Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

kapituluju, tohle fakt nemá cenu, nejhorší ze všeho je POCIT VLASTNÍ DŮLEŽITOSTI

Kassy: 11:08 ano, přesně tak to cítím i já

orinka: v tom ale cítím rozdíl. Oslovení "maminko" u doktora mi teda vysloveně nevadí, i když paní Voráčková by mi bylo milejší, protože jsem přece porodem neztratila svoji identitu, ale chápu to, že většina matek je v tu chvíliu na své rodičovství hrdá, a tak TAM to nepovažuju za problém. Ale kdekoliv jinde by mě to asi dost zaskočilo.
Navíc oslovení maminko a tatínku je pro mě velice soukromé, až intimní. Je to něco niterního, co pro mě znamená ty jediné dva lidi na světě, které mám nejradši. Když bych tak začala říkat i dalším, připadala bych si, jako bych jim dala najevo, že už pro mě nejsou nic moc, že jsem je nahradila nebo doplnila jinými, jen to fiklo.
Rodiče pořád považuji za něco víc, než je skupinové oslovení účetních, prodavaček, myslivců, parašutistů či dalších skupin obyvatelstva, abych tak oslovovala kdekoho

Kassy: Když je řeč o oslovování v nemocnicích: v porodnici při vizitě lékař referoval primáři o mých třech spolubydlících, že maminka je v pořádku, jen o mě říkal: "Paní inženýrka má endometritidu, ale hezky odstřikuje." No, trapas jak hrom. Byla bych raději maminka.

Mým rodičům tyká a říká křestním jménem i přítel mé sestry, a to nejsou manželé. Přitom můj otec je už docela pamětník, ročník 1931. Můj manžel samozřejmě taky, manželka mého bratra je oslovuje stejně. Já svoje tchánovce taky oslovuju jménem a tykám jim, už 20 let.
V dnešní době je to poměrně rozšířené.

Já si myslím, že jazyk a výrazy, které používáme, mají obrovský vliv na naše myšlení. Proto mi to přijde důležité. Dokud bude tohle považováno za "háklivost na slovíčko", tak se nemůžeme divit, že tu máme nejrůznější druhy diskriminace, že ženy berou o třetinu nižší platy, že na otce, kteří chtějí zůstat s dítětem doma, je pohlíženo jako na slabochy a podpantifláky a na matky, které se nehodlají dětem obětovat, jako na špatné... Nezastávám názor, že je potřeba zrušit přechylování jmen a striktně všude psát "byl/byla", aby se náhodou nezranili něčí city, ale myslím si, že brát lidi víc jako lidské individuality a ne jen jako maminky, dědečky, tchýně, ženy, muže, inženýry, uklízečky a kyčle na devítce by celé naší společnosti velmi prospělo.

orinka: To není háklivost na slovíčko, to je háklivost na moji důstojnost. A nevidím na tom nic špatného. Proč by mi cizí člověk měl okamžitě tykat, jen proto, že chodím s jeho synem? Jsem snad dospělá. A proč by mi sestřička u lékaře měla říkat "maminko", když má v kartě napsané moje jméno? Nejde o slovíčka, jde o vnímání. Jakmile se začne vnímat jen "maminka" (nebo "ta kyčel na devítce", jak tu taky padlo), ztratí se osobnost. Vnímání člověka se zredukuje na tu jednu roli. To je vpořádku tam, kde ta role je ve vzájemném vztahu opravdu určující ("maminko" vůči vlastní mamince), ale tchýni budu radši radši oslovovat jménem, protože to ji pro mě identifikuje, ne to, že je něčí maminka.

Kassy: jen koukám, jak jsme hákliví na slovíčko Jistá velkorysost nikdy neškodí, to by se člověk brzy stal prkenným monstrem

taky jsem mamce svého manžela i tatkovi řikala hned po svatbě mami a tati nijak mi to nepřišlo divné ( tchýně nemám ráda to slovo ) jak zůstala vdova mi pak řekla a ť ji tykám ,že jsem přece taky její dcera a opravdu byla moje druhá mamka nejsem babička nikomu jen svým vnoučatům snacha i zeť mi řikají mami a manželovi tati ze´t nám tyká ,ale nebylo to hned

orinka: Tohle jestli na mě někdy někdo zkusí, tak se se zlou potáže. Mám jméno a budu ho mít i až budu mít dítě. Moji tchánovci taky mají jména stejně jako každý. Jména slouží k označování a oslovování osob. Maminka, babička... to je vyjádření vztahu a nevidím důvod, proč bych tak měla oslovovat nebo naopak se tak nechat oslovovat od někoho, ke komu ten příslušný vztah nemám. Tchýně mi přece taky neříká "dceruško" nebo "snacho", ale jménam, Proč by to obráceně mělo být jinak? Dospělé jsme obě. Jediné, co uznávám, je "teto / strejdo" jako univerzální oslovení, které můžou děti používat vůči kamarádům a známým svých rodičů.

jelítko: Jo, tohle mi taky vadilo. Tchán mi začal od prvního setkání automaticky tykat, přitom o tom, jak mám oslovovat já jeho, nepadlo ani slovo. Nějak nechápu, proč by mi někdo měl tykat jen proto, že náhodou chodím s jeho synem

orinka: No to teda je rozdíl...A u doktora,ty jejich kecy o matkách nebo nazývat "dědo,babi" namísto paní-pane....Hnus...Ještě horší je snad jen "ta kyčel na devítce"....Žádná úcta !!

jelítko: ale přece nebudu tak úzkoprsá, to by byla spíš urážka anebo bych vypadala jako pitomeček

orinka 10:23: já to vidím taky tak. Obzvlášť druhé tchýni jsem říkala maminko od srdce a brala jsem ji opravdu skoro jako svojí druhou mámu. U první to sice tak vřelé nebylo, ale pořád mi to připadalo lepší než říkat paní.

orinka: tak to bych jí pak řikala např. Petrova maminko , ale pro mně je maminka ta paní, co mě porodila, popř. vychovala.

loupák: 6:40 přesně takhle jsem to taky vnímala u těch prvních "tchánovců". Jako cizí člověk. A hlavně ta drzost, že oni mi tykají a já jim mám vykat.