Bojím se vlastního syna
Nevím si rady se svým sedmnáctiletým synem. Jsem doslova v koncích, mám pocit, jako bych výchovně naprosto selhala.
Když bylo synovi pět let, zůstala jsem s ním po rozvodu sama. Několik roků jsme to táhli jen ve dvou, až po dalších osmi letech jsem konečně potkala fajn muže, se kterým jsem začala po nějaké době žít a později jsme se vzali. Nyní máme roční dcerku, s níž jsem na mateřské.
Když jsem přítele poprvé seznámila se synem, neproběhlo to zrovna dobře. Tehdy mu bylo třináct a začínala ho ovládat puberta. Mého přítele nepřijal, a ačkoli ten se hodně snažil, nikdy se mezi nimi nevyvinul pěkný vztah. Nakonec to dopadlo tak, že se ti dva stýkají a komunikují jen z povinnosti, když není vyhnutí. Spíše se však vzájemně ignorují. Vlastní otec o syna nejeví zájem, založil si novou rodinu.
To, že spolu můj současný manžel a syn z prvního manželství nevycházejí, mne moc trápí. Zkoušeli jsme všechno možné, ale bezvýsledně. Kluk se zaťal a všechno se ještě zhoršilo po narození dcerky.
Teď je synovi sedmnáct, chodí do druhého ročníku učiliště a problémy s ním jsou už neúnosné. Začal se totiž flákat. Strašně. Už měsíc nebyl ve škole a není síly, která by ho donutila tam jít. Každé ráno ho budím a on mne úplně ignoruje. Ve škole nahlásil nemoc a myslí si, že to asi nějak projde.
Jsem z něj zoufalá. Nic nepomáhá ani po dobrém, ani po zlém. Ráno z postele nevyleze ani za nic. Připadám si absolutně bezmocná, když mě takhle ignoruje. Už jsem mu řekla, že jestli se chce na školu vykašlat, tak klidně, ale ať jde tedy pracovat, protože není možné, aby se jen tak zbůhdarma válel doma. Na to mi řekl, že do osmnácti jsem povinna ho živit a že nikam nepůjde.
Je to strašné. Manžel od toho dává ruce pryč, nechce se nijak vměšovat. Ono by to stejně nemělo smysl, protože syn by ho ignoroval stejně jako mne.
Nevím, co s tím. Minulý týden jsem to už nevydržela, a když nechtěl vylézt z postele, vlepila jsem mu facku. Dost surově mne chytil za ruku a procedil, ať to už nikdy v životě nedělám. Přiznám se, že mám docela strach, čeho všeho by mohl být schopen. Vyrostl z něj habán, měří 190 cm a je ho pěkný kus.
Setkal se někdo z vás s tak úpornou pubertou, kdy jdou stranou všechny povinnosti a úcta k druhým? Jak se to dá řešit s člověkem, který ještě není plnoletý? Vůbec si s ním nevím rady.
24.2.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 87 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bojím se vlastního syna
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
spojila bych se s otcem, a případně ho požádala aby si kluka vzal k sobě , třeba jen na čas......za chvíli bude plnoletej, a otce si snad nedovolí to co na tebe.....jinak těžko radit,můžu se jen radovat ze svého syna.....díkybohu !
První co mě napadlo je slovo deprese. Mě jí diagnostikovali už ve 13ti ale naplno se začala projevovat až když jsem byla ve věku Vašeho syna. Jít na něj "po zlém" nemá smysl. Kdyby mě v tom stavu někdo ještě dával facky tak taky zareaguju agresivně. Syn je zralý spíš na psychoterapii než na nějaké "výchovné metody". Zkuste s ním mluvit jako s rovnocenným člověkem, ne jako s dítětem - to by se mohl ještě zhoršit. V klidu si s ním promluvte o životě - co chce dělat v budoucnu a tak - to je potřeba, aby nežil ze dne na den ale naučil se dívat trochu před sebe. Na Vašem místě bych se snažila být víc chápavá a míň autoritativní protože jestli má nějaký vážný problém tak takhle se Vám s ním určitě nesvěří. A chcete mu přeci pomoct, ne jen docílit stavu aby "nedělal problémy" - nebo se pletu?
Diagnostický ústav by pro mě bylo řešení až úplně poslední. Určitě bych se začla poradit k odborníkovi, protože tlačit na syna či nějaká razantní řešení mohou odstartovat mnohem horší problémy. Držím pěsti
A to byl takový pořád, nebo se jeho chování změnilo náhle? Třeba bere drogy. Poradila bych se s psychologem, třeba by mu pomohl diagnostický ústav, tam se s nimi nemazlí.
.JPG)
Já myslím, že bych šla na synka tvrdě - nechceš do školy? Máš měsíc na zlepšení docházky a prospěchu, pokud ne - půjdeš dělat a přispívat na domácnost takovou a takovou částkou. Nelíbí se Ti? Tak běž jinam.
Zní to hrozně, ale sousedka takto syna "vyléčila". Začal flákat školu, vyhodili ho, tak mu nastavila taková pravidla, kluk zjistil, co obnáší práce bez školy - dřina a dřina a pokorně se vrátil po omluvách ve škole a doma ke studiu.
.gif)
Já bych si asi promluvila s biologickým otcem, aby s ním promluvil, nikde jsem nenašla jestli dělá nějaký sporty či jiné zájmy, protože z vlastní zkušenosti moje děti neměly čas na nějaké poflakování, pondělí, středa pátek trénink, neděle zápas, tak naštěstí se nám tohle vyhlo
Ramondia: máš pravdu, pokud je to jen u toho, tak bych to jako nějaký extra problém nevyřešitelný neviděla.Stávkuje no.Jetřeba začít něco dělat než z něho vyroste neschopný 40 ti letý chlap
a drogy brát nemůže??to se pak většinou ztratí zájem o cokoliv.těžko soudit co je za problém tak na dálku, neříkám, že fetovat musí, ale zkus se někdy při rozhovoru podívat, jeslti nemá vleké zornice pořád, nebo naopak strašně malikné.jenže píšeš , že to začlo ve 13, tak to drgy v těch 13 asi nebyly..i kdyby drogy bral později, tak to NĚCO ho k nim dohnat muselo.No nebudemem malovat čerta na zeď.Spíš se fakt jen trápí.
orinka: taky si myslím, že to tak je. Že musí předcházet návštěvy psychologické poradny, vyšetření, konzultace s oddělením péče o děti ... diagnosťák je fakt až to nejkrajnější řešení, když nepomáhá nic jiného.
Akorát autorka nenapsala dost důležitou skutečnost: jestli se syn pouze fláká v tom smyslu, že nechodí do školy a válí se doma. Nebo se fláká po nocích, chodí opilý, zfetovaný .... to by byl dost podstatný rozdíl.
Ramondia: do diagnostického ústavu podle mého názoru nestrkají mladistvé podle toho, jak se rodinám uzdá, ale až po (snad) důkladném vyšetření odborníkem. Takže i kdyby to tak nakonec mělo dopadnout, stejně musí začít v té poradně u studovaných a promovaných. Pevně věřím tomu, že nedojde k nejhoršímu a bude stačit pohovor, že klukovi promluví do duše. Nevyrůstal jako dříví v lese, rostl v rodině a není sám, že v rodině s jiným otcem, tak není nic ztraceno. Chce to ale mluvit mluvit mluvit, ať to v sobě nezakonzervuje.
pardon za chyby,malá zas asistuje
A nechceš zkusit kineziologii? Teda, pokud ho tam dotáhneš. Kamarádka měla nového přítele, dcera dělala samý naschvály, tak ji tam vzala a ona jí odbourala blok, který vznikl v osmi letech. Zkus si o tom něco přečíst na internetu. Já tam teda byla taky, protože jsem neměla dobrý vztah s mámou a je to teda podstatně lepší.
Nika1: jo, diagnosťák možná pomůže těm, co jsou slabí a nedokážou se bránit, proto se tam už nikdy nechcou vrátit, tak raději poslouchají aby co nejdřív vypadli.Dějou se tam dost hnusné věco mezi malými "vězni" myslíš, že tam není zneužívání apod.?Od autorky syn, je velký a řekla bych, ž by si tam musel udělat autoritu a proto by se tam i zmršil, musel by se prát stálými "vězni" , to že tam dostaneš na přes h.ubu je úplně normální.Já měla v diagnosťáku kamarádku a sprchování s ostatníma ohlkama byla prá hrůza.Několikrát z tama utekla.
Kajkule: souhlasím ... jen se utvrdí v přesvědčení, že ho tam matka a nevlastní otec strčili jen proto, aby se ho zbavili a mohli si žít svůj život bez rušivého elementu v podobě pubertálního syna. Navíc se tam setká se skutečnými gaunery, od kterých nepochytí nic dobrého.
