Bojím se o své dědictví. Jsem hyena?
Možná mě odsoudíte, ale přesto to risknu a popíšu vám problém, který řeším. V podstatě si uvědomuju, že moje myšlenky asi nejsou úplně správné, ale nemůžu si pomoci. Jde o to, že můj otec se chce na stará kolena ženit.
Mému tatínkovi je 76 let a je osm let vdovec. Maminka zemřela po těžké nemoci, bylo to tehdy hodně náročné období. Tatínek byl dlouho doslova jako tělo bez duše, až jsem měla strach, že půjde za maminkou. Snažila jsem se mu být co nejvíc na blízku a pomáhat mu, nakonec asi po roce se začal dostávat z nejhoršího. Měla a samozřejmě mám z toho velkou radost.
Před třemi lety se seznámil s postarší ženou, taky vdovou. Přála jsem mu to, tenkrát doslova rozkvetl. Ani ve snu mě nenapadlo, že budu někdy vnitřně řešit to, co zrovna řeším.
Tatínek mi totiž oznámil, že se bude ženit. Dohodli se na tom se svou přítelkyní. V první chvíli jsem měla radost a pogratulovala jsem mu. Ale když jsem o tom doma přemýšlela, došlo mi, že jeho sňatek bude mít nepříznivý dopad i na mne. A to až jednou přijde na dědictví. Když maminka zemřela, zřekla jsem se svého podílu ve prospěch otce, připadalo mi to tak normální a z mé strany slušné. Říkala jsem si, že stejně o nic nepřijdu. Jsem jedináček, respektive měla jsem bratra, ale ten zahynul při nehodě ještě v dětském věku.
A teď mi došlo, že v případě tatínkovy smrti bude hlavním dědicem jeho nová manželka. Tedy žena, která nic z toho, co on má, nevybudovala, nijak se na tom nepodílela. Ona sama bydlí v pronajaté garsonce, má tři děti, už dospělé a není nějak zvlášť zabezpečená. Předpokládám, že sňatkem s mým tatínkem si značně polepší a vzhledem k tomu, že je o dvanáct let mladší, než on, bude i ve svém stáří pak slušně zajištěná z majetku, který jí vlastně nepatří.
Vím, že to zní hrozně, když to takhle píšu, ale pořád mi to v hlavě šrotuje a nemůžu se té myšlenky zbavit. Tatínek má třípokojový byt v osobním vlastnictví a chalupu, na které jsme se konkrétně já s manželem hodně napracovali. Kromě toho má tatínek ještě docela dost různých cenností a starožitností. Všechno, co si s maminkou během života pořídili. Vadí mi, že bych pak z toho všeho dostala jen nějakou část a většinu by získala žena, kterou má tatínek sice rád, ale je to přece jenom svým způsobem cizí člověk, který by takto přišel k poměrně velkému jmění.
Přemýšlím, že bych s tatínkem promluvila a sdělila mu své pocity, ale nějak se k tomu nemůžu odhodlat. Připadá mi nevhodné s ním na toto téma (dědictví) hovořit. Co byste dělaly na mém místě? Myslíte, že jsou mé myšlenky v této situaci normální, nebo jsem hamižná hyena?
9.2.2016 Rubrika: Problémy s rodiči | Komentářů 88 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Bojím se o své dědictví. Jsem hyena?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.Téma "dědictví" není v životě prvotní.... nikdo si majetek nevezme do hrobu sebou a každý má právo určit, komu své vybudované statky přenechá. Většina lidí vidí onu náležitost dědění, asi neuvědomí podstatnější hodnoty v životě... zdraví a rodinou pohodu !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!
Arna: to je smutný s vnoučatama, dětičky by se měly stydět
Hanča: A bydlí manželovo děti daleko? A co jim třeba zavolat že potřebujete s něčím pomoc, malování, stěhovat nábytek, nějaké stavební úpravy a pod. Když se začnou vymlouvat, upozornit na to manžela a při té příležitosti....
Jirka viděl své vnuky poprvé v životě(a vlastně naposled) 3 měsíce před smrtí a to je jim 20,17 a 2 roky.
Můj syn na našem domku dělal věškeré opravy a údržby, já mu s prominutím utírala zadek a nedostanem nic.
no já se asi taky vdávala spíš kvůli zabezpečení než z lásky, přeci jen máme moje,tvoje a naše děti a musím říct, že dokud byly nezletilý, tak jezdily, pak se dlouho neukázaly a když tatínek onemocněl, tak najednou se ukážou apsoň jednou do rka, připadá mi to občas, jako když jezdí zkontrolovat, jestli bude jednou co dědit, ale nic moc s tím nenadělám, sice doma naznačuju, ale zatím jsme se k sepsání závěti nedostaly, mně nejvíc štve, že ty moje jezdí pomáhat kdykoliv zavolám, s těma druhýma udržujeme styk tak akorát po FB a jedna návštěva ročně
Arna:
UVita: Jj, přesně tak. V určitém věku už by se nemělo tak koukat na nějaké milostné vzplanutí, ale na rozum. Pokud spolu ti dva žijí a stará se jeden o druhého a děti zájem nemají, tak to vyřešit darováním, závětí, sňatkem.
Není ojedinělý případ, kdy se sestěhují do bytu jednoho, druhý prodají a peníze se dají do vylepšení, auta, dovolené a pod. a pak majitel bytu zemře a ten druhý nemá nic a ani bydlení.
Je to případ od případu, neměly by se šidit děti, pokud jsou vztahy dobré, ale taky myslet na to, aby byl partner zabezpečen.
Arna: nepochopil, ale nic s tím stejně neudělal. Stejný případ se teď stal jedné paní od nás. Pečovala leta o pána, nebyli sezdáni a navíc každý měl své bydlení. Syni k němu skoro vůbec nejezdili, ani pohřeb nevystrojili. O dědictví ale mají velký zájem a taky ho dostanou podle zákona. Paní dostane ani Ň. Moje nejlepší kamarádka taky žije na hromádce už 20 roků s přítelem, ale naštěstí žijí v jejím bytě a on je svobodný a bezdětný, tak by na něco měla mít nárok, kdyby se něco stalo. Tyto věci by se ale měly řešit za života a oba by se měli na nich dohodnout. Pokud by se něčím cítil ten druhý požkozený nebo byl v nejistotě, raději z takového vztahu odejít.
PEGG: Jj, z jeho poloviny 2/3 bych vyplatila dětem. Ale já bych dědila i z ostatního majetku a ještě měla vdovský důchod. Ale neřeším to, už se nedá nic dělat. Za vlasy jsem ho k oltáři přitáhnout nemohla a jemu asi bylo jedno zda mě zabezpečí. Že se k němu děti léta nehlásily, to ho hodně trápilo. No a nějak nepochopil proč se najednou ozvaly když byl na tom už tak zle.
Arna - 10.2.2016 16:32 to je mi líto.
Ale myslím, že bys musela vyplatit jeho děti stejně i kdyby si tě vzal. Jen by to asi nebylo z celé půlky.
Nechci vam to kazit, ale zakony se meni a to dost casto, to ze dneska dojdete k notari a sepisete uredni zavet se vsim vsudy a ulozite u notare nezmanema za v dobe vaseho umrti bude vsechno v dane zaveti platit - tot moje zkusenost. Zavet sepsana v 2000 u notare a v 2006 nam dedicum notarka doporucila at ji vsichni napadneme, protoze jinak by neslo dedictvi podle zaveti vubec vyplatit, jelikoz to bylo nezakonne
Arna: my jsme s bratrem po mámě něco dědili. Nebylo to moc, ale to nejcennější, družstevní byt, nebyl tenkrát ještě v jejich osobním vlastnictví, tudíž nebyl zapsán do dědictví. Otec v něm pak žil rok sám než se oženil. Jakmile byl byt v OV, už si s ním jako majitel, mohl dělat dle své vůle. Závěť byla u notáře, ale jak sem psala, svoji si může měnit, jak chce. Já jsem to také tak udělala, ale manžel zemřel, tak to mám vyřešené.
Bellana: no, nevím, ale když se objeví nějaká žena, tak vlastní krev jde stranou. Ale aspoň by děti dostaly tu tvoji polovinu.
Moniiik: tak pokud je sepsaná maminčina závěť u notáře, tak s ní otec nemůže nic dělat. Týká se to jen jeho závěti. Ale nevím, jestli něco i tak pozůstalý něco podle zákona nedědí. Tady se to týká majetku, které spolu zbudovali. Jak je to s rodiči nevím, ale pokud jsem to dobře pochopila, tak rodiče dědí, pokud po zemřelém nejsou děti. Nejlépe je ale informovat se na to u notáře, vyplatí se to, než pak ošidit svoje děti nebo aby se tahaly s někým cizím o majetek.
Arna: aha, to co jsem měla na mysli, se asi týkalo bezdětných.
Da se u vas take sepsat pred svatebni smlouva? Pokud ano, mohl by v ni otec uvest co zdedis a co nova manzelka, jeste pred tim, nez se vezmou. Jestli ma nejake pochyby o tom, ze by sla po penezich.
Haninka: Ne, nemám nárok. Měla bych ho kdyby nebyly děti nebo kdyby nechtěly dědit a to se nestane. Jsou to opravdu horké zprávy, dnes jsme u notářky byli.
Spíš mě štve, že nemám nárok na vdovský důchod. Někteří občané berou kdejaké sociální dávky, tak proč jim nechávat pár korun vdovského, že? No, mám smolíka.
Arna: to je mi líto, ani jsem nevěděla, že přítel zemřel, přijmi upřímnou soustrast.
Poraď se s právníkem, myslím, že podle nového občanského zákoníku je tam ve vztahu druh - družka bydlící ve společné domácnosti nějaká změna, jestli o to samozřejmě stojiš, ale pises, že ho 20 let neznaly.