Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

S manželem jsme si asi pěkně zavařili a teď nevíme, jak z toho ven. Do puntíku se u nás vyplnilo rčení pro dobrotu na žebrotu. S těmi nejlepšími úmysly jsme totiž v tíživé situaci pomohli jeho sestře s dětmi. A teď nám to přerůstá přes hlavu.

Před dvěma lety se manželova sestra rozváděla. Nedivili jsme se jí, její bývalý byl opilec a agresor, celá rodina jsme do ní hučeli, aby od něj odešla, že jí pomůžeme. Nejen kvůli ní, ale hlavně kvůli dětem, měla tehdy dvojčata, ještě úplně maličká miminka. Ten její jí neváhal mlátit i v době, kdy byla těhotná.

Když bylo holčičkám necelého půl roku, konečně se švagrová odhodlala a odešla od něj. Momentálně je už vyřešený i rozvod. Od počátku, v době, kdy ještě byla u něj, jsme jí s manželem zdůrazňovali, že může bydlet u nás, místo máme. Opravdu jsme s tím neměli problém. Zdědila jsem po babičce dům, celé horní patro bylo volné.

A tak se tam manželova sestra s dětmi nastěhovala. Slíbili jsme jí, že tam může zůstat, jak dlouho bude potřeba, než se postaví na vlastní nohy. Bylo nám jasné, že minimálně po dobu mateřské zůstane. Má tříletou variantu, která jí končí na podzim. Bohužel, že by začínala uvažovat o stěhování, to zatím ne.

Proč bohužel? Protože nám to nějak přerostlo přes hlavu, chyba je asi i v nás, že jsme nebyli schopni nastavit nějaká pevná pravidla. Bylo nám jí tehdy líto, měla toho i tak dost. Chtěli jsme, aby se dala co nejdříve dohromady. Tak jsme kolem ní i dětí docela skákali a všemožně jí pomáhali.

A najednou cítíme, že je toho prostě dost. Ona si na ten servis zvykla a bere ho jako samozřejmost. My jsme zatím bezdětní, oba pracujeme, příjmy máme celkem slušné, takže ji samozřejmě podporujeme i finančně, z mateřské by všechno utáhla jen těžko.

Nemusí u nás platit žádný nájem, ani energie, všechno jsme si dobrovolně vzali na sebe sami. Když nakupujeme, bereme i pro ni a její děti, ona nám občas zaplatí, ale většinou ne. Přiznám se, že co se týká financí, mne ani tak nebolí, není to pro nás nějak zásadní problém. Co mi vadí je, že ona u nás naprosto zdomácněla a považuje to snad za své. Snaží se organizovat chod domácnosti, bez dovolení a v mé nepřítomnosti mi klidně vleze do přízemí a bere si z kuchyňské linky co zrovna potřebuje k vaření. Začala jsem tedy při odchodu do práce zamykat a ona se na mne urazila.

Poslední spor, kdy jsem už vysloveně přetekla, je zahrada. Dětem je dva a půl roku, tak ji určitě využijí. K Vánocům jsme jim koupili houpačku a klouzačku, zahradní dětský domeček a pískovišťátko. Minulý víkend jsme to s manželem všechno nachystali a obě holčičky jsou z toho absolutně nadšené.

Švagrová taky, samozřejmě,má děti venku, pod dohledem, které mamince by se to nelíbilo. Jenže ona po nás ještě chce, abychom udělali kotec pro našeho psa, který je jinak zvyklý volně běhat po zahradě a má přístup i k nám do přízemí. Je to náš mazel, neuvěřitelně hodný labrador, který by na sobě nechal dříví štípat. Samozřejmě ho nenecháváme s dětmi samotného, jeden nikdy neví. A to je právě moment, který švagrové vadí. Prý když mají holky takový pěkný koutek na oplocené zahradě, ona je tam může klidně nechat samotné a třeba si doma vařit. Ale tím, že je venku na volno náš pes, tak to nejde, nechat je bez dozoru. A proto by byla ráda, kdyby byl pes přes den, když budou holčičky na zahradě, zavřený v kotci.

To už na mě, ale i na manžela, bylo dost. Oba unisono jsme jí řekli, že něco takového opravdu nemíníme udělat. A oni dva se strašně pohádali, skončilo to dost šíleně, v celém domě je teď dusno a my s mužem začínáme uvažovat, jestli jsme to opravdu měli zapotřebí, respektive jestli máme zapotřebí něco takového trpět v našem vlastním domě. Holčičky milujeme, pro ně bychom udělali vše, ale jí už máme plné zuby. Nejhorší je, že povahu na to jí říct, že do podzimu a ať si pak něco hledá, nemáme. Víme, že je bez peněz, že nemá kam jít. Tchánovci bydlí ve dvougarsonce, leda snad že by oni šli k nám a ona do té dvougarsonky. Ale ani to není ideální řešení, s manželovým otcem není jednoduché vyjít a představa, jak nám tady všechno despoticky organizuje, to bychom si zrovna nepomohli.

No, koukám, že jsem to všechno popsala dost obsáhle, ale muselo to ze mě ven. Budu moc ráda, když mi na celou situaci napíšete svůj názor. Děkuji.