Bojím se vlastního syna
Nevím si rady se svým sedmnáctiletým synem. Jsem doslova v koncích, mám pocit, jako bych výchovně naprosto selhala.
Když bylo synovi pět let, zůstala jsem s ním po rozvodu sama. Několik roků jsme to táhli jen ve dvou, až po dalších osmi letech jsem konečně potkala fajn muže, se kterým jsem začala po nějaké době žít a později jsme se vzali. Nyní máme roční dcerku, s níž jsem na mateřské.
Když jsem přítele poprvé seznámila se synem, neproběhlo to zrovna dobře. Tehdy mu bylo třináct a začínala ho ovládat puberta. Mého přítele nepřijal, a ačkoli ten se hodně snažil, nikdy se mezi nimi nevyvinul pěkný vztah. Nakonec to dopadlo tak, že se ti dva stýkají a komunikují jen z povinnosti, když není vyhnutí. Spíše se však vzájemně ignorují. Vlastní otec o syna nejeví zájem, založil si novou rodinu.
To, že spolu můj současný manžel a syn z prvního manželství nevycházejí, mne moc trápí. Zkoušeli jsme všechno možné, ale bezvýsledně. Kluk se zaťal a všechno se ještě zhoršilo po narození dcerky.
Teď je synovi sedmnáct, chodí do druhého ročníku učiliště a problémy s ním jsou už neúnosné. Začal se totiž flákat. Strašně. Už měsíc nebyl ve škole a není síly, která by ho donutila tam jít. Každé ráno ho budím a on mne úplně ignoruje. Ve škole nahlásil nemoc a myslí si, že to asi nějak projde.
Jsem z něj zoufalá. Nic nepomáhá ani po dobrém, ani po zlém. Ráno z postele nevyleze ani za nic. Připadám si absolutně bezmocná, když mě takhle ignoruje. Už jsem mu řekla, že jestli se chce na školu vykašlat, tak klidně, ale ať jde tedy pracovat, protože není možné, aby se jen tak zbůhdarma válel doma. Na to mi řekl, že do osmnácti jsem povinna ho živit a že nikam nepůjde.
Je to strašné. Manžel od toho dává ruce pryč, nechce se nijak vměšovat. Ono by to stejně nemělo smysl, protože syn by ho ignoroval stejně jako mne.
Nevím, co s tím. Minulý týden jsem to už nevydržela, a když nechtěl vylézt z postele, vlepila jsem mu facku. Dost surově mne chytil za ruku a procedil, ať to už nikdy v životě nedělám. Přiznám se, že mám docela strach, čeho všeho by mohl být schopen. Vyrostl z něj habán, měří 190 cm a je ho pěkný kus.
Setkal se někdo z vás s tak úpornou pubertou, kdy jdou stranou všechny povinnosti a úcta k druhým? Jak se to dá řešit s člověkem, který ještě není plnoletý? Vůbec si s ním nevím rady.
24.2.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 87 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bojím se vlastního syna
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Ten kluk je v podstatě nemocný a je na rodině, aby mu pomohla, i proti jeho vůli.
Kajkule: ne, já to tak nemyslila, že aby ho teď dodatečně sháněl, měla jsem na mysli že měl po celou tu dobu možnost...
Nika1: možná vyjímka potvrzující pravidlo, já znám spoustu lidí, co pak začli fetovat a dělat ještě větší bordel, pro ty děcko je to jen znamení, že je rodiče opustili a enchápou, touhle cestou bych to nikdy neřešila, teda pokud např. moje dítě nebezpečně neohrožovalo okolí,v tomhle případě diagnosťák ne!! Tohle pomůže možná rodičům, že mají klid , ale klukovi ne.
Nika1: diagnosťák bych volila až v nejkrajnějším případě 
Poradna, sama si s tim neporadis... kdyz jste to nezvladli za ty 4 roky, ted uz se ten problem (odmitnuti vlastniho otce, nova situace v rodine prichodem tveho pritele - muze, novy sourozenec atd.) v rodine tahne dlouho a tohle je jen dusledek neceho cemu se mladej bouri... a sama to nerozresis, pokud jste to do ted nezvladli vyresit...
Kajkule: Kamarádce diagnosťák "pomohl". Byla tam 2 měsíce a dala se dohromady tj. netoulala se, chodila do školy. Dneska je z ní vzorná máma a svoje rodiče má celkem ráda a se svojí mamkou vychází moc dobře. Možná je to jen vyjímka.
Myslím, že je nejdůležitější s klukem komunikovat. Nebo se snažit, když se šprajcuje a je tudíž na zabití. Nemá nebo neměl zálibu? Určitě poslouchá nějakou hudbu. Nebo aspoň kouká v televizi na fotbal. Když s děckem sdílíš jeho zájmy nebo se aspoň snažíš, je to fajn a on ví, že máš o něj zájem
Zkusila bych si s ním promluvit mezi 4ma očima. Třeba má všechen vzdor původ v žárlivosti na nového přítele, na dceru atd. Když to nepomůže, tak ho umístit v diagnosťáku, třeba s asistencí policie. Snad se mu rozsvítí nebo se ještě víc zatvrdí. Nevím.
orinka: no to sice může, ale já bych to taky neudělala, doprošovat se otcovy přízně,nemělo by to být naopak??? A otec by nereagoval nebo by ho ještě poslal někam..to by kluka ještě víc zlomilo, tohle určitě nedoporučuju.
orinka: svatá pravda. Já teda zkusila i kartáře. Ono se mi to teď vybavuje, já jsem se styděla někomu říct, že mám problémy a neumím si s nimi poradit..
Ramondia: aha
Autorky je mi líto, snad mě tohle nikdy nepotká, ale určitě by se potřebovala poradit s odborníkem, na tom nic není, uděláš jen a jen dobře
Kajkule: já si taky myslím, že bude problém v tom přístupu otce, kluk má zlost, že na něj otec kašle, ponižuje ho to, frustruje a kdo je nejsnáze zasažitelný terč pro vybití zlosti? Máma, která se stará. 
Kajkule: ty ne, ale dole jedna 
Otec je debil ,co nejeví zájem, co na to říct.Autorka to psala v článku.
já do ni nešiju
