Práce, kterou bych nikdy nechtěla dělat
.jpg)
„Jestli se nebudeš pořádně učit, tak skončíš jako hajzlbába na veřejných záchodech v parku!“ Tuto výhružku používala moje maminka, když jsem poněkud flákala své školní povinnosti. Do určité doby zabírala. Záchodky v našem městském parku, to byl totiž těžký kalibr a s nasazením života je používali jen ti, kteří opravdu, ale opravdu honem rychle museli…
A tak jsem se radši začala učit, protože představa, jak dřepím v ušmudlané zástěře v tom příšerném smradu, pro mne byla dostatečně odstrašující. Postupem času jsem okruh zaměstnání, která bych „nikdy nemohla dělat“, vydatně rozšiřovala. Většinou se jednalo o povolání, která mi – vzhledem k mému nízkému věku a nedostatku životních zkušeností – připadala nějakým způsobem nechutná.
Ve čtrnácti letech tak pro mne byly nepřijatelné například dojička v kravíně či ošetřovatelka prasat (dnes bych toto zaměstnání vykonávala s láskou), zdravotní sestra (tam mne tehdy lákala ta naškrobená uniforma, nicméně po zjištění, co všechno musejí sestřičky vykonávat, jsem tuto parádu radši oželela), servírka – ani zde nedokázala slušivá krajková zástěrka vyvážit všechny ty zmutované ožraly…
Jak člověk dospívá a začíná dostávat první kopance od života, mění se i náhledy na přijatelná a nepřijatelná povolání. Mnoho lidí – obzvlášť v dnešní době, kdy je o práci nouze – nakonec dospěje k tomu, že by mohli dělat v podstatě cokoli. Přesto jsou místa, která bychom obsadili jen velice neradi a radši je přenecháme někomu jinému. I když, jak se říká, nikdy neříkej nikdy, žádný z nás neví, kam ho osud a životní situace dožene.
.jpg)
Každý jsme jiný a máme to jinak nastavené. Někdo by se zbláznil v kanceláři, kde by musel osm hodin denně dřepět na zadku a cvakat něco do počítače, jiný si takovou práci hýčká a naprosto mu vyhovuje. Z mého pohledu je exotem jedna má kamarádka, jejíž velkou vášní je uklízení. Skutečně. A tak si zřídila vlastní živnost, několikrát v týdnu obejde a napulíruje pár domácností a je spokojená jak ona, tak její zákazníci.
Osobně velmi soucítím s pokladními v supermarketech. Nikdy nekončící fronty, vrchovaté vozíky, jejichž obsah musí do poslední položky projít jejíma rukama… píp..pípíp… Nemožnost odejít na záchod, kdy potřebují, manipulace s penězi a hmotná odpovědnost, tohle z mého pohledu není moc příjemná práce.
A našlo by se jich určitě ještě mnohem víc: Dělnice u pásu, pracovnice call centra, uklízečka v nemocnici…
Jaké povolání či spíše zaměstnání je pro vás tím nejméně přijatelným a dělaly byste ho jen v nouzi nejvyšší? Jste s pracovní pozicí, kterou vykonáváte, spokojené, nebo se poohlížíte po něčem jiném? A čím vás strašili v dětství vaši rodiče, když vás chtěli přimět k lepším školním výsledkům?
8.11.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 85 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Práce, kterou bych nikdy nechtěla dělat
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG)
jsem OSVČ a nikdy to nebylo lepší
jen peněz moc nevydělám, ale když si představím, jak je ze mě jako matky dvou malých dětí nadšený nějaký zaměstanatel, radši ty peníze na čas oželím
Nelie: 
pro mě je to práce ve státní správě, vyzkoušeno- opuštěno. Strašné, děsné...nikde jinde jsem nepotkala tolik drůbeže, i ti chlapi tam byli slepice...kdyby aspoň kohouti, nebo alespoň kapouni...ne, slepice
Jedna učitelka nás strašila Fickou (taková ta paní, která stojí celý den v kuchyni restaurace a meje ty hrnce a tak). Babička mi pořád kladla na srdce, že snad nechci bejt dojičkou krav (nutno dodat, že jsem dítě vesnické a na této práci, krom brzkého vstávání jsem nikdy neviděla nic špatného), čímž mě fakt nedojmula. Poprvé jsem se začala bát, když jsem odmaturovala na ekonomce a došlo mi, že když se nedostanu na vejšku, půjdu dělat účetní... brrrrrrr to jsem se fakt začala učit. No a teď sedím na prdeli u compu a mimo jinou práci kontroluju tři účetní 
, tak nevím 
.gif)
Můj tátá vždy říkal: Uč se nebo budeš celej život čistit kravám kopyta!!!
Hrůza!!!
On byl Ing zootechnik. Tak si to asi dokázal představit.
Pro mně nejhorší předtava sedět u pásu a montovat do sebe titěrné součástky.
Oranžová vesta s pruhy - na vysoký výborná brigáda, kdy jsme chodili na Prahu 6 zametat lupení ... a že se nás tam scházelo: partička vysokoškoláků pod vedním statného Roma... Tohle mi třeba vůbec nevadilo.
.jpg)
jsem emigrant - a vystridala jsem horu zamestnani na trech kontinentech a kazde melo neco do sebe...od prodavacky zmrzliny v Africe pres ucitelku ve skolce a knihovnici v soukrome skole jsem skoncila v kanadskem vezeni jako bacharka...Nikdy by me nenapadlo ze by me bavilo pracovat s vezenkynemi - a ja si to uzivam....pouta, radio a klice u pasu a kazdy den je neuveritelne jiny, neuveritelny stres i nuda sluzeb na samotce, sranda i pribehy lidskych trapeni. A kdykoliv si pokecam s vezenkynema tak zjistim, ze muj zivot pres spoustu problemu je vlastne fajn a ze mam tolik veci za ktere musim byt vdecna....a jak malo staci k tomu aby clovek skoncil na druhe strane zakona a jak je vicemene nemozne se odtamtud vratit.
klidně bych dělala všecko, na co stačím. Každá práce je něčím zajímavá, taky dost záleží, s kým jste tam v partě. Co mě ale vysloveně neláká, je práce v peněžnictví - banky, pojišťovny. Peníze mě nikdy nebavily.
Našeho vnuka,když flákal učení,jsem strašila, že bude chodit po městě v oranžové vestě s černými bratry. A když bude napichovat odpadky u našeho domu, tak ho pozvu na polívku.
Já osobně bych nikdy nechtěla dělat servírku, poštovní doručovatelku a uklízečku.
Kotě:
U pásu se za nějakou dobu střídají, aby z toho nezblbli.
Nikdy mě nikdo nestrašil, že když se nebudu učit, budu dělat podřadnou práci tam či jinde. Díky za to.
Toto je téma, které ani trochu není legrační, když člověk nemá práci. Dělala jsem všechno možné díky tomu, že jsme emigrovali. Uklízela jsem, prodávala jsem, starala se o staré lidi... A na každou práci jsem se naučila dívat jako na cestu vzestupu. Každá práce mě něco nového naučila, otevřela něco, na co bych nepřišla, kdybych tam nepracovala.
A taky netvrdím, že bych to chtěla dělat znovu.
Byla to cesta, jak vydělat na školy, naučit se dobře jazyk a tím si vylepšit svoji pozici na trhu práce.
Je pravdou, že když člověk dělá to, co nemá rád, ani trochu není se sebou spokojený, pokud není vychodisko najít něco lepšího, rozhodně to radosti nepřidá. Je to tedy jen na přechodnou dobu, jinak to ubíjí. A pokud si toto člověk v hlavě nesrovná, depka je na světě raz dva.
Téma nanejvíš aktuální, protože jsem nucena shánět práci. Jediné, co by se naskytlo, byla obsluha v baru a uklízečka na eldéence, tedy to, co já bych nikdy...Když si ale budu vybírat, může se stát, že mě pracák donutí někde hrabat v oranžové vestě a všichni se mi budou smát. Nejhorší práce podle mě je jakákoliv, kde se manipuluje se zvratky nebo jinými exkrementy.
Ve čtrnácti letech jsme byli se školou na exkurzi v drůbežářských závodech. Když opominu, že celé to byla otřesná zkušenost, tak na mě nejvíc "zapůsobila" ta část výrobní linky, kde k pracovnicím přijížděla již zabitá, spařená, odpeřená a rozříznutá kuřata, a jediným úkolem těch pracovnic bylo vytahat z nich střeva.
Tak to se pro mě stalo takovým měřítkem hrůznosti - každou práci porovnávám s tím, jestli je to lepší nebo horší než osm hodin denně, pět dní v týdnu tahat střeva z kuřat. Moc zaměstnání se v žebříčku pod tím už neumístilo
