Dcera je v manželství nešťastná. Máme zasáhnout?
Vždycky jsem si říkala, že se svým dětem nikdy nebudu plést do jejich života. Teď však své předsevzetí přehodnocuji a přemýšlím, co mám dělat. Mám se koukat na svou nešťastnou dceru a nečinně přihlížet?
Simonka se před téměř třemi lety vdala, před rokem a půl se mladým narodila dvojčátka – páreček, chlapeček a holčička. Velkou radost bohužel zkalil smutek, když byla chlapečkovi zjištěna vrozená srdeční vada. Krátce po narození podstoupil operaci, z nejhoršího je už venku, ale vyžaduje zvláštní režim.
Snažíme se s manželem dceři co nejvíce pomáhat, protože s Davídkem má opravdu hodně práce. A k tomu ještě Adélka, která je naštěstí zcela zdravá. Dcera se tedy má hodně co otáčet, aby obě děti zvládala. Ano, mluvím pouze o ní, protože její manžel se do péče o děti takřka vůbec nezapojuje.
Zpočátku to dcera tajila, nebo se snažila různě mlžit a omlouvat ho, ale máme oči a vidíme, co vidíme. Zeť, když není v práci, je pořád někde v luftě. Chodí s kamarády sportovat, jezdí s nimi na víkendy, v létě byl s partou dokonce dva týdny sám na dovolené a dceru tady nechal samotnou s tehdy ani ne ročními dvojčaty. Navíc s jedním velmi nemocným.
Navíc dceři nedává ani dost peněz, mají oddělené účty a on jen přispívá částkou, kterou sám uzná za vhodnou. Dcera musí hodně šetřit, aby vůbec vyšla, často za námi přijde s žádostí o půjčku. My jí rádi vypomůžeme, ale nelíbí se nám, že si její manžel užívá života jako za svobodna a ji v tom nechá plácat.
Před krátkým časem už to na dceru asi bylo moc, tak se nám zcela otevřeně svěřila. Popsala nám všechno, jak žijí, jak on se chová, jak se má, či spíše nemá, k dětem. Prý to vysvětluje zklamáním z Davídkovy nemoci, představoval si, jak bude se synem sportovat a teď je všechno jinak. Přesto všechno ho dcera stále miluje a nechce rozbíjet rodinu. Vidíme ale na ní, že je moc nešťastná, unavená, doslova nám chřadne před očima. Je jí osmadvacet a vypadá tak o deset let starší. Pokaždé, když ji vidím, rve mi to srdce.
Otevřeně přiznávám, že mám na zetě velký vztek. I manžel. Nikdy jsme mu neřekli křivého slova, vždycky jsme to, i přes všechny výhrady, brali tak, že je to jejich život a oni se musejí srovnat sami. Jenže teď máme pocit, že už není na co čekat a mladého je potřeba trochu srovnat do latě a vysvětlit mu, že by se měl konečně začít chovat jako manžel a otec.
Jsme načnutí to udělat, nicméně stále trochu váháme. Máme strach, abychom to naším vpádem ještě více nepokazili a nakonec to třeba nebyla ta poslední kapka a mladí by šli od sebe. To bychom zapříčinili neradi, záleží nám na dceřině štěstí a víme, že jejím přáním je rodinu zachovat.
Jak byste v našem případě a v této situaci zasáhly vy? A zasáhly byste vůbec?
4.3.2013 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 83 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Dcera je v manželství nešťastná. Máme zasáhnout?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Monik: volne prelozeno: kdyz je nekdo ovce, nesmi se divit, ze ho strihaji.
Monik:
mám stejný názor
Uz to tady padlo - je to jeji zivot a ona nakonec prijde na to, co ma udelat. Tak je to zarizeno. Driv nebo pozdeji (ja ji moc preju, aby to bylo co nejdriv). Ja bych rozhodne nezasahovala a nedavala zetovi kazani (to je podle me absolutne na nic), ale davala bych ji jasne znat, ze ma v rodicich podporu za vsech okolnosti. Byla jsem v podobne situaci - a jsem mym rodicum vdecna, ze mi do toho nikdy nemluvili ani nezasahovali, i kdyz jsem na nich videla, jak je to trapi (a trvalo to radu let). Naopak moje tchyne, kdyz zacala vetrit, ze nase manzelstvi se hrouti, do mne pri kazde prilezitosti neobratne ryla. Bylo mi to neprijemne a bylo mi za ni az tak nejak stydno... Nemusim dodavat, ze jeji snahy byly vice nez kontraproduktivni. Ona byla ta typicka predstavitelka rodicu, kteri maji dojem, ze jejich dite je porad jeste dite a je treba mu umetat cesticku a vsecko za nej vyridit (coz vlastne memu manzelovi - jedinackovi - vyhovovalo).
Chapu, ze dcera z clanku zatim na rozchod nepomysli, ze chce "udrzet rodinu", to je takovy reflex, mame ho vsichni, at uz je to vychovou, konvencemi nebo cim.. I mne trvalo radu let, nez mi to vsechno doslo, co vlastne na sobe svoji pasivitou pacham a nez jsem nasla odvahu to resit A to za okolnosti, ktere byly (ziju v cizine daleko od puvodniho domova a muj exmanzel je cizinec), a s moji mirnou a smirlivou povahou (snaha neublizit radikalnim resenim detem a dalsim clenum sirsi rodiny),
Dcera se ted jiste citi bezmocna a neflexibilni (mala dvojcata, jedno nemocne), to ji bere silu. To, co potrebuje, je zase si uvedomit, ze i ona ma svou hodnotu. At uz ve vztahu se soucasnym manzelem nebo bez nej. A ze ma i sve potreby. Narozeni deti je velka zkouska vztahu... Ty hranice si ale musi vymezit ona - on to taky dela! A zda se, ze uspesne... Drzim ji palce.
Rozdil mezi naznacovanim a promluvenim polopate:
Naznacovani: Hele, ty uz zase jedes na dovolenou? No me se to teda moc nelibi. Budu tady na vsechno sama. Musela jsem si minule pujcit od rodicu.
Promluveni polopate: Podivej se, me opravdu hodne vadi tvoje chovani. Vadi mi, ze jedes na dovolenou, nechas me tu samotnou, bez penez, jsem take nestastna ze zdravotniho stavu naseho syna, ale diky tvemu chovani jsem jeste nestastnejsi, protoze jsem na to sama jak fyzicky, tak psychicky, citim se tak a tak (presne popsat co mi vadi a jak se pri tom citim).
A nesmi chybet informace ve smyslu: A vadi mi to tak moc, ze zacinam byt s tebou v manzelstvi nestastna a stava se pro me tato situace neunosna. Prestavam si te diky tomu vazit a nevidim v tobe oporu.
Citi nekdo ten komunikacni rozdil?
V prvnim pripade chlap nema potrebu cokoli resit, nebot to bere pouze jako informaci.
Ve druhem pripade zpozorni a minimalne pochopi, jak se ta zena citi.
To, jestli s tim neco udela zalezi na mire sobeckosti a na tom, zda o ni a zachovani rodiny opravdu stoji.
Vysledek: Zenska zjisti, na cem je a muze dal situaci resit:
1) dohodnout oboustranne vyhovuji kompromis
2) zacit planovat jak to zvladne sama a jit od toho
V pripade bodu dva nastava okamzik, kdy mohou zacit pomahat rodice.
Problem: Spousta zenskych nechce toto praktikovat, protoze se boji, ze zjisti, ze jsou v bodu dva 
A proto si chodi stezovat k rodicum a tise trpi, protoze nejsou pripraveny na pripadny rozchod.
Proto pisu, ze vmnesovanim rodicu se nic nevyresi, pokud jeste neprobehla promluva polopate mezi tema dvema. Pouze se agonie prodluzuje.
Tot muj nazor.
.gif)
To je věc vaší dcery a vy jí můžete tak akorát vyslechnout,poradit,jak by jste se zachovali na jejím místě vy,ale to je asi tak všechno,jak by jste do toho měli zasahovat...dcera má ve vás oporu,což je moc dobře,ale jak se bude ubírat její život dál,to záleží jen na ní a jejím manželovi-strašnej sobec,podle popisu
Taky bych asi moc nezasahovala,ale spíš podporovala dceru,aby si s manželem promluvila a vyřešila si to sama
Možná by nebylo od věci, aby mu to někdo v klidu zkusil říct. V rodině máme podobný případ. Manžel sestry se v manželství i po narození dítětě choval jako za svobodna - kamarádi, kulečník, víkendy s kamarády, na dovolenou jezdila ségra sama, procházky apod. také. Když bylo jejich synovi 7 let sestře došla trpělivost a rozvedla se. Manžel byl hodně překvapený proč, protože jemu v manželství nic nescházelo. 
Po rozvodu šel do sebe, syna si bere často, jezdí s ním na výlety, na prázdniny, docela se mu věnuje. Kdyby se vzpamatoval dříve, možná by se to manželství dalo zachránit. Teď již to vrátit nelze.
matysek: No jo, to ja taky. Ale pak neocekavam, ze se budou chovat jinak, kdyz me se jejich chovani nelibi
A jsme zase u toho.
Neco se mi nelibi - mlcim/nic s tim nedelam = nemuzu cekat, ze se neco zmeni
Tim bych tedy zacala, kdyz uz bych jako matka mela potrebu najek zasahovat. Zeptala bych se dcery, jestli si o tom s manzelem promluvila.
Promluvila, neznamena naznacila!
.gif)
Monik: třeba řekla, třeba ne. Já některým lidem taky nedokážu říct, co mě trápí. Teda naštěstí to dokážu říct manželovi.
matysek: znovu opakuji: A proc mu to teda ta dcera nerekne??
Vis co plati a opravdu funguje? Jedno pravidlo.
Ostatni si k nam dovoli jen to, co my sami jim dovolime
My to meli s timhle podobne a ja se tim trapila a mama, ktery jsem to rekla byla na nej nastvana.
Pak mi dosla trpelivost, vazne jsme si s nim promluvila a on koukal jak zjara, ze ho to pry vubec nenapadlo a penize mame tak nejak vyreseny. Az mi to zase prestane vyhovovat, zase si s nim promluvim.
Takze do te doby jsem se vlastne trapila ne tim, ze on se tak chova. Ale svoji blbosti, ze ja mlcim 
.jpeg)
matysek - 4.3.2013 8:23
.jpg)
Byt dcerou tak vas poslu nekam... jeji zivot = jeji problem, potrebovala si vylit dusi a udelala to a nakonec rodice jsou tu i od toho.
Byt rodicem tak budu mit chut zetovi zakroutit krkem, ale neudelala bych to. Jelikoz mam sama dve dcery, obe dve jednou nohou odstehovane z domova, myslim ze muzu trosku radit. Zete vynechat a dceri rici ze ma ve vas vzdycky oporu at se rozhodne jakkoliv. Sice vam vadi jak je z toho ztrhana, ale respektujete jeji zivot a jeji rozhodnuti. Navrhnete ji ,ze si vezmete deti na vikend a at nekam vypadne s kamoskou - co ja vim masaz, kadernik, proste neco pro sebe. Kdo vi treba kdyz zetak uvidi, ze ma doma zenskou a ne utahanou trosku a ze ta zenska neni uvazana u sporaku a deti tak si prestane byt tak moc jisty sam sebou. Mozna je zklamany ze synovi nemoci, ale mozna je to jenom blbec jisty si, ze manzelka v tomhle stavu za jinym chlapem nezdrhne ,tak proc by se snazil.
PS: a kdybych byla velka potvora tak bych na nejake rodinne seslosti nadhodila situaci zetackovym rodicum ... ne jako stiznost, to ani omylem, ale spis chudak vzdyt ty deti ho za chvili ani nepoznaji 
Monik:ano, chlap může jet na dovolenou sám. Ale nesmí to být na úkor rodiny, on utrácí za dovolenou a jeho žena si musí půjčovat peníze na živobytí?
ten chlap je pako, to je jasne. Ale obavam se, kdyz do toho jakkoli zasahnete.. jediny komu udelate ze zivota peklo na zemi, bude dcera.... dcera vi, ze u vas ma vzdy dvere otevrene a to je asi tak jedine, co v tuto chvilio muzete delat :(
Jinak s tou dovolenou - muj chlap taky jezdi sam a jezdil i kdyz byly deti mensi. Na tom bych nevidela nic divneho. Divny je ten argument.
Spis bych na miste dcery si s nim sedla a vazne si promluvila, zda o stavajici rodinu a zachovani manzelstvi stoji nebo ne. Protoze podle jeho chovani to tak nevypada. A ze ja si teda predstavuju fungujiciho manzela a rodinu jinak a ze teda pokud to chce takhle praktikovat uz naporad, tak bychom mohli ukoncit vzajemne trapeni.
Jemu to mozna tak vyhovuje, dceri evidentne vubec a to je uz od zakladu spatne. Takze nevim CO chce jako dcera zachovavat? Jakou rodinu? Takhle "fungujici"?
Ona sama si musi zvazit, zda je ochotna takhle fungovat a pokud ne, zjistit jak to vidi do budoucna manzel a pokud by se vyznamne rozchazeli v nazorech na budouci fungovani rodiny, tak jit radsi od sebe.
Ujasnit si, co od toho oba ocekavaji a co do toho chteji dat a pak zvazit, co jsem ochotna tolerovat a co ne a podle toho se rozhodnout.
Ale to dcera nezjisti tim, ze si bude chodit stezovat k rodicum, ale tim, ze si promluvi v prvni rade s manzelem.
Vi on vubec, ze ji to trapi?
Me pripada, ze vetsina zenskych kolikrat naivne ceka, jak si to ten chlap "domysli" a jak to preci musi na ni videt.
Nevidi to a nedomysli si to!
Musi se mu to polopate rict!
Treba ten chlap ani netusi jak ji tim ublizuje, kdyz ona doma mlci.
