Začínám nesnášet budoucí snachu
Rozhodla jsem se napsat na tento magazín svůj příběh, i když nepotřebuji žádnou radu. Spíš se jedná o takové malé zamyšlení na téma tchyně, protože i já se jí brzy stanu a na vlastní kůži právě zažívám, jak těžká pozice to je. Zjišťuji, že ať dělám, co dělám, budoucí snaše se nezavděčím a v důsledku toho ji začínám pomalu, ale jistě nesnášet.
Je mi padesát, mám devětadvacetiletého syna, který se mnou až dosud bydlí. Ne, že by nebyl schopný se osamostatnit, ale chtěla jsem mu poskytnout prostor, aby se mohl jednou postavit na vlastní nohy a zajistit tak svou případnou budoucí rodinu.
Syn začal po střední škole pracovat, během pár let se docela slušně vypracoval a dosáhl velmi dobrého platového ohodnocení. Díky tomu dostal hypotéku a staví si malý rodinný domeček, který bude na podzim hotový a připravený k nastěhování. Zvládá to i díky tomu, že dosud bydlí u mne (nyní už i se svou přítelkyní) a já hradím všechny náklady na naše bydlení včetně poplatků za byt, jídla a drogérie. On i ona celý svůj příjem investují do hypotéky a co jde, tak šetří, aby měli vybudovanou nějakou slušnou finanční rezervu. Chodí spolu už dva roky a momentálně čekají dítě. Narodit by se mělo také na podzim, takže když všechno vyjde, jak má, stěhovali by se do svého už i s miminkem.
A právě soužití se synovou nastávající (svatbu plánují příští rok na jaře, aby nebyla nevěsta těhotná) začíná být docela tvrdým oříškem. Když otěhotněla, chtěli spolu začít bydlet a společně se připravovat na miminko. Chápala jsem to. I to, že je hloupost investovat na přechodnou dobu, než bude hotový domeček, peníze do pronájmu. U rodičů synovy přítelkyně být nemohli, jsou tam ještě dvě mladší „děti“, respektive dospívající, dosud studující.
Já jsem sama, rozvedená, mám třípokojový byt, nečinilo mi potíž jim uvolnit jeden pokoj, aby měli své soukromí. Doufala a věřila jsem, že se všichni tři shodneme a nějak porovnáme. Jenže to jsem se mýlila. Má nastávající snacha mne totiž tvrdě vyvedla z omylu a já si ve svém vlastním bytě začínám připadat jako na návštěvě.
Prvních pár týdnů bylo všechno v pořádku, pak začala pomalu vystrkovat růžky. Mou pomoc bere jako naprostou samozřejmost a ještě má různé, více či méně skryté, výhrady. Abych to zjednodušila, začala se chovat jako rozmazlená fiflena a kritizuje všechno, co udělám, nebo neudělám. Vůbec jí nedochází, že u mne bydlí vlastně zadarmo a diktuje si ohledně stravy, hygienických potřeb a dalších věcí.
Mám sice docela slušný příjem, ale i tak musím počítat. Takže když jdu nakoupit, zvažuji, co do vozíku dám a hlavně – za kolik. Nekupuji drahé potraviny ani drogerii, snažím se co nejúsporněji. Nevyvářím denně složitá jídla, klidně máme k večeři jen chleba s máslem a s rajčetem.
Naší mladé to však není dost dobré. Dnes se už zcela otevřeně obrňuje nad „obyčejným“ mýdlem v koupelně a stěžuje si, že jí po něm svědí kůže, levné krabicové mléko odmítá pít s tím, že je to jen bílá voda. Neustále zdůrazňuje, že je těhotná a potřebuje kvalitní stravu.
Výhrady má i k celkovému fungování mé domácnosti a dává mi najevo, že nejsem dostatečně čistotná a pečlivá. Pravda, větší úklid dělám jednou týdně, jinak normální udržovačka, chodím do práce a nemíním být otrokem domácnosti. To její maminka je jiný kalibr, ta luxuje obden a vytírá denně.
Zpočátku jsem její rozmazlenecké výjevy s nadhledem přecházela, ale nyní toho mám čím dál víc plné zuby. Ke všemu je teď na neschopence, prý má rizikové těhotenství a chová se jako královna. Nenapadne ji poklidit, dojít nakoupit, vyprat prádlo. Ani náhodou. Celé dny sedí u počítače nebo se válí u televize a k obědu si maximálně ohřeje to, co jsem uvařila den předem.
Štve mne to, alespoň jsem to ze sebe touhle formou dostala. Ty tři měsíce, než se odstěhují, už nějak vydržím, ale přiznávám, že se na okamžik, kdy ta věčně nespokojená pijavice z mého bytu zmizí, se vysloveně těším. Dělám to kvůli synovi i kvůli tomu malému, co se má narodit.
Občas ale přemýšlím, kde se v dnešních mladých bere ta samozřejmost, s jakou přijímají vše, co dostávají. Sami ještě v životě nic nedokázali, stojí teprve na začátku, když jim to člověk chce trochu usnadnit a vypomoci jim, ještě je nakonec ten špatný.
Vždycky jsem se těšila, že budu jednou prima tchyně pro ženu svého syna. Myslím, že jsem se o to i docela snažila. Ale budoucí snacha všechny mé dobré úmysly smetla pod koberec a postavila mne do role nemožné a příšerné tchyně.
Jak jste se s protějšky svých dětí vyrovnávaly vy? Máte s nimi dobré vztahy, nebo jste na tom podobně jako já, že i kdybyste se rozkrájeli, tak se jim nezavděčíte?
13.7.2011 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 87 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,8/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Začínám nesnášet budoucí snachu
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
doporučuju jedním uchem dovnitř a druhým ven- snacha je brbla, možná hormony, kdo ví...těhotenské hormony a na druhé straně klimakterium...to je blbá kombinace!
Riki: no jo, to je teda fakt...každopádně, kdybych tak mohla být tchyní (ach jo, mám totálně neženivého syna a s každou jeho slečnou jsem držela basu), tak bych se snažila o to nemít snachu, ale kámošku, které můžu všecko říct a naopak.
orinka: na začátku mladá ještě nebyla na neschopence, a neválela se pořád u TV a PC 
a zajímalo by mě, jak to vypadalo na začátku, když bylo údajně ještě všecko v pořádku.
Jestli to teď není stejné, ale jestli nezafungovala ponorková choroba.
.jpg)
modroočka : ano, to je pravda s tím bičem a svobodou..mám pocit - a to bohužel i co se týče mého přítele- že lidé se musí neustále "držet na uzdě" a stále nastavovat mantinely.jakoby se lidé nedokázali sami od sebe chovat ohleduplně, jakoby si nedokázali nastavovat zrcadlo, zametat před vlastním prahem a nedokáží si situace převracet sami na sebe..stále se musí usměrňovat, jinak se začnou roztahovat i tam, kde nemají...a zneužívat ostatní.nebo alespoň já se s takovými lidmi setkávám opravdu velmi často.
Riki: no to já bych udělala taky, jsem snad už i tolerantní, ale sr*t na hlavu se nedám. Jenomže bych to řekla na rovinu a nikam bych nepsala, prostě bych to vyřídila doma mezi všema očima, co tam jsou, aby se pročistil vzduch. Někdy je líp na sebe hodinu řvát, než mít za půl roku žaludeční vředy z potlačovaného vzteku.
orinka: mně to nepřijde jako posupné mlčení, spíš někdo kafrá až moc. Jsem Herodes, kdyby mi slečna frflala, že nechce mléko, doporučím, že z vodovodu teče voda. Kdyby se jí nezdálo mýdlo, ať se teda nemeje. Kdyby měla připomínky, že málo luxuju, neb její maminka tak činí obden, řeknu, fajn, syp k mamince. A že bych něco nakupovala a vařila i pro mládež? Starou bačkoru, zmíněný chleba s máslem je akorát, ať si zvykají - až budou v domku, splácet hypotéku, mladá na mateřské, tak budou rádi, že budou mít aspoň na ten chleba. Kdoví, jestli ne suchej.
sharon: úvodní odstavec mluví o zamyšlení nad celou situací a Milena nazývá věci pravými jmény.
Vůbec je nepochopitelné pro mě, že dospělého člověka máme vychovávat, že za svůj život nemá morální kodex, úctu, pochopení v tomto případě k matce svého syna, která ho vychovala tak, že se jí zdá být dobrý pro společný život, pro otcovství atd.
Vše jakoby bylo založené na agresivitě, využívání, zneužívání...
Pokud nejsem schopna začlenit se do nové rodiny tak, abych nikomu neubližovala, nezneužívala... a totéž platilo i obráceně... kým jsme???
Já sama přistupuji k lidem stejným způsobem, nechávám jim prostor... a pokud se s nimi musím pravidelně stýkat a nelíbí se mi to anebo to negativně zasahuje do "mého osobního života", časem řeknu svůj názor, slušně, ale přesně. Zpravidla dojde k omezení setkání, ale většina lidi se omluví.
Příjde mi, jakoby lidé nebyli schopni žít svobodně a stále museli mít nad sebou bič. A to je, podle mě, velmi smutné.
ale tam musí být zdravá atmosféra!Posupné mlčení typu "nic neřeknu, máš na to přijít sama" - souhlasím se všemi, co přede mnou napsaly, že hned ze začátku se měla uzavřít dohoda a rozdělit úkoly. Milena se cítí zneuznaná za to všecko, co dělá, ale zajímalo by mě, jestli přesně řekla, CO kdo bude dělat a CO kdo bude platit. Mně by takové spolužití vysloveně deptalo - buď kamarádství, anebo styl já pán-ty pán, ovšem každý za své a to kamarádství samozřejmě takové, že budou obě strany v rovnováze. Chybí tady Mileniny příspěvky do diskuse, tohle jsou jenom mé konstrukce. Paní je patrně sama, bez manžela (tedy chybí tchánův postoj k věci) a o synovi se taky moc nemluví. A jak staví ten dům, vlastnoručně, nebo ho dělá stavební firma a on "jenom" platí? To je taky důležité: jestli chodí do zaměstnání a z něj domů na gauč k televizi, anebo potí krev s cihlama v ruce.
.JPG)
Chápu dobře míněnou pomoc v podobě bydlení zadarmo. Ale nechápu, proč je i živit a kupovat drogerii a pod.?
To už je přehnané.
Nebo snad nakonec Milena kupuje i oblečení, případně celou výbavu pro to dítě?
Pomoc ano, ale vymezit hranice.
Na druhou stranu, jestli už se blíží den D- tedy stěhování, tak už bych to příliš nehrotila a zatla zuby.
.gif)
modroočka: jenže Milena píše o nespokojené pijavici a přitom si to sama tak zavedla...vše financovala a to je ta chyba...
Já si nemyslím, že Milena udělala chybu, vlastně si tu ani nestěžuje.
Mladé dala prostor, jednala s ní jako s dospělou, vystudovanou, vychovanou a vyzrálou ženou, která u ní bydlí dočasně... a ona tuto svobodu neunesla, zapomněla na slušné chování, odkryla svoji pravou tvář, vybarvila se.
Není to nejlepší zjištění koho má před sebou?
Mileno promiň, ale je to v první řadě tvoje chyba od počátku......jaký sis to zavedla , tak to máš a teď se nediv.....u nás bylo všechno jinak, mladí si postavili sami svým přičiněním, nikdo jim nepodstrojoval a o to víc si váží toho co dokázali...a vážím si jich za to i já , snachu bych ozlatila a zeťáka taky.......máme super vztahy a jsem dnes za to moc ráda....
Renee: tak mě teda kdysi rodiče nenechali těhotnou přespávat v lese. Dovolili mi bydlet u nich, než se můj zákonitý choť navrátí ze základní vojenské služby, která byla tehdy povinná a dva roky trvající (to jen tak na okraj pro ty, co nepamatujou). Měla jsem ten nejmenší pokojík v celém bytě - správně, jeden člověk plus mimino moc prostoru nepotřebujou, a za samozřejmé se považovalo, že budou hotovy domácí práce, protože mí rodiče pracovali, sestra studovala, a já byla doma na mateřské, takže kdo už jinej by měl vyprat, uklidit atd. Z mateřské ve výši 590,- Kč jsem kupovala akorát sunar pro juniora a dupačky, když z nich vyrostl, jinak mě rodičové prakticky ty dva roky živili. Do měsíce poté, co se můj manžel vrátil z vojny, jsme se stěhovali na manželskou ubytovnu, a od té doby jsme fungovali zcela samostatně. Ovšem kdyby na tu vojnu nemusel, nemohla bejt vůbec řeč o tom, že bychom bydleli u rodičů, i tak to bylo od nich hezký, že vůbec byli ochotní o tom uvažovat a z té bryndy nám tenkrát pomoct.
Jinak mně bude 50 až za rok, a mám 28letého syna - s přítelkyní u mě bydleli slovy týden, než si našli podnájem. To bylo před zhruba 6 lety. Ten týden jsem ani nevěděla, že tam jsou, jak byli nenápadní - a nějakej servis? Haha. Když dneska přijdu na návštěvu, usednu do nejlepšího křesla, které jest pro mě připraveno i s polštářkem, občerstvení se mi podává pod nosánek, a při odchodu je mi děkováno za návštěvu, to je vše, čím se angažuji. Myslím si sebevědomě, že jsem celkem použitelná skoro-tchyně právě proto, že mě mladí vidí jednou za měsíc, a žádné "rozkrájení se pro mladé" neprovozuji.
Mladí jsou tč. v přesile, děvče těhotné, tak by to paní Milena měla už těch pár měsíců vydržet, než se odstěhují. A pak nastavit pravidla, která budou vyhovovat jí.
Návštěvy (samopozvání na oběd, se špinavým prádlem, hlídání mimina...atd.) jen po předchozí domluvě.
Žádné dotace, ale ani žádné nevyžádané rady ze strany paní Mileny.
Jen tak ti mladí dokážou sami dospět a každé maličkosti, kterou získají s obtížemi, si budou vážit.
