Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Radit ani soudit nebudu, jen řeknu svoji zkušenost. Hned po škole jsem nastoupila do ženského kolektivu a ještě dnes,víc jak po 30ti letech, se dámám klaním a děkuji jim, za tu jejich svatou trpělivost a ochotu mi zkušenosti předávat
Jelikož to nebyl jeden druh práce, dalo mi dost zabrat,než jsem se všechno naučila. A pak ještě s láskou vzpomínám na velmi hodného pána, který mě zaučoval v soukromé firmě,kde jsem už 20 let.
V obou případech jsem měla notes a každou blbost si psala, protože se mi stalo, že to co mi bylo úplně jasné v té chvíli, jsem druhý den nevěděla ostatně takový blbáček mám dodnes, protože jsou věci, které dělám třeba jen jednou za rok a při své skleróze,bych si taky nemusela vzpomenout jak na to
A jelikož budu jednou odcházet do důchodu (aspoň doufám) tak budu zaučovat za sebe náhradu a budu se snažit zaučit ji co nejlépe a předat ji všechny svoje zkušenosti, protože kdybych to neudělala, ublížila bych tím nejvíc Šéfovi, který je opravdu šéf s velkým "Š"
Asi to je něco jiného, když budu vědět,že dotyčná není konkurence,ale že musí být plnohodnotná náhrada
Osobně jsem se nikdy nesetkala s neochotou, když jsem potřebovala poradit a ani já jsem nikdy neodmítla pomoc kolegovi. Je mi milejší když se 5x zeptá než když naseká chyby, které stejně nakonec budu dohledávat já.
Hold dnes je jiná doba,každý na svém písečku

Tak na pracovišti, kam se přece "lidi nechodí přátelit" jsem vydržela 10 měsíců, a to jen proto, že jsme si zrona brali překlenovák na dům, jinak bych byla pryč hned první den, tam se atmosféra dala krájet na první pohled. Já v takovém dusnu prostě nemůžu existovat.
Co se týče zaučování v práci, to bylo různé, některé kolegyně poradily rády, některé řekly "přečti si spisový řád" (100 stránek, literatura na celé dopoledne, takže bylo rychlejší jít se na tu jednu větu zeptat do vedlejší kanceláře, aby pak zas někdo neřekl, že nemakám, ale čtu si, že ano)...

Teď jsem na volné noze, mám několik stálých působišť a sem tam nějaké příležitostné, problémy mám jen s jedním, to naštěstí není moje, chodím tam jen zastupovat kolegyni - nic neřeknou, nic nemají připravené, pak držkují, že např. neproplatí fakturu, protože tam nemám napsané, kdo mi vydal živnostenský list - kdyby to řekli předem, huba by jim neupadla a ušetřili by čas mně i sobě....

To jsem se trochu rozčílila, ale stručně řečeno nechápu vás všechny, který připadá nevstřícné jednání v pořádku. Jasně že kolegyně nebude první den hlásit, kolik má dětí a jaké měly nemoci, ale v takovém dusnu já už bych dnes nepracovala.
Ostatně koukněte se někdy, jak své zaměstnance nutí komunikovat McDonald

Pampeliška:
Já u nás taky nějaké nevraživé chovíní vůči nově příchozím neznám. Ale jsem léta u jedné firmy, tak nevím, jak to chodí jinde. Jen jednou jsem byla v podobné situaci jako Zuzka, ale bylo to s kolegyní, se kterou jsme pracovaly léta. Když přišla nabídka jistého postupu, nemohla se smířit s tím, že to místo nabídli mně a ne jí. Přitom ona k té práci do té doby měla blíž než já, a já bych bývala potřebovala s lecčím poradit. Ale když jsem viděla její neochotu, dělala jsem suverénku, a postupně všemu přicházela na kloub. Nakonec se všechno usadilo a byly jsme spolu docela zadobře.

Pampeliška: taktéž jsem překvapená, negativně.
Nikdy jsem neměla problém zaučit nebo poradit, a to i přes to, že mě téměř nikdy nikdo nezaučil. Sama občas taky něco konzultuju. A určitě v tom nevidím problém nesamostatnosti.
Spíš ten, kdo si vše šušňá podle sebe, naseká víc chyb, než ten, kdo se poradí, oni kolegové většinou rádi pomůžou. No až na ty výjimky

Pampeliška: Taky mě ty reakce překvapily. Hm, asi obraz dnešní doby
Nedávno jsem zaučovala nového kolegu. Radost jsem neměla, ale naučila jsem ho vše. Dokonce i s kopírkou jsem ho naučila zacházet, protože návody se nám po pracovišti nikde neválejí, musel by ho někde shánět a to by bylo mnohem složitější a zdlouhavější než když mu to jednoduše ukážu, ta minutka mě vážně nezabila Já zase potřebovala něco poslat faxem a taky jsem s ním neuměla, neboť to byl můj první fax v životě. Koukám, že jsem měla štěstí, že mě kolegyně neposlala přímou cestou do háje, ale ochotně mi ukázala, co zmáčknout a jak tam strčit papír. Mám bezvadné kolegy, jak tak vidím, jsem za ně vděčná
Dneska aby se člověk bál i nastoupit do práce, že tam bude obtěžovat O natvrdlících, kteří si ani po roce nic nepamatují, protože si to nenapsali a hlavu mají děravou, nemluvím. Těm taky klidně vynadám

Pampeliška: přesně na tohle jsem myslela, protože něco podobného jsem zažila v prvním zaměstnání, ale to už jsem psala dřív.

Stanik: lepší je dělat ve smíšeném kolektivu než v čistě ženském, s tím souhlasím. Ale jak píše Bellana, i chlapi dovedou šikanovat, zvlášť když jim připadá, že by ženská něco zvládla lépe než oni, přes to se nepřenesou

Je mi dost špatně ze všech těch reakcí. Hlavně nikomu nepomáhejte, perte se a žerte se. to jsou hesla dnešní doby. Až budete potřebovat pomoc vy, tak se vám to všechno vrátí, fuj. Znám to ze své práce, už tady máme třetí pracovní sílu během roku, práce nad hlavu, jedna to nestihne, ale jak se k sobě chovaj, to je k zblití, vydrží jen silná povaha.

Teoretik: no jasně, že by se z ní stala matka Klapzubačka

Stanik: Ale jen tehdy, pokud to znamená, že jim neubude peněz. Jinak se taky pěkně zabejčí a nepustí ti ani o puntík informace víc, než musí. Mobbing provozují i muži a někdy docela drsně. Už jsem se s tím potkala, bohudík nikdy ne na vlastní kůži.

Riki: jj,než dojde někdo novej, mladší ....... ale pánové, to bude teda sekáč

Zaffira: Dobrá rada, jak dostat padáka. Pokud bys takové maily posílala mě, tak bych ti v kopii na šéfa odpovídala, že to je tvoje práce a že se ti mohu věnovat, až dokončím svoji, případně že tohle jsem ti už několikrát vysvětlila a že existuje literatura, ve které si můžeš problém nastudovat. Zkus hádat, koho by si šéf nechal, když bychom ho takto otravovaly? Tu samostatnou nebo tu nesamostatnou?

jooo.. delat s babama.. fakt pokud to neni nezbytne nutne uz nikdy... kdepak. Zlati chlapi.. radi praci predaji a nauci, pokud to znamena, ze jim prace ubude..

Když je konkurenční prostředí všade, proč by nemělo být i v práci? Zvláště v době, kdy se o ní lidé perou? Jak jsem za mého mládí každého s chutí a ráda zaučovala, v dnešních podmínkách bych šířením svých zkušeností neplýtvala. Chtěla bych v klidu dožít na svém místě. Třeba šéf za 2 měsíce dojde k názoru, že přijetím nového zaměstnance zbytečně vyhazuje peníze. Co pak? Jistota je jistota.

Myslím,že proto je nějaká zkušební doba,ve které by se měl někdo na novém místě zapracovat...Obvykle se 1.den zdá vše nepochopitelné,složité a vůbec děsné-ale to jsou obvykle jen ty "velké oči" z něčeho zatím nepoznaného.Kolegyně,která je tam už dávno,je hloupá,když šetří radami a pomocí,já osobně bych se snažila té nové přehodit všechny mnou méně oblíbené práce...Dnes je však ve všem boj a džungle,tak se asi moc vlídnost a pomoc nenosí a za všim se hledá hned nějaká výhoda-něco za něco,peníze,hlavně prachy!!! Já pracuji už přes 35 let,takže nemám iluze žádné...Posledních 19 let jsem sama svým pánem,tak snad to doklepu v klidu a bez stresů z nějakých kolegů !!!