Připadám si jako tažná kobyla a nevím, jak z toho ven
Jsem unavená. Strašně moc unavená, potřebovala bych zvolnit a nevím, jak to mám udělat. Cítím, že je toho na mne opravdu moc a můj vlastní život se mi vymyká z rukou.
Je mi 53 let, jsem vdaná, manžel je v invalidním důchodu. Není na tom zdravotně dobře, naštěstí se dokáže sám obstarat, ale jinak je všechno ostatní na mně. Starost o domácnost, nákupy, všechno. Na tom by nebylo vůbec nic divného, takhle to má asi většina žen. Jenže já toho mám na hrbu ještě víc.
Před půl rokem jsem přišla o práci, což pro nás byla katastrofa. Manželův důchod není nijak vysoký. Hned jsem sháněla jiné místo, ale neúspěšně. Nakonec jsem vzala nekvalifikovanou a špatně placenou práci, jen abych měla alespoň nějaký příjem a k tomu si přibrala ještě brigádu, třikrát týdně chodím v noci doplňovat zboží do jednoho supermarketu. Když oba příjmy sečtu, už se to přibližuje platu, který jsem dříve měla a díky tomu můžeme normálně žít.
Je to ale velký zápřah, po nočních chodím rovnou do práce, kde jsem osm hodin, pak domů, uvařit, vyprat… Minimálně jednou týdně ještě chodím uklízet, nakupovat a vařit svojí pětaosmdesátileté mamince, která už to nezvládá. A do toho se mi před dvěma měsíci narodilo první vnouče, které si chci samozřejmě taky užít, takže jeden den o víkendu se snažím trávit u své dcery, která je samozřejmě z miminka taky unavená a nevyspalá, takže se jí vždycky snažím pomoct, jak to jen jde, alespoň s žehlením a vařením. Navařím jí vždycky do zásoby, aby měla na týden připraveno.
Ani jsem si to neuvědomovala, že to všechno, co dělám, je pro jednoho člověka neúnosné. Prostě jsem jela a dřela, asi z nějaké setrvačnosti. Sama pro sebe si vyšetřím sotva jedno víkendové odpoledne a přiznám se, že ho většinou prospím, což se nelíbí manželovi, prý je celé dny sám a když už jsem doma, tak spím.
Před týdnem mi to všechno nějak došlo. Že vůbec nežiju svůj život, že s pořád jen kvůli něčemu a kvůli někomu honím. Když jsem si to uvědomila, jakoby ze mne najednou vyprchala všechna energie. Od té doby dělám všechno doslova s nasazením všech sil. A přemýšlím, jak zvolnit, jak se alespoň části té zátěže zbavit.
Jenže co mám vypustit? Starost o invalidního manžela? Noční brigády? Když je mít nebudu, nezaplatíme všechny potřebné měsíční výdaje. Maminku, která je už hodně v letech a na mou pomoc je odkázaná? A nejenom na pomoc, pokaždé na mne čeká jako na smilování, chce si taky popovídat. Nebo mám vypustit vnoučátko a pomoc dceři, která toho má taky dost? Tam bych možná trochu slevit mohla, asi není nutné jí pomáhat v takové míře, jak to dělám, s vařením a tak. Ale je to těžké, pokaždé, když k ní přijdu a vidím, jak je utahaná, kruhy pod očima, nedá mi to a snažím se jí trochu ulehčit.
Vím, že to asi dělám špatně, protože mně to nikdo neulehčí. Připadám si jako křeček v kruhu, nebo ještě spíš jako tažná kobyla, která táhne, dokud nepadne. Chtěla bych najít nějaké řešení, ale žádné nevidím. Jediné, co vidím, když zavřu oči, je postel. To je totiž můj momentálně největší sen, mít možnost se pořádně vyspat.
25.5.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 87 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Připadám si jako tažná kobyla a nevím, jak z toho ven
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tak v první řadě vypusť dceru s vnoučetem. Jseš jedináček? Nemáš jiné děti? Ty by mohli pomáhat s babičkou. Mohli byste se střídat. Dcera, když bude časem zvládat víc dítě, tak by mohla taky navařit vždycky o pár porcí víc, pro babičku, pro tátu. Jako, že ještě jí vaříš, to mi opravdu hlava nebere. Nemá manžela? Ten by mohl snad taky pomáhat ne?
Já taky pomáhám v péči o přítelovi babičku. Sice jenom trochu, přece jenom není to moje babička, ale přece je to pomoc pro tchýni aspoň malá. A za to, že má manžel kecy, že spíš, když padáš z toho všeho na hubu, bych mu jednu natáhla. A jak moc je invalidní? I invalidní lidi zvládají spoustu věcí, vaření, praní, skládání oblečení atd.
tornado-lou: k tomu životu v širších rodinách: myslím si naprosto totéž.
mashanka: no některé spí i během šestinedělí málo, nebo nespí vůbec, případně výrazněji pláče. Další věc jsou komplikace po porodu, to taky asi nemá každá maminka stejné.
ještě mě napadlo.... Jestli je 85letá babička něco jako moje babička, tak Jiřinu asi ničí ještě o trochu víc než je nutné. naše babička potřebuje mít peřiny převlečené každý měsíc 28. okna 4x za rok, tuhle to jí nechutná, tamto nejí, zahrádka se nedá pokorpit hadicí, ale musí se zalívat odstátou vodou z konví, který se tahají ručně a když se domluvíte, že jí v 10 vytřeš podlahy a není to 9.45 hotovo, tak se do toho dá sama a brblá že je na obtíž a nikdo jí nepomůže. Pak je jí z té námahy samozřejmě 2dny špatně.
takže jestli je to tady něco podobnýho, tak na Jiřinu čeká superobtížný úkol - říct vlastní matce, že teď to bude jinak, protože ona může jen tolik kolik může a babička si holt bude muset zvyknout.
sharon: ale kdyby ti někdo tehdy pomohl, tak bys to ocenila, ne? Netvrdím vařit a uklízet do aleluja jako paní z článku, ale nějakou dílčí pomoc v prvních měsících přece ocení každá maminka, obzvlášť, pokud má velmi nespavé dítě nebo děti. Skleničky pro batolata - kolik procent maminek tím svoje dítě denně krmí? Moc jich neznám. Plínky - to ano.
Všechno je hodně individuální, některé tady argumentujete šestinedělím, budiž. Mně se třeba právě s koncem šestinedělí rozjely ty největší potíže a totální spánkový deficit.
Mně přijde, že se tady debata pomalu zase začíná stáčet směrem "jak jsou ty dnešní mladé matky rozmazlené, mají tuny vymožeností a stejně nezvládají a ještě zneužívají své staré a udřené maminky". Tohle ale není Jiřinin problém. Její problém, že svou pomoc druhým dává sama a neví, kdy dost. Nikde v tom článku není psáno, že by po ní někdo něco takového chtěl, tedy kromě povídání a vztahů! Jak si to Jiřina zařídila, takové to má a je jen na ní, aby si uvědomila, že takhle ne a dělat to přestala. Třeba by její dcera byla radši, kdyby si maminka vzala kočárek na procházku nebo kdyby si s ní v klidu sedla a vypila si kafe, ale myslí si, že maminku ta starost o ostatní naplňuje nebo si na svoje námitky vždycky vyslechne něco jako "ale prosím tě, já to pro tebe udělám ráda". A pak se tady na ni snese kritika, že je divná, že nezvládá vařit a že matku zneužívá a nevšimla si, že je taky unavená...
Já mám přesně takovou tchýni - strašně hodná ženská, ale přesvědčená, že se musí o všechny okolo sebe postarat. Všichni její synové i snachy jí říkáme, že žádnou její péči nepotřebujeme, ať si jde radši s námi sednout ke kafi nebo se projít k řece, ale ona nás vždycky odbyde, že to přece pro nás dělá ráda. Ze začátku jsem z toho byla v rozpacích, teď už mlčím a jen si myslím, je to její život, tak ať si ho zařídí jak chce. A jestli se jednou udře, tak opravdu řeknu "ale nikdo to po tobě nechtěl", protože je to pravda a řekli jsme jí to mockrát a jasně. Aby se tím řídila, k tomu ji nikdo donutit nemůže a já se nenechám vtlačit do pocitu viny. Přijde mi, že paní Jiřina bude podobný případ a že jí její okolí začíná dávat najevo i to, že by víc ocenili, kdyby pro ně měla vlídné slovo a čas než teplý oběd a vyžehlené prádlo. Ona to ale asi dosud neslyšela. Možná, že když s tím servisem přestane, tak naopak uslyší "no sláva, že ti to došlo".
.jpg)
Tak to jistě - ale tady je řeč o jednom miminu. Čtyřletý ďábel za patama, to je právě to, o čem tu píšu - to bude teprve hoňka, když mladá nezvládá ani mimi.
Ikdyž, druhá věc je, jestli nezvládá nebo prostě nemusí, když ji maminka obstará. Rozhodně bych ji nechala vynikat. Kdo umí děti dělat, umí se o ně i postarat - kdyby to tak nebylo, polovina dětí by zhynula hlady a ve špíně už během prvního půlroku 
To je totiz všechno důsledek toho, že už vůbec nežijeme v širších rodinách. Normálně by to bylo tak, že rodiče žijí v pokoji, mladí na pudě, babička na vejminku. vaří se ne na třikrát, ale najednou, vždycky je poblíž někdo, kdo dohlídne na mimino (nebo aspoň přivolá matku), navzájem si dělají společnost, hlídají jeden druhýho, jestli nejsou nemocní, co nemůže jeden, udělá druhej a všechna tahle zátěž a starost se rovnoměrně rozloží. takhle je to jen na jiřině za třikrát. 
mam-ča: 8:59
Zlatá slova, tesat do kamene...takhle přesně to bude....Rodina SI MÁ POMÁHAT = vzájemně, nikoliv jeden MUSÍ POMÁHAT všem ostatním.
mashanka: No, jak pro koho. Já měla první šestinedělí pohodové, ale podruhé, s dvojčaty a s dvouletým ďáblem za patama, jsem byla za pomoc moc vděčná.
Mně taky nikdo nepomáhal je jen konstatování skutečnosti, že se to zvládnout dá.
Ulehčit šestinedělí - co si pamatuji, šestinedělí je naopak jedno z nejpohodovějších období. Dítě jen jí a spí, umí jen ležet, takže nikam neleze, z postýlky nevypadne, nesežere kancelářskou sponku, co upadla na zem a je lehké, takže se s ním v náručí dá dělat spoustu věcí.
To by mě zajímalo, co bude ta dívčina dělat, až začne lézt, chodit, a pod., když si matku oddělá už teď
dadka: sharon: Holky, to nejde odbýt slovy : "Mně taky nikdo nepomáhal". Chápu Jiřinu, že se možná právě proto, že jí taky nikdo nepomáhal, snažila dceři ulehčit šestinedělí, aby načerpala síly. Ale teď už je dcera po šestinedělí, tak by měla postupně přebírat péči nejen o dítě, ale i o svojí domácnost. Třeba až se časem zaběhne, mohla by uvařit i pro tátu a pro babičku a Jiřina by hotové jídlo jenom rozvezla.
Ale Jiřka sama musí o tu pomoc požádat. Nikoho z rodiny to samo od sebe nenapadne, že ona už padá únavou.
Jiřina je ještě z (mojí) generace, kdy bylo normální, že ženská kolem padesátky zvládala práci, dvě až tři domácnosti (byt, chatu, rodičovskou domácnost), děti, vnoučata i staré rodiče.
Jenže dříve se chodilo do důchodu od 53-54 let, a v práci se dělalo 42,5 hodiny týdně. Průměrný plat byl 2,5 tisíce, ale bydlení i s inkasem za 500,-Kčs.
Dneska kdo bydlí v nájmu, tak jeden plat jde na bydlení, druhý na živobytí. Jak to dělají samoživitelky, fakt netuším.
Invalidní důchod má dneska jen ten, kdo je opravdu vážně nemocný (nebo opálený), takže s pomocí invalidního manžela moc počítat nemůže. Zvlášť, když nebyl zvyklý pomáhat ani v době, kdy byl zdravý.
A "příspěvek na péči" staré maminky, v lepším případě v 1. st. je 800,- Kč. Za to toho moc nepořídí, a hlavně je kolem toho dost zařizování, než ho přiznají. Na to všechno je potřeba čas a energie, které Jiřka nemá.
.JPG)
Já nevidím důvod, proč by naopak nemohla vypomoci dcera, třeba až se s mimčem trošku "zajede". Proč by ho nemohla vzít s sebou k vám, dát ho dědečkovi do náruče a mezi tím třeba uvařit a uklidit? Je mladá, zdravá a už má po šestinedělí.
mashanka: 
Nejvíc a s největší láskou vzpomínám na svoji babičku, která mi ani nenamazala chleba se slovy "máš přece ruce". Ale povídala si se mnou, nikdy nevypadala vyčerpaně, nikdy si na nic nestěžovala a o svém dost těžkém životě mi vyprávěla jen tak, informativně, jako kdyby povídala pohádku - bez pocitu, že byla oběť, bez zášti, bez ukřivděnosti. Cítila jsem se s ní pohodově, volně, dobře se mi dýchalo a dalo se s ní jen tak BÝT - neměla touhu pořád něco dělat, někomu dokazovat jak je úžasná a nepostradatelná.
