Bojím se vlastního syna
Nevím si rady se svým sedmnáctiletým synem. Jsem doslova v koncích, mám pocit, jako bych výchovně naprosto selhala.
Když bylo synovi pět let, zůstala jsem s ním po rozvodu sama. Několik roků jsme to táhli jen ve dvou, až po dalších osmi letech jsem konečně potkala fajn muže, se kterým jsem začala po nějaké době žít a později jsme se vzali. Nyní máme roční dcerku, s níž jsem na mateřské.
Když jsem přítele poprvé seznámila se synem, neproběhlo to zrovna dobře. Tehdy mu bylo třináct a začínala ho ovládat puberta. Mého přítele nepřijal, a ačkoli ten se hodně snažil, nikdy se mezi nimi nevyvinul pěkný vztah. Nakonec to dopadlo tak, že se ti dva stýkají a komunikují jen z povinnosti, když není vyhnutí. Spíše se však vzájemně ignorují. Vlastní otec o syna nejeví zájem, založil si novou rodinu.
To, že spolu můj současný manžel a syn z prvního manželství nevycházejí, mne moc trápí. Zkoušeli jsme všechno možné, ale bezvýsledně. Kluk se zaťal a všechno se ještě zhoršilo po narození dcerky.
Teď je synovi sedmnáct, chodí do druhého ročníku učiliště a problémy s ním jsou už neúnosné. Začal se totiž flákat. Strašně. Už měsíc nebyl ve škole a není síly, která by ho donutila tam jít. Každé ráno ho budím a on mne úplně ignoruje. Ve škole nahlásil nemoc a myslí si, že to asi nějak projde.
Jsem z něj zoufalá. Nic nepomáhá ani po dobrém, ani po zlém. Ráno z postele nevyleze ani za nic. Připadám si absolutně bezmocná, když mě takhle ignoruje. Už jsem mu řekla, že jestli se chce na školu vykašlat, tak klidně, ale ať jde tedy pracovat, protože není možné, aby se jen tak zbůhdarma válel doma. Na to mi řekl, že do osmnácti jsem povinna ho živit a že nikam nepůjde.
Je to strašné. Manžel od toho dává ruce pryč, nechce se nijak vměšovat. Ono by to stejně nemělo smysl, protože syn by ho ignoroval stejně jako mne.
Nevím, co s tím. Minulý týden jsem to už nevydržela, a když nechtěl vylézt z postele, vlepila jsem mu facku. Dost surově mne chytil za ruku a procedil, ať to už nikdy v životě nedělám. Přiznám se, že mám docela strach, čeho všeho by mohl být schopen. Vyrostl z něj habán, měří 190 cm a je ho pěkný kus.
Setkal se někdo z vás s tak úpornou pubertou, kdy jdou stranou všechny povinnosti a úcta k druhým? Jak se to dá řešit s člověkem, který ještě není plnoletý? Vůbec si s ním nevím rady.
24.2.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 87 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bojím se vlastního syna
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
sharon: Dát ho k otci,který od pěti let o něj nejeví zájem není asi štastný nápad a pochybuji,že by na to jeho otec jen pomyslel,psycholog je dobrý nápad,když nechce mluvit s mámou tak s někým jiným třeba ano,a i máma přijde na to co ho vlastně trápí a můžou všichni na tom začít pracovat
Grainne
sharon: Viděla, ale při takhle drastických scénách zavírám oči 
.gif)
Přibrzdit a zhluboka dýchat.
Vlepit někomu v tomhle věku facku, je ponižující a zavírá to cestu ke komunikaci.
Začala bych rozhovor, klidně může zůstat nedokončený, ovšem s tím, že k pokračování jsou dveře otevřené. Patrně je to ohlas nějakých tady nepřiznaných karambolů v minulosti, která vypluly na povrch v době obvyklé.
Trpělivost a takt.
Můžeme volit razantní cestu pro své pohodlí a klid, ale výsledky nebývají dobré a vedou ke zničení rodinných vazeb. Otázka spíš zní: Stojí mi to dítě za to? Bez trápení to nepůjde a nepůjde to samo, univerzální, účinná rada taky neexistuje.
Tu zmíněnou možnost depresí, nebo jinou psychickou příčinu bych taky nevylučovala. Ovšem vléci někoho k odborníkům proti jeho vůli taky nelze, takže zase - trpělivost a takt.
.gif)
Tarantule: vidělas "Vesničko má středisková " ? jak zakroutil tomu holouběti krkem ?..........
sharon: Jo většina to tu bere z pohledu rodičů, já to beru z pohledu toho kluka. Myslím že oba úhly pohledu jsou důležité 
Milá Hano mluvte s ním jako s dospělým, vyvarujte se facek i výhružek že ho vyhodíte z domu. Každopádně bych ho nechala vyšetřit psychologem - bude ale asi problém ho k němu dostat. Přeci jen násilím ho tam asi nedokopete - takže mu vysvětlit že má problém a vy ho s ním chcete řešit, chcete mu pomoct, nevyhrožovat, nemlátit, prostě vysvětlit že problém se musí řešit - že jste ochotna to s ním řešit a že se byste se měli OBA poradit s odborníkem. Btw. psycholog vám asi řekne že je to způsobeno nezájmem jeho otce. Ono v tomhle věku není člověk zdaleka ještě dospělý a může se stát že když o něj rodič nejeví zájem, ztratí i on o všechno zájem protože "proč by se snažil když to nikdo neocení". To že se musí snažit hlavně kvůli sobě pochopí až za pár let.
sharon: přesně
Tylie: a hlavně do toho všichni vidíme a s rodinou žijeme
Dámy vás teda číst - jedni radí bio otce, který nemá zájem - si jako myslíte že ted ho mít bude jo? Akorát by se to zhoršilo.¨
Druhý radí diagnosták a třetí mluví o drogách, tož to je opravdu podpora. Do diagnostáku se nedávají děti jak do tábora a to že se někdo trápí neznamená že bere drogy
Tarantule: myslím, že každá máme svou pravdu, ale žádná do toho nevidíme a možná to bereme z pohledu svých vlastních zkušeností.......
sharon: Já bych ho tak rychle nesoudila, fakt nevíme co má ten kluk za problém. Já se takhle "válela" doma půl roku než se přišlo na to že potřebuju antidepresiva abych byla vůbec schopná vstát. Tam by žádnej "razantní přístup" nebyl vůbec nic platnej. Našim hned cpali diagnosťák, že se mnou maj jenom starosti. Nedali mě tam a já je zase nešoupnu do LDNky až mě budou jednou potřebovat. Měli bychom děti učit že rodina si navzájem pomáhá, nefunguje přeci jen na nějakých pravidlech ale hlavně na citových vazbách. Jo, naši by měli jednodušší život kdyby se mě takto "zbavili" ale co by mě to naučilo? A dneska nejsem jiná než ostatní, potřebovala jsem jen oporu v krizový situaci která se může stát každýmu.
Ono kdyby sem psal syn že mamka se celý dny válí doma a je agresivní, tak byste mu taky doporučily aby jí šoupnul do ústavu?
Vezmu to ze sesterského hlediska. Jsme s bráchou o tři roky, takže jsme se v pubertě střídali a nebyli jsme schopní spolu kloudně mluvit. Pomohla až změna postoje - zkusila jsi se k němu už postavit jako k dospělýmu? Sednout si s ním, rozumně si s ním promluvit. Důležité ale je, brát ho u toho jako rovného, jinak to k ničemu nevede. Myslím, že hlavní je vědět, proč to dělá. řekla bych, z toho co píšeš... začalo to přítelem, zhoršilo se to dcerkou - máma se mu vzdaluje a on neví co s tím. Je už skoro dospělej, ale s touhle situací si ještě neporadí a tak rebeluje, protože to jinak neumí dát najevo
evelyn: stručně a jasně řečeno....
Tarantule: já si myslím, že je chápavá až moc.....na mou povahu , už by byl u otce dávno, anebo bych to ještě ten rok vydržela a pak by šel z domu...nechce-li se přizpůsobit rodině, pak má hoch smůlu....ale vážně je těžko radit !
