodu, v pozdějším věku jsme často chodili do přírody na dlouhé procházky. Teď se nezajímá ani o mně ani o děti a vnoučata. Utápí se ve své ublíženosti a hledá viníky toho všeho. Jak mu mám pomoci, aby začal na svět zase nahlížet alespoň trochu optimističtěji?
27.5.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 82 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Manžel pláče po komunistech a otravuje mi život politikou
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Jo, a v příspěvku mi chybí dost zásadní informace: jaké je zaměstnání té paní.
Mitrola: no, právě popelářský vůz....obávám se, že na posilování na něm už pán správný věk nemá, líp by mu bylo někde na informacích v hypermarketu. Škoda, že nemá nějaké praktické řemeslo, uchytil by se líp.
Tady není co radit, celý příspěvek vysvětluje, jak ke svému současnému politickému názoru dospěl. Ano, líp už bylo. Na vašem místě bych mu prostě přitakala, v jeho věku mrznout na popelářském voze, tak to je na mašli a tu zatím nehledá.
.jpg)
Ztráta zaměstnání ,,bolí" každého a dnes je fuk jestli je vám 50 nebo 35. Katastrofa je to pokaždé a kdo to na vlastní kůži nezažil tak nikdy nepochopí tu bezmoc a zoufalství do kterého se člověk uvrtá, je smýkán nastaveným systémem a nikde toho není konce. Ani nespočítám vlastní naděje o které jsem přišla za poslední půlrok bez práce. A to mám technické vzdělání, kvalifikaci a praxi v lean manufacturing (omlouvám se všem za anglický název, ale tak to prostě je, český se nepoužívá) a přesto všechno jsem už také stará do mladistvých týmů (ve 34 letech), jsem žena, velmi brzy si ještě pořídím rodinu, mám příliš velké vzdělání a brzy bych utekla jinam a mohla bych takto psát do nekonečna....proto chápu rozmrzelost Tvého muže.
Ale je potřeba pořád bojovat a nikdy nepřestávat, protože jinak se východisko ztratí úplně.
Za práci by se nikdy nikdo neměl stydět. A kdo se někomu posmívá za to, čím se někdo jiný živí - tak ten je pro mne morální odpad. Práce není ostuda. Ostuda je vzdát se.
Mám se stydět za to, že jako kvalifikovaný certifikovaný technik nyní denně sedím u lisu, vyndavám výrobky a skládám do krabice???????Samozřejmě, že je mi to líto, ale udělala jsem co jsem mohla, svědomí mám čisté a NESTYDÍM SE za to, že pracuju.
Mojí tetě je 57 let a umírá v bolestech na rakovinu děložního čípku. Každý den už nyní může být poslední. Tolik let ještě mohla žít.... neškodilo by Tvému muži se na to podívat z této stránky.
Přeji Vám oběma
Vem Ho na onkologii jenom projit oddelenim. Pro me to byla takova moralni facka, ze na to nikdy nezapomenu a vazim si kazdeho dne.
Éra komunistů byla docela dlouhá, naučila nás, že máme svoji jistotu práce a mnoho sociálních výhod. A to byla úžasné, pohodlné, stabilní. Člověk si zvykl na svoji práci, pracovní růst a až na malé vyjímky, nikdy nepadal dolů.
Teď je ta situace mnohem složitější. Manželovi bys měla "vtlačit" do hlavy myšlenku, že i když nemá dream job, má pravidelný příjem. Což je mnohem více než podpora. Nikdo ho nenutí tuto práci dělat, ale ani se za ni stydět. A už vůbec mu nikdo nebrání v hledání práce, která by mu vyhovovala.
Politika a její reprodukce (v TV, novinách apod.) rozladí nejednoho z nás. Ale ne všechny praktiky jsou hloupé. Např. taková jedna politická zásada je: udělej chaos, předhazuj problémy a ... ten moudrý se otočí k běsnícímu davu zády a dělá to, co sám chce a úplně na jiném místě. Co kdyby Tvůj manžel zkusil něco podobného?
Tak jako tak... gratuluji mu, že má práci. A jeho nespokojenost mu má jistě něco ukázat, možná ho to přivede k seznámení se s novými lidmi, kteří ho přivedou k jiné práci... ale vztek, který ho ovládá, mu může zavřít oči, zatemnit mozek ... a tím tu cestu nemusí vidět.
Minulost (komunistická) je pryč a nikde ji nezmění, budoucnost nám ještě nepatří a přítomností je třeba žít a za její pomoci si vylepšit právě tu budoucnost.
Lidé pár let před důchodem to nemají v pracovním procesu lehké, jelikož si pamatují dobu, kdy o práci nebyla nouze, tak se k tomu vracejí, byť vůbec nemuseli být komunisté, prostě byla práce. Mladší generace to již berou jiným úhlem pohledu, byť se také musí snažit. Né každý se umí v životě řídit heslem - co tě nezabije, to tě posílí....
