Začínám nesnášet budoucí snachu
Rozhodla jsem se napsat na tento magazín svůj příběh, i když nepotřebuji žádnou radu. Spíš se jedná o takové malé zamyšlení na téma tchyně, protože i já se jí brzy stanu a na vlastní kůži právě zažívám, jak těžká pozice to je. Zjišťuji, že ať dělám, co dělám, budoucí snaše se nezavděčím a v důsledku toho ji začínám pomalu, ale jistě nesnášet.
Je mi padesát, mám devětadvacetiletého syna, který se mnou až dosud bydlí. Ne, že by nebyl schopný se osamostatnit, ale chtěla jsem mu poskytnout prostor, aby se mohl jednou postavit na vlastní nohy a zajistit tak svou případnou budoucí rodinu.
Syn začal po střední škole pracovat, během pár let se docela slušně vypracoval a dosáhl velmi dobrého platového ohodnocení. Díky tomu dostal hypotéku a staví si malý rodinný domeček, který bude na podzim hotový a připravený k nastěhování. Zvládá to i díky tomu, že dosud bydlí u mne (nyní už i se svou přítelkyní) a já hradím všechny náklady na naše bydlení včetně poplatků za byt, jídla a drogérie. On i ona celý svůj příjem investují do hypotéky a co jde, tak šetří, aby měli vybudovanou nějakou slušnou finanční rezervu. Chodí spolu už dva roky a momentálně čekají dítě. Narodit by se mělo také na podzim, takže když všechno vyjde, jak má, stěhovali by se do svého už i s miminkem.
A právě soužití se synovou nastávající (svatbu plánují příští rok na jaře, aby nebyla nevěsta těhotná) začíná být docela tvrdým oříškem. Když otěhotněla, chtěli spolu začít bydlet a společně se připravovat na miminko. Chápala jsem to. I to, že je hloupost investovat na přechodnou dobu, než bude hotový domeček, peníze do pronájmu. U rodičů synovy přítelkyně být nemohli, jsou tam ještě dvě mladší „děti“, respektive dospívající, dosud studující.
Já jsem sama, rozvedená, mám třípokojový byt, nečinilo mi potíž jim uvolnit jeden pokoj, aby měli své soukromí. Doufala a věřila jsem, že se všichni tři shodneme a nějak porovnáme. Jenže to jsem se mýlila. Má nastávající snacha mne totiž tvrdě vyvedla z omylu a já si ve svém vlastním bytě začínám připadat jako na návštěvě.
Prvních pár týdnů bylo všechno v pořádku, pak začala pomalu vystrkovat růžky. Mou pomoc bere jako naprostou samozřejmost a ještě má různé, více či méně skryté, výhrady. Abych to zjednodušila, začala se chovat jako rozmazlená fiflena a kritizuje všechno, co udělám, nebo neudělám. Vůbec jí nedochází, že u mne bydlí vlastně zadarmo a diktuje si ohledně stravy, hygienických potřeb a dalších věcí.
Mám sice docela slušný příjem, ale i tak musím počítat. Takže když jdu nakoupit, zvažuji, co do vozíku dám a hlavně – za kolik. Nekupuji drahé potraviny ani drogerii, snažím se co nejúsporněji. Nevyvářím denně složitá jídla, klidně máme k večeři jen chleba s máslem a s rajčetem.
Naší mladé to však není dost dobré. Dnes se už zcela otevřeně obrňuje nad „obyčejným“ mýdlem v koupelně a stěžuje si, že jí po něm svědí kůže, levné krabicové mléko odmítá pít s tím, že je to jen bílá voda. Neustále zdůrazňuje, že je těhotná a potřebuje kvalitní stravu.
Výhrady má i k celkovému fungování mé domácnosti a dává mi najevo, že nejsem dostatečně čistotná a pečlivá. Pravda, větší úklid dělám jednou týdně, jinak normální udržovačka, chodím do práce a nemíním být otrokem domácnosti. To její maminka je jiný kalibr, ta luxuje obden a vytírá denně.
Zpočátku jsem její rozmazlenecké výjevy s nadhledem přecházela, ale nyní toho mám čím dál víc plné zuby. Ke všemu je teď na neschopence, prý má rizikové těhotenství a chová se jako královna. Nenapadne ji poklidit, dojít nakoupit, vyprat prádlo. Ani náhodou. Celé dny sedí u počítače nebo se válí u televize a k obědu si maximálně ohřeje to, co jsem uvařila den předem.
Štve mne to, alespoň jsem to ze sebe touhle formou dostala. Ty tři měsíce, než se odstěhují, už nějak vydržím, ale přiznávám, že se na okamžik, kdy ta věčně nespokojená pijavice z mého bytu zmizí, se vysloveně těším. Dělám to kvůli synovi i kvůli tomu malému, co se má narodit.
Občas ale přemýšlím, kde se v dnešních mladých bere ta samozřejmost, s jakou přijímají vše, co dostávají. Sami ještě v životě nic nedokázali, stojí teprve na začátku, když jim to člověk chce trochu usnadnit a vypomoci jim, ještě je nakonec ten špatný.
Vždycky jsem se těšila, že budu jednou prima tchyně pro ženu svého syna. Myslím, že jsem se o to i docela snažila. Ale budoucí snacha všechny mé dobré úmysly smetla pod koberec a postavila mne do role nemožné a příšerné tchyně.
Jak jste se s protějšky svých dětí vyrovnávaly vy? Máte s nimi dobré vztahy, nebo jste na tom podobně jako já, že i kdybyste se rozkrájeli, tak se jim nezavděčíte?
13.7.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 87 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Začínám nesnášet budoucí snachu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
PEGG: ale néééé,až tak zlí na ni nejsme,ale je fakt až přehnaně hodná a obětavá a pak se diví,že ji jiní prachsprostě využívají.
Jedna moje spolužačka už je tchýně a taky se dlouho s mladou sžívala.Vdávala se na škole,těhotná,k tchýni měla hezký vztah a byla vděčná,že bydlí a jí zadarmo,že pohlídá vnuka a ona může dostudovat.Kdežto snacha je starší,dostudovaná,pracuje a má svůj názor. Sebevědomá samostatná jednotka.Tchýni toleruje,ale blízký vztah navázat netouží.A to tu spolužačku mrzí, těšila se na snachu,že nebude jen mezi chlapy a ono nic.Takže v každé rodině je něco a jde o to,najít rozumnou cestu,abychom se vzájemně nepožrali.
.jpeg)
sqwela - 13.7.2011 12:06 
kareta - 13.7.2011 12:21 
Chudák Milena, přišla si sem postěžovat na trpký osud tchyně a dostala sodu
.jpg)
Jíťa* : ale Milena píše, že těhotenství je rizikové..i tak si ovšem myslím, že pokud snacha nemůže pomáhat, ať aspoň neremcá a drží hubu a krok, bere, co je a nevymýšlí si.popřípadě bych tchyni poprosila, a dala jí příslušný obnos, ať mi tedy koupí, co potřebuji, když to, co kupuje Milena, není dost dobré.
Ať si mladí nakupují a vaří sami!!!
Když už bych měla to štěstí, že mám bydlení zadarmo, musela by mě hanba fackovat, kdybych si nechala nakupovat a vyvářet od tchyně.
Pokud není její těhotenství rizikové nebo špatně snášené, není důvod nepomáhat s domácností...
Almega: já ji docela chápu,že se snaží jíst zdravěji a kvalitněji,ale nevěřím tomu, že by běžně jedli nějaké blafy,aby musela vyskakovat. "Skorotchýni" bych poradila,aby zatnula zuby,jela dál po svém a těch pár měsíců vydržela. Až budou mladí ve svém hospodařit za svoje,tak mladé sklapne. Pokud to ovšem není megera, která udělá manželovi doma peklo,protože nezabezpěčí dostatečný standard.Znáte to,dost peněz,zařízený byt,každý rok u moře a ve 4 doma,aby pomohl a hrál si s dětmi.
Sama jsem taky skorotchýně,ale daleko a uděluji jen vyžádané rady. Jako čerstvá snacha jsem si taky myslela,že jsem sežrala všechnu moudrost světa a časem mi spadl hřebínek.Jenže jsem nechodila pro rady a pomoc,poradila si sama,tak jsem dodnes pouze tolerovaná snacha.
Mimochodem o sobe tvrdi, jak ma skvelou intuici a vciteni a skoro vzdy nam pripomene, jak se cely zivot obetovala pro druhe a vetsinou mi predhodi, jak je ze slusne rodiny.
S modroockou vetsinou souhlasim, ale v tomhle pripade:
"Vše jakoby bylo založené na agresivitě, využívání, zneužívání...
Pokud nejsem schopna začlenit se do nové rodiny tak, abych nikomu neubližovala, nezneužívala... a totéž platilo i obráceně... kým jsme???"
si rikam, ze teda radsi zustanu tim sobcem a egoistou, ktery se neumi zaclenit. Protoze kdybych se mela zaclenit do teto rodiny, musela bych si svuj zivot usporadat tak aby to vyhovovalo tchyni abych ji neublizila. Protoze ji ublizuje, kdyz si delame svoje veci po svem.
A kym bych potom byla? Urcite ne sama sebou.
Hm. Kdyz se nad tim zamyslim, tak moje tchyne by asi mohla napsat clanek podobny. Ona totiz kazda mince ma dve strany a me by zajimal nazor snachy. Taky jsme s tchyni vychazely. Nez se narodila dcera a ona zacala jezdit k nam na pravidelne a caste navstevy.
Kdyz pominu to, ze mi zacala po navratu z porodnice upravovat prso pri kojeni, stihla mi ostrihat kytku v koupelne, prestlat postele a zkritizovat vsechno, vcetne umisteni korenek a ruznych doz na potraviny, tak nasledovaly nekonecne a sahodlouhe prednasky o stravovani, hodinove dohady kvuli kousku masla pod rybou, nuceni jist veci ktere mi nechutnaji, ale obsahuji zarucene latky, ktere nutne jako kojici potrebuju apod. Kdyz jsem odmitla neco snist, nastala vzdy hodinova, unavna "diskuze".
Podotykam, ze toto se delo v moji domacnosti, kterou jsme si financovali sami.
Musim rict, ze jsem se rok drzela zpatky ze slusnosti a mela z toho slusne deprese.
Pak jsem se parkrat slusne ozvala,ale to se mijelo ucinkem. Nakonec jsme ji rekla, ze si budu delat veci po svem a jist si co chci a krmit svoje dite jak chci a manzel ji rekl, ze na jeji rady nejsme zvedavi.
Tak mi bylo receno, ze prece ona vychovala dve deti a navic je starsi a tudiz zkusenejsi a proto nam muze radit.
A radi dal. Jen s tim rozdilem, ze ja uz nejsem tak slusna a kdyz uz je to moc unavne, vetsinou neco odseknu, protoze predchozi jakekoli slusne argumenty ona nevnima.
Takze v jejich ocich jsem nejspis frfna a drzy smrad. (je mi 36 a jsem zvykla od 18ti se o sebe sama starat, prosla jsem si leccim a libi se mi spis styl zit a nechat zit nez nekomu do vseho kecat)
A od te doby posloucham prednasky o prehnanem egu a slusnem vychovani.
A pak jsme si dovolili vzit se jen se dvema svedky (byl to navrh manzela a me se libil).
Ale opet jsem spatna ja a hrozne jsme ji ublizili, to mam na taliri pri kazde navsteve a budu mit asi do konce naseho "vztahu".
Tak asi tak.
Ale presto verim tomu, ze ona to vnima podobne jako Milena.
Nechápu,proč by měl někdo v těhotenství jíst něco jiného,než předtím??Zdá se mi,že jste předem nedomluvili nějaký plán na společné soužití,já bych asi "mladé" řekla od plic,co si o ní myslím,když už bych to nemohla déle vydržet.Ovšem slušně! Možná má v hlavě nacpaná nějaká moudra z netu,co "je vhodné" pro těhotnou a doslova tomu věří...Jinak-máte to za pár a to už vydržíte,potom bych jen občas přijala jejich návštěvu,nikdy bych bez vyzvání nešla k nim do baráku...
verera: nezbývá mi, než souhlasit.ale s čím dál hlasitějším tikotem biologických hodin začínám čím dál více věcí přecházet, jako třeba i to usměrňování a přestává mi toho čím dál méně vadit.i to, co bych ještě před 2-3 lety nedokázala strpět.navíc jsem byla vychována svou mámou k tomu, že "každého chlapa si ženská musí vychovat" a že každý chlap je trouba, který by bez ženy nebyl životaschopen.a něco z těchto "mouder" v člověku chca-nechca zůstane vryto.
.jpg)
Nikde nevidim napsáno, kolik je budouci matce roku? A jak jsem uz psala ráno, proc by se mela snazit kdyz je ji vsechno naservirováno az pod nos a jeste dobrovolne?
Ale na druhou stranu kdo vi jak ji doopravdy je? Muze mit rizikovku protoze se ji nechce chodit do práce (zvlast ted ve vedru) a doktor to uznal a pak by mohla doma hejbnout kostrou - nelibi se ti to fajn udelej si to sama po svém (=uvar, vyper ,nakup).
Ovsem na druhou stranu má mozná rizikovku protoze je ji fakt blbe. Milena se o prubehu tehotenstvi nerozepisuje. Kdyz si vzpomenu na sebe (a hruza me jima), já byla ráda ze jsem se ráno vyplazila z postele, nejak prezila den a vecer opet omdlela do postele. To bylo 9 mesicu hruzy a ne stastné ocekávani potomka. A spatne se mi delalo z cehokoliv (i z vune levného mydla a pasty na zuby - sprchovala jsem se jenom cistou vodou a pusu vyplachovala). Uznávám ze jsem extrém, ale cert vi jak skorosnase doopravdy je 
. A zpetne bych mela podekovat tchánovi, ze to nijak nekomentoval (aspon ne prede mnou), vypadnul ráno v pul sedmy do práce, vrátil se v pet vecer a jeste mi vyvaroval a já to nakonec stejne driv nebo pozdeji vyzvracela. Kdyby mi tenkrát dával prednásky na téma kolik to stálo a jak se on s tím varil a já si toho nevázím apodobne asi bych skoncila ve vezeni.
No, jestli snacha náhodou v kalendáři neodškrtává dny, kdy už bude ve svém bude se moct zařídit podle sebe a neříká totéž, co Milena- Ty tři měsíce, než se odstěhujeme, už nějak vydržím, ale přiznávám, že se na okamžik, kdy ta "chytrá" baba pro kterou cokoli řeknu a udělám je špatné bude pár kilometrů daleko, se vysloveně těším.
.JPG)
Otázkou je,jestli Milena tak trochu na snachu nežárlí... Všechno se najednou točí kolem jedné těhotné ženské, co jí ukradla syna...
Já s tchýní nevycházím - bydlíme roky ve svéma za své a když jsme se stěhovali, tak jsem byla ta 
kvůli které s nimi jejich syn nemůže bydle a já jsem jim ho ukradla...
Nakonec už je to pár měsíců, co se víceméně nevídáme.
Nikdy nám s ničím nepomohli, jen umějí kecat a shazovat, co si zajistíme sami.
sqwela: Držet na uzdě? To snad děti, ale dospělého člověka?
Pokud bych musela něco takového provozovat s přítelem, tak by velice brzo přítelem být přestal, natož abych snad s ním hodlala strávit část života.
Při představě, že partnera nějak "vychovávám" mi naskakuje husí kůže,na to si můžu pořídit děti nebo psa. Partnera je dobré poznat, zjistit životní postoje, vyhodnotit, jestli je to pro mě přijatelné a pokud ano, dohodnout se na pravidlech a kompromisech, při kterých je spolužití vyhovující pro oba. A pak už nic, každý má mít tolik zodpovědnosti, aby druhého respektoval a dohodnuté dodržoval. Nějak partnera zásadně usměrňovat je ponižující pro oba, to snad je lepší zůstat sama.
Ale je fakt, že výchova zejména manžela je oblíbeným českým sportem 
. No, možná je to taky tím, že chlapečkové jsou opečovávání do vysokého věku a tudíž nejsou nuceni nést zodpovědnost za svůj život a následky svých chybných rozhodnutí a mnozí se tak stávají pro praktický život nepoužitelní, ovšem žen je hodně, tak berou co je.
orinka: jj, já mám prima skoro-snachu, a myslím - doufám, že jsme kamarádky (abych se nedivila, až si tady jednou přečtu od ní článek, že jo ) 
kareta: to jo, hormony jsou sviňa, ale taky na ně nejde házet všecko fakt je, že do podzimu není daleko, a pak se třeba poměry upraví, až budou každý ve svém.
