Práce, kterou bych nikdy nechtěla dělat
.jpg)
„Jestli se nebudeš pořádně učit, tak skončíš jako hajzlbába na veřejných záchodech v parku!“ Tuto výhružku používala moje maminka, když jsem poněkud flákala své školní povinnosti. Do určité doby zabírala. Záchodky v našem městském parku, to byl totiž těžký kalibr a s nasazením života je používali jen ti, kteří opravdu, ale opravdu honem rychle museli…
A tak jsem se radši začala učit, protože představa, jak dřepím v ušmudlané zástěře v tom příšerném smradu, pro mne byla dostatečně odstrašující. Postupem času jsem okruh zaměstnání, která bych „nikdy nemohla dělat“, vydatně rozšiřovala. Většinou se jednalo o povolání, která mi – vzhledem k mému nízkému věku a nedostatku životních zkušeností – připadala nějakým způsobem nechutná.
Ve čtrnácti letech tak pro mne byly nepřijatelné například dojička v kravíně či ošetřovatelka prasat (dnes bych toto zaměstnání vykonávala s láskou), zdravotní sestra (tam mne tehdy lákala ta naškrobená uniforma, nicméně po zjištění, co všechno musejí sestřičky vykonávat, jsem tuto parádu radši oželela), servírka – ani zde nedokázala slušivá krajková zástěrka vyvážit všechny ty zmutované ožraly…
Jak člověk dospívá a začíná dostávat první kopance od života, mění se i náhledy na přijatelná a nepřijatelná povolání. Mnoho lidí – obzvlášť v dnešní době, kdy je o práci nouze – nakonec dospěje k tomu, že by mohli dělat v podstatě cokoli. Přesto jsou místa, která bychom obsadili jen velice neradi a radši je přenecháme někomu jinému. I když, jak se říká, nikdy neříkej nikdy, žádný z nás neví, kam ho osud a životní situace dožene.
.jpg)
Každý jsme jiný a máme to jinak nastavené. Někdo by se zbláznil v kanceláři, kde by musel osm hodin denně dřepět na zadku a cvakat něco do počítače, jiný si takovou práci hýčká a naprosto mu vyhovuje. Z mého pohledu je exotem jedna má kamarádka, jejíž velkou vášní je uklízení. Skutečně. A tak si zřídila vlastní živnost, několikrát v týdnu obejde a napulíruje pár domácností a je spokojená jak ona, tak její zákazníci.
Osobně velmi soucítím s pokladními v supermarketech. Nikdy nekončící fronty, vrchovaté vozíky, jejichž obsah musí do poslední položky projít jejíma rukama… píp..pípíp… Nemožnost odejít na záchod, kdy potřebují, manipulace s penězi a hmotná odpovědnost, tohle z mého pohledu není moc příjemná práce.
A našlo by se jich určitě ještě mnohem víc: Dělnice u pásu, pracovnice call centra, uklízečka v nemocnici…
Jaké povolání či spíše zaměstnání je pro vás tím nejméně přijatelným a dělaly byste ho jen v nouzi nejvyšší? Jste s pracovní pozicí, kterou vykonáváte, spokojené, nebo se poohlížíte po něčem jiném? A čím vás strašili v dětství vaši rodiče, když vás chtěli přimět k lepším školním výsledkům?
8.11.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 85 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Práce, kterou bych nikdy nechtěla dělat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Revizora v dopravních podnicích, na jatkách, kopáče (to bych nezvládla fyzicky)
Hajzlbába by mi nevadila a ani u pásu by mi to nevadilo, pokud by tam nezpracovávali právě nějaké mrtvoly. Chodívala jsem jako studentka k pásu do pekárny a skoro mi to i bavilo
Klekí: ano, bohužel je to tak, tady na střední Moravě se místa shánějí taky velice těžko. Možná jsou volná jenom ta za kasou.
Hanča: já vím, mít rozum, co mám teď, postavila bych se vší silou na odpor. Mám to vyřešené, jsem knihovnice v.v. a zvířata mám doma, dvě kočky
K papírování a jiné suchařině mám setrvalý odpor. No, a s tím knihovnictvím: bavilo mě půjčovat, čili odborně bavil mě "výpůjční protokol". Katalogizace pro mě byla tatáž hrůza, co účetnictví, tam se řešilo, kam patří středník a jestli má být mezera. Automatizace. Pokrok nezastavíš, ale vidím, že Krameriovy doby jsou nenávratně ztraceny a za pár let budou obsluhovat roboti.
Klekí: to je síla
Člověk fakt neví, jak se má, když má dobrou práci.
Také bych nemohla dělat obchodního zástupce nebo něco podobného - třeba takového toho tazatele, co otravuje lidi na ulici. 
Zdravotnici nebo pečovatelku také ne, myslím, že to bych nezvládla.
Na pitevně nebo v pohřebním ústavu rovněž ne-e.
No, myslím, že by se toho našlo ještě víc, na co bych si netroufala.
Jo a laboratoř se zvířaty, tam bych všechny pustila a oni by mě propustili.
Klekí: Tak to je opravdu hrozný, lituju tě. Držím palce, ať se to zlepší.
orinka: ale ani dobrý známky ti nezakazují v kravíně pracovat, já tam dobrovolně skončila a do kanclu bych už nešla, jsem zaměstnaná na kratší pracovní uvazek u prasnic a doma mám dobytek a koně, takže až zavřou prasečák(asi za 3 roky) budu mít rozjeté vlastní hospodářství
Obchodní zástupce s nějakou číčovinou.
Na jatkách.
V dolech.
Renee: Bydlím přímo v Ostravě. Je to tady celkově špatné a nepomáhá mi ani moje vzdělání. Mám jen maturitu - obor okrasné zahradnictví, v oboru je to úplně out. Do mateřské to šlo, ale po mateřské se mi smůla lepí na paty. Nastoupila jsem už do tří firem, které krachly 
.
Mám rekvalifikaci na účto, i mzdové ( částečně jsem to i dělala, takže bych si troufla), na asistentku, ovládám opravdu dokonale PC, i Acces i kapku něco navíc než jen běžný uživatel, ale je mi to houby platné. Co OPRAVDU neumím je AJ, ačkoliv se snažím učit, nejde mi to - hlavně neslyším. Číst ještě jo.
Běžně se na trošku slušné místo hlásí 300 - 750 lidí.
Referentka ve stolařství, plat 10 hrubého - přes 300 lidí.
Účetní v personální agentuře - 400 lidí, plat už nevím?
Admin. pracovnice na stř. škole, plat tabulkový, nejvyšší možný 11 200, - Kč, přes 750 zájemců a prý skoro půlka VŠ.
A tak dál.....
Měsíčně odpovím na cca 30 míst, hledám i jinak aktivně sama. Kdybych to vzala jen z těch 30, tak mi odpoví asi 2 a tam je ještě nával.
Tož tak.....hlavně nezoufat a nevzdávat to 
( i když občas mi už hrabe )
Sofffie: 
Johanka74: 
Tak já asi nemůžu dělat skoro nic. Léta jsem pracovala v cestovní kanceláři a bylo to prima, ale po deseti letech mi začlo hrabat i z toho - například z otázky "Máte nějaký zajímavý last minute?" se mi dělalo fyzicky nevolno. Zdrhla jsem, teď dělám v bankovnictví a moc se mi to líbí.
Ale nemůžu dělat nic venku (mrznu i při patnácti stupních), nemůžu dělat nic, kde bych se musela dotýkat lidí (sociální fóbie 
), nemůžu dělat v jakkoli neestetickém prostředí (jsem Váha 
), nemůžu dělat nic, kde se tvrdě soutěží o výkon (nemám na to nervy)... 
Díkybohu za mou současnou práci!!! Merylko, asi jsem to dneska potřebovala. Dík.
Já jsem teda šťastná za práci v kancelářiTéměř se nemusím dohadovat s lidma jako servírky, na úřadech a tak. Jsem od přírody dosti nervní člověk
Ale i tak neříkám, že bych to nešla dělat, proč ne. Jediný co asi ne je nemocnice, lékaři, sestry apod. Vzít někomu třeba jen krev, by byl nadlidský výkon
Jooo a nabízení věcí na ulici. Od školy jsme měli prodávat srdíčka na povodně a nejsem prostě schopná někoho zastavit a něco mu vnutit, protože sama to nesnáším
.JPG){kind=avatar}
Mě ničím nestrašili. Ani nevím, jestli jsem měla k nějaké práci odpor. Říkám si, že důležité je živit se vlastní prací. Děsí mě představa, že jsem na podpoře jen proto, že něco je pod moji úroveň. Ale dobře se mi to říká - i když jsem občas chtěla zdrhnout k jiné práci, vždycky se pokorně vracím k té své, protože je tak rozmanitá a v rámci svého oboru se seznamuji s prací jiných lidí. No, teď už jsem v pohodě, i kdybych o práci přišla, už se můžu stát chudou rentiérkou.
