Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

O paní Janě Langerové, která žije se svými šesti dětmi v azylovém domě, jste už možná slyšeli. Některé osudy jsou skutečně pohnuté, zvlášť když se ke všem trápením připojí ještě starost o vážně nemocné dítě. Dvanáctiletá Katka onemocněla rakovinou, v důsledku čehož jí museli amputovat nohu. Rodině navíc hrozilo vystěhování z azylového domu, protože i zde je doba pobytu časově omezena...

Jana Langerová vychovává celkem šest dětí: Janu (14), Petru (13), Kateřinu (12) a Fandu (8) má s bývalým manželem Petrem (45). Prý spolu nevycházeli špatně, ale Petr nebyl schopen rodinu uživit a jednoho dne sám od sebe zmizel.

S druhým zažila hotové peklo. Neštítil se fyzicky napadat jak ji, tak děti. Ze svazku přesto vzešly další dvě: Vašík (5) a Vendulka (4).

Pomoc a přístřeší před tyranií našla v azylovém domě v Berouně. Lepší vyhlídky však přeťala nemilosrdná nemoc. Katka onemocněla rakovinou, přidala se leukémie, problémy s plícemi a se srdcem. Přišla o levou nohu a musela podstoupit ty nejhorší chemoterapie. Mezitím uběhl čas, po který rodina směla setrvávat v komunitním centru. Pobyt jim byl naštěstí prodloužen o půl roku. „Pobyt jsme jim prodloužili, ale tato situace nemůže trvat donekonečna,“ potvrdila paní ředitelka Kučerová.

Jak příběh Jany Langerové a jejích dětí pokračuje, se dozvíte z následujícího rozhovoru:

Paní Langerová, jak se teď Katce daří?

Pooperační chemoterapie je už konečně za námi. Tři týdny po skončení našli něco na plících. Hrozně jsem se bála, ale výledky CT plic vyšly naštěstí dobře. Je fajn, že přes léto přibrala. Moc jí pomohl letní tábor. Našla si tam i kamarády.

Jak jste to prožívala?

Myslím, že mi ten rok s Katčinou nemocí vzal tak deset let...

Zkouší už Katka protézu?

Ano, s pomocí berliček už jí to celkem jde, ale více využívá vozíček. Ještě je slabá.

Jak je to u Katky se školou?

Do školy začala docházet nedávno, ale zatím to nejde pravidelně. Je štěstí, že Petra chodí do stejné školy, takže nosí úkoly a podobně. Samozřejmě se chodím ptát i já.

Jak se k vám zachovali lidé z Berouna a učitelky?

Perfektně. Vycházejí nám vstříc. Učitelky jsou přísné, ale moc milé.

A co vaše děti? Jak ty vnímají Katčinu nemoc?

Vzaly to, jak to je. Vlastně až na nejstarší Janu ještě moc nechápou, co se s Katkou děje. Takže někdy ji i popichují, že se fláká doma, místo aby chodila do školy jako ony. Snažím se ke všem dětem přistupovat stejně, i když... někdy je to těžké.

Váš exmanžel Petr na vaši výzvu, aby se za Katkou přijel podívat, ještě nereagoval?

Ne. Myslím, že se bojí následků za neplacení výživného. I když jsem přes média už předeslala, že po něm peníze nechci, stát by celou věc určitě řešil. Myslím, že Petr měl děti rád.

A co vztah s vaším druhým mužem? Slyšela jsem, že vám nějak vyhrožoval...

Ne, nevyhrožoval, ale obavy mám. Zatím jsem v podstatě chráněna azylovým domem.

A co bydlení? Smlouva platí do konce tohoto roku, máte místo, kam se poté uchýlíte?

Ne. Sice jsme dostali příslib od jednoho pána na byt v Modřanech. Měl za námi přijet se domluvit, ale nepřijel. Takže nemám žádnou jistotu. Většina nabídek k pronájmu se pohybovala kolem 15 tisíc za měsíc a to si nemůžu dovolit. Už je mi tedy jedno, v jaké lokalitě. Katka ale chodí do zvláštní školy, tak by bylo potřeba, aby byla co nejblíž. Musí taky podstupovat tu léčbu... měla by tedy být blízko nemocnice. Hledá se docela těžko. Doteď opravdu nevím, kam půjdeme, až ta lhůta vyprší. I když vím, že nás odusd asi jen tak nevyhodí, pravidla se musejí respektovat. Zatím to bohužel nejde podle mých představ. Až se to povede, tak se asi radostí zblázním. Těším se, že budou děti bydlem v normálním prostředí. Že už budeme konečně jako normální rodina.

Nakolik vás měsíčně podpoří stát?

Dostávám celkem 15 000 (i s výživným od druhého muže).

Jak je to s vaší prací? Máte nějaké konkrétní plány do budoucna?

Já bych šla do práce už dávno, ale teď když se to stalo Kačence, je to vlastně nemožné. Navíc kdo by mě vzal třeba jen na čtyři hodiny denně? Ráda bych sehnala aspoň nějakou seriózní práci z domova. Kdysi jsem se učila servírkou, tak snad bych se k tomu mohla jednou v životě ještě dostat.

Žijí vaši rodiče?

Ano.

Proč vás ve vašem boji někdo z nich nepodpoří?

Víte, stručně řečeno, nemají zájem. Jsou toho názoru, že si každý musí umět pomoct sám. Jenom Mirek, můj bratr, se občas přijede alespoň podívat.

Jaké jste měla dětství?

Do tří let jsem vyrůstala u babičky a pak v dětském domově. Máma mě chodila jednou za rok navštěvovat a slibovat, že jednou si mne odvede domů. Bylo to hrozné! Možná by bylo lepší, kdyby tam nechodila vůbec. V patnácti, když už jsem musela z domova, jsem navštívila já ji.

To je smutné.

(Paní Langerová se při vzpomínkách na hořkou minulost dojímá, takže toto téma necháváme stranou).

Co ráda děláte, když máte chvilku jen sama pro sebe?

Tu mám většinou jen večer, když jdou děti spát. To pak poslouchám rádio a přemýšlím.

Jakého umělce ráda posloucháte?

Nedvědy.

Věříte v Boha?

Ano. Bez něj by nešlo všechno to zvládat.

Děkuji za rozhovor.