Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem nešťastná z toho, jak se chová můj již dávno dospělý syn. Strašně se na něj zlobím, ale bohužel s tím nemůžu nic udělat. Pořád přemýšlím, kde jsem asi udělala chybu a zda jeho chování nemá nějaké kořeny v minulosti a nechtěně jsem ho nezpůsobila já svým přístupem.

Byl naše vymodlené dítě, otěhotněla jsem až v 37 letech, což byla v té době celkem rarita a byla jsem považována za „starou“ matku. My s manželem jsme ale byli šťastní a pro našeho chlapečka bychom snesli doslova modré z nebe. Možná jsme mu dávali až příliš, žil si doslova jako princátko, měl snad všechno, co si kdy přál. Říkali jsme si, že je to přece naše jediné dítě. A možná tady je zakopaný pes. On byl vždycky zvyklý, že dostane to, co chce.

Po maturitě šel na vysokou a úspěšně vystudoval. Už v té době se poznal se svou současnou manželkou a krátce po jeho promoci byla svatba. Rok na to se jim narodila nádherná holčička. Všichni jsme měli obrovskou radost, syn také, ale zároveň i s trochou hořkosti poznamenal, že si tajně přál syna. Neviděla jsem na tom nic nenormálního, většina mužů si přeje chlapce. Syn se ale ke své dcerce choval vždy hezky, hodně se jí věnoval a zdálo se vše v pořádku.

Po dvou letech snacha otěhotněla podruhé. Těšili jsme se na další miminko a k překvapení nás všech jsme se brzy dozvěděli, že se narodí hned dvě najednou. Syn se na ta nenarozená dvojčátka doslova upnul. Začal rozhlašovat, že to budou určitě kluci a hned dva najednou. Ani náznakem nepřipustil možnost, že by se mohla narodit děvčátka.

Když se později na ultrazvuku ukázalo, že jedno z děťátek je holčička, své zklamání se ani nesnažil skrývat. Druhé miminko se ukázat nechtělo a až do svého narození nám neprozradilo, zda je chlapeček, nebo holčička. Po dobu snašina těhotenství tak bylo poslední synovou nadějí. Ta se však nesplnila a snacha na jaře porodila dvě roztomilá děvčátka.

U mého syna nastal šílený obrat k horšímu. Už během snašina těhotenství býval dost nepříjemný, ale po narození dvojčátek se stal doslova nesnesitelný. Dává najevo zklamání, o dvojčátka se téměř nezajímá, ochladl i vůči nejstarší dcerce. Snacha je nešťastná a hodně těžce to nese. Nedivím se jí. Musí jí být hrozně. Je to báječná mladá žena, velmi pracovitá a obětavá, milá. Mám ji moc ráda. Takový přístup si od svého manžela nezaslouží. Tím, jak se on chová k jejich malinkým dcerkám, ona jako matka samozřejmě velmi trpí. Zpočátku jsme si všichni mysleli, že po nějaké době si syn zvykne, ale dvojčátka už mají pět měsíců a k žádnému posunu z jeho strany nedošlo.

Oba s manželem se snažíme synovi promluvit do duše, chtěli bychom, aby pochopil a uvědomil si, že to nejdůležitější přece je, že má krásné a hlavně zdravé děti, hodnou  ženu a šťastnou rodinu. A tu si svým přístupem boří a jednou by toho mohl litovat. Ale on je doslova jak malý kluk. Chtěl syna, alespoň jednoho a místo toho má tři dcery. Bere to jako křivdu a chová se tak, jak je to dospělého muže zcela nedůstojné, a kdyby nešlo o tak závažnou záležitost, řekla bych až směšné.

Snaše dochází trpělivost, svěřila se mi, že začíná uvažovat o rozvodu, přestává si mého syna vážit (nedivím se jí) a nechce žít s dcerkami s někým, kdo o ně vlastně nestojí.

Nevím, jestli mi někdo dokáže poradit. Jak na něj? Jak mu vysvětlit a hlavně docílit toho, aby se vzpamatoval a začal se chovat jako dospělý muž a otec rodiny? Domluvy nepomáhají. Je uzavřený do sebe, lituje se, je protivný a nedůtklivý. Řeknu vám jedno, kdyby to nebyl dospělý chlap, přehnula bych ho přes koleno a pořádně mu naplácala zadek, jakkoli jsem něco takového nikdy v životě neudělala.