Práce, kterou bych nikdy nechtěla dělat
.jpg)
„Jestli se nebudeš pořádně učit, tak skončíš jako hajzlbába na veřejných záchodech v parku!“ Tuto výhružku používala moje maminka, když jsem poněkud flákala své školní povinnosti. Do určité doby zabírala. Záchodky v našem městském parku, to byl totiž těžký kalibr a s nasazením života je používali jen ti, kteří opravdu, ale opravdu honem rychle museli…
A tak jsem se radši začala učit, protože představa, jak dřepím v ušmudlané zástěře v tom příšerném smradu, pro mne byla dostatečně odstrašující. Postupem času jsem okruh zaměstnání, která bych „nikdy nemohla dělat“, vydatně rozšiřovala. Většinou se jednalo o povolání, která mi – vzhledem k mému nízkému věku a nedostatku životních zkušeností – připadala nějakým způsobem nechutná.
Ve čtrnácti letech tak pro mne byly nepřijatelné například dojička v kravíně či ošetřovatelka prasat (dnes bych toto zaměstnání vykonávala s láskou), zdravotní sestra (tam mne tehdy lákala ta naškrobená uniforma, nicméně po zjištění, co všechno musejí sestřičky vykonávat, jsem tuto parádu radši oželela), servírka – ani zde nedokázala slušivá krajková zástěrka vyvážit všechny ty zmutované ožraly…
Jak člověk dospívá a začíná dostávat první kopance od života, mění se i náhledy na přijatelná a nepřijatelná povolání. Mnoho lidí – obzvlášť v dnešní době, kdy je o práci nouze – nakonec dospěje k tomu, že by mohli dělat v podstatě cokoli. Přesto jsou místa, která bychom obsadili jen velice neradi a radši je přenecháme někomu jinému. I když, jak se říká, nikdy neříkej nikdy, žádný z nás neví, kam ho osud a životní situace dožene.
.jpg)
Každý jsme jiný a máme to jinak nastavené. Někdo by se zbláznil v kanceláři, kde by musel osm hodin denně dřepět na zadku a cvakat něco do počítače, jiný si takovou práci hýčká a naprosto mu vyhovuje. Z mého pohledu je exotem jedna má kamarádka, jejíž velkou vášní je uklízení. Skutečně. A tak si zřídila vlastní živnost, několikrát v týdnu obejde a napulíruje pár domácností a je spokojená jak ona, tak její zákazníci.
Osobně velmi soucítím s pokladními v supermarketech. Nikdy nekončící fronty, vrchovaté vozíky, jejichž obsah musí do poslední položky projít jejíma rukama… píp..pípíp… Nemožnost odejít na záchod, kdy potřebují, manipulace s penězi a hmotná odpovědnost, tohle z mého pohledu není moc příjemná práce.
A našlo by se jich určitě ještě mnohem víc: Dělnice u pásu, pracovnice call centra, uklízečka v nemocnici…
Jaké povolání či spíše zaměstnání je pro vás tím nejméně přijatelným a dělaly byste ho jen v nouzi nejvyšší? Jste s pracovní pozicí, kterou vykonáváte, spokojené, nebo se poohlížíte po něčem jiném? A čím vás strašili v dětství vaši rodiče, když vás chtěli přimět k lepším školním výsledkům?
8.11.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 85 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Práce, kterou bych nikdy nechtěla dělat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
no jo, na ty prodejce jsem taky zapomněla - ať co chodí osobně nebo po telefonu. To užbych radši zametala ty chodníky (mmch to mi zrovna až tak hrozný nepřijde, i když samo dělat to celý život asi není nic moc)
MNě taky strašili rodiče, že skončim v prasečáku - dělala tam tenkrát tea a já se chodila na malá selátka tak ráda koukat.. Ale rodičům vděčim za to, že mne rozmluvili touhu po střední pedagogické, protože když dnes s vlastníma dětma vidim, že trpělivostí neoplývám a cizí děti mi taky lezou na nervy, tak to bych teda fakt dělat nemohla. Osobně jsem si ve 14ti myslela, že rozhodně nemůžu na ekonomku, protože zahrabat se v nějakém kanclu je příšerné a fádní - dnes vidím, že by se mi ta práce líbila, a že vlastně jsem takový ten kancelářský typ, co má pořádek v papírech a tak. Takže z výběru středních škol mi vyšla k oboustrannému uspokojení (mne a rodičů) zdrávka a musím říct, že SPOKOJENOST. A taky musím říct, že si myslím, že je nakonec téměř jedno, co člověk dělá, hlavně když dělá v dobrém kolektivu. No a musí mít pocit, že je za to alespoň přiměřeně finančně ohodnocen.
Jo a o bych dělat nemohla - jak tady někdo psal - dělat dealerku jakéhokoli produktu, chodit od dveří ke dveřim...a vnucovat a vnucovat...
Na tu pohřební službu bych se docela hodila, jsem smutná, bledá žena, dlouhé tmavé vlasy, mám ráda černé oblečení. Jednu věc nedokážu pochopit: nějakou ženu vyhodí z práce, ona má hned jinou, a že prý si nemůže dovolit být bez práce, že děti studují, atd. Já si taky nemůžu dovolit být bez práce a jsem. Jak to dělají, když není práce?
Vikina: ty vlezlé prodejce taky nesnáším, tohle mi jaksi s výčtu zaměstnání vypadlo. Asi proto, že tohle za práci nepovažuju. Většinou je to zlodějna.
.gif)
Mě by zas nevadila ta pohřební služba..já jsem tak děsně důvěru vzbuzující a empatická, že bych s těma lidma plakala celej den..Profesionální plačka 
Furt lepší, než když tam přijdete(aspoň jednou za život tam musí každej) a tam se někdo chechtá a diví se, proč brečíte..
.jpg)
Měla jsem štěstí, že když jsem přišla o práci, nebyla jsem nezaměstnaná ani den, ale vzala jsem zavděk na dva měsíce prací, která byla na voběšení. Vytrvala jsem a už jsem zase u svého. Prachy nic moc, ale mám práci. Díky Bohu. Jo, pitevna by mi nevadila, ale milostivá paní, kupte si náš produkt ano
nemohla bych dělat u umírajících či těžce nemocných, jatka a hospoda (bojim se ožralých)
Kleki: Taky mám hroznou smůlu na práci, já zase dělala u firmy, která krachuje opakovaně. Ti lidé nevědí, co mají, když mají práci. Mám obě děti na studiích, zubařka mi chce dělat můstky snad úplně všude, dneska jsem na zhroucení a bolí mě hlava. Minulý týden jsem lítala ptát se na práci na možných i nemožných místech a ještě vám doma řeknou, že to je málo, že se musíte snažit víc. Už se začínám zlobit na všechny, kdož mají práci, není jim to blbé a neděkují každý večer Pánubohu.
anadir: přesně!!! 
Já to říkám furt, když mě štvou klienti - v příštím životě budu chlap, svobodný, bezdětný, budu pracovat na majáku daleko od lidí, nebudu se moc mejt a jediná osoba, kterou čas od času uvidím, bude zásobovačka z koloniálu s pětkama prsama a s pickupem plným jídla a chlastu. 
Moje vysněné zaměstnání bylo a je "strážce majáku". Ale o tom fakt můžu jenom snít. 
Kozoroh18: Neměla bys Kleki dráždit. Zřejmě ví, co píše. Ona je ta představa zařizování zahrad určitě krásná pro každého, až věřím tomu, že se do toho se.e tolik lidí, že se k tomu lidi, co to vystudovali, nedostanou.
Jo a jako dite jsem chtela byt profesionalnim horolezcem. Uz tehdy me hrozne pritahovaly vsechny skaly, hory a kopce. Furt jsem se nekam soukala do vysky... No a ted v dospelosti z toho mam obrovskeho konicka spolecne s manzelem. Zijeme od jedne expedice k druhe..... Budeme se snazit predstavit i nasi dcerku kopcum a horam jak jenom bude trosku vetsi....
Klekí - 8.11.2010 11:07
Krásné povolání, doufám, že jsem to pochopila dobře. Zařizování zahrad.
Znám několik lidí, kteří si při stavbě baráku nechali udělat i zahradu a několikrát za rok si zvou na údržbu.
Ja mam v podstate idealni zamestnani, ve kterem jsem se nasla a velmi me bavi - pracuji v marketingu a reklame a zatim nemam potrebu menit. Nicmene takovy ten "dream job" mam take - hrozne rada bych byla profesionalnim testovacem restauraci. Chtela bych byt tou osobou, ktera pise "reviews" na kvalitu restauraci. A nebo bych rada byla profesionalnim sefkucharem.... Treba to vsechno jeste prijde....
Juana: my jsme chodili o Vánocích na brigádu do čokoládovny a na to jsme se těšívali celý rok.
