Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Je mi sedmadvacet let a čekám první dítě. Nemůžu říct, že bych si mimino vyloženě přála, spíš jsme k tomu s partnerem dospěli tak nějak rozumově. Manžel je o osm let starší, žijeme spolu už pět roků, z toho tři jsme svoji. Vždycky jsme počítali s tím, že založíme rodinu.
Nechtěla jsem čekat ještě další roky, připadá mi, že na to, mít dítě, mám právě nyní věk tak akorát. Pravda, nikdy jsem necítila nějaké hnutí mysli spojené s šílenou touhou mít dítě. To se mi nějak vyhnulo, ale když mi lékař potvrdil těhotenství, byla jsem skutečně šťastná a manžel taky.
Na miminko jsme se okamžitě začali těšit, a když jsem překonala první trimestr, oznámila jsem to i v práci. Kromě občasných nevolností mi nic nebylo, takže mne těhotenství vlastně ani nijak neomezovalo.
Zhruba od šestého měsíce se mi začalo docela markantně zvětšovat břicho. Teď jsem na začátku osmého, přibrala jsem už asi 14 kilo a děsím se, na jaké váze se ručička zastaví na konci těhotenství. Přitom se nepřejídám, stále chodím do práce, takže i pohybu mám docela dost. Nechápu, z čeho mi ta kila tak letí nahoru.
Prvotní nadšení z očekávaného miminka je v současné době to tam a já zjišťuji, že mne těhotenství neskutečně obtěžuje. Otékají mi nohy, nemůžu se pořádně hýbat, spát na zádech ani na břiše, začínám se kolíbat jako kachna. Nic mne nebaví, ještě nemám ani nic koupené do výbavičky, čemuž se moje máma diví.
Jenže já si nemůžu pomoct. Najednou jako bych se na to miminko přestala těšit. Vyčítám si, že mne vůbec napadlo mít dítě, a kdyby to šlo vrátit, taky bych to udělala. Kopání mimina mi vyloženě vadí, zvlášť, když se trefi do močového měchýře. Jsem protivná nejen sama sobě, ale i okolí. Manžel kolem mne poletuje, jak může, převzal na sebe skoro všechny domácí práce, a já to ani nedokážu ocenit.
Připadám si jako v zajetí vlastního těla, jako bych nepatřila sama sobě. Všichni se mě ptají, kdy mám termín a jestli víme, co to bude, a mne tyhle otázky strašně obtěžují. Nechci se pořád dokola bavit jen o těhotenství a miminu.
Jsem sama ze sebe zmatená, nepřipadám si vůbec dobře, když se zamyslím nad svými pocity a nad tím, jak o našem dítěti přemýšlím. Všude člověk čte, jak je těhotenství tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, což považuji za totální bláboly.
Myslíte, že se to všechno zase srovná? Je normální, že jsem utahaná a na své břicho a dítě v něm v podstatě naštvaná? Cítily to některé z vás podobně?
25.9.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 88 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Začni myslet na to, že to zkončí a bude líp. Budeš mít krásné mimčo a to ti bude dělat radost. Nesmíš na to hledět jen negativně. Každá má jiné problémy a hold ty je máš taky. Změň svůj postoj nebo budeš mít uřvané, protivné mimčo a budeš potom z toho šílet ještě víc. Hned příští týden si kup výbavičku a začni se moooooc těšit. Budeš vše zvládat líp. Hodně zdraví, pohody a až to na tebe přijde, ať je mimčo rychle venku.
.gif)
PEGG: a díky :-)
PEGG: no myslím že z toho textu dost jasně vyplývá, že se umím celkem dělat srandu sama ze sebe, tudíž se mi opravdu nemusíš omlouvat, jsem ráda, že jsi se zasmála :-)
.jpeg)
Esssi - Ježíš, to jsem se zasmála. Promiň, to není škodolibost. Je to moc hezky a výstižně napsané.
Přeji Tobě i miminku hodně zdraví 
Kačenka: ó díkes :-D už mám dvě a čekám třetí a sranda to je často :-D když je nechci zrovna zabít :-D
Sofffie: fakt to samý? tohle je jedno z mých veledíl :-D
Bety díky, jsem ráda, že to ještě pobaví :-)
Esssi: 
to je hezký!!!
Marcela: ono by to chtělo přestat se litovat, škoda že manžel přebral skoro všechno na sebe, když chodíš do práce tak asi nějaké zdravotní potíže nemáš, tak se zkus doma zase trošku zapojit a nebudeš mít tolik času se pozorovat a litovat se... že se v šestém měsíci zvětšuje břicho je normální, jinak to nejde
Přejde to...
Krom jednoho těhu jsem přibrala 24 kilo a schazovala jsem to cca 1-2 roky.....
Vrtochy, které teď prožíváš, jsou hormony, že Ti vadí nějaký ten kopanec-u nejstarší mi vadili taky, páč mě kopala přímo pod žebra a dělala se mi vždy modřina
Na otékání nohou je nejlepší si dát nohy nahoru, aby byly ve výši než Tvé samotné tělo....třebas na stůl....když uleháš do postele, tak si nohy podestlat něčím, aby byly taky výš. Já si dávala podhlavník a bylo fajně
A nebuj, až se malé narodí a Ty ho poprvé budeš mět v náručí, na to "zlé" ihned zapomeneš, páč "toto" za to stálo
Pevné nervy, máš to "za pár", tak těch posledních pár týdnů si užívej, i když jsi si sama sobě protivná
A manželovi občas polichoť, potřebuje to slyšet......
Jo tak to je přesně to, co sem vložila Essi, než jsem to stihla poslat. 
Esssi: pěknémimi bude po mamce pěkný smíšek
Neboj, všechno se změní po porodu, až budeš stát nad postýlkou a slzet štěstím nad tím malým prevítem, co ti okopával břicho zevnitř. Ono teda po porodu tak do půl roka je to mnohem větší očistec než těhotenství, ale člověk už ví, kvůli čemu to podstupuje. A to stojí milionkrát za to.
A souhlasím s mam-čou, pokud na tom budeš psychicky špatně, neváhej dojít k psychiatrovi. To hormonální tornádo spolu s vyčerpáním není žádná legrace a psychiatři o tom vědí svoje, vždyť poporodní deprese je sama o sobě lékařská diagnóza.
Držím palce.
Jinak - před časem mi e-mailem přišel velice pěkný humoristický článek "Nejkrásnějších devět měsíců v životě ženy", pokud má někdo zájem, ráda pošlu. Je to super psina. 
Osmý měsíc
Mám třináct kilo navíc. Kolik asi tak může vážit průměrný hroch? Život se mi scvrkl na pokusy udržet náš pidibyt v obyvatelném stavu přes všechny ty miminkovské věci. A já mám pořád pocit, že až přijde mimčo, budou mi veškeré přípravy na nic.
Spím dvanáct hodin denně. Tedy s dvěma malými přestávkami na čůrání a občerstvení. A mám novou obtíž, bolení zad. Jediná obrana je lehnout si. Optimální poloha na boku. Na břiše bych se totiž kymácela a na zádech mě vzrostlý pupík krapet přidušuje.
Když jsem viděla svou štíhlounkou maminku opálenou a ještě hubenější následkem turistické dovolené na horách, dostala jsem děsnou chuť prokousnout jí krční tepnu. To bych ji ovšem nejdřív musela chytit, což je v současné době technicky neproveditelné. Jen počkej, zajíci!!!
Devátý měsíc
Byli jsme v zoo, hroch tam byl taky. Kolik vážil nevím, ale rozhodně měl daleko lepší možnosti než já, protože se zbaběle nechal nadnášet vodou v bazénku.
Při kontrole na gynekologii jsem málem nevylezla na vyšetřovací křeslo. Pak při ultrazvukovém zkoumání jsem konverzačně pravila, že už jsem jako koule. A pan doktor, místo aby mě povzbudil a aspoň trošičku mi to vyvracel, řekl jenom: ?Ano!?
Včera jsem si chtěla nalakovat nehty na nohou. A ono to nešlo. Nějak jsem se nedokázala zkroutit natolik, abych dopravila nátěrovou hmotu na místo určení.
Konečně jsme koupili kočárek. Zůstane pěkně schovaný až do porodu, nehodlám totiž poslouchat řeči pověrčivého příbuzenstva.
Užívám si poslední zbytky svobody...
Břicho mě bavilo, dokonce po porodu jsem si připadala taková prázdá ochuzená. Ale zase ve mě ihned nevzplál oheň velké lásky k miminku, jak některé maminky píší, že to mají bezprostedně po porodě.
Šestý měsíc
Chtěla jsem od manžela slyšet, jestli ještě vypadám dobře. Tedy pokud tomu tak vůbec někdy bylo. A ten cynik pravil, že jsem krásná jako laň, štíhlá až v říjnu. Tady je názorně vidět jeho naivita. Domnívá se, že asi tak půl hodiny po porodu se scvrknu na původní velikost.
Kamarádka se mě ptala, jestli se nebojím porodních bolestí. Na chvíli jsem se zasnila, představila si, jak běhám po nemocniční chodbě a ječím: "Vyndejte to ze mě, hlavně rychleeeee!!!!!" A tak jsem jí bez hnutí brvy odvětila, že to musím vydržet. Co mi taky zbývá, že ano.
Zbožňuji svého ženského lékaře. Slitoval se nade mnou a nechal mě na neschopence, vlastním totiž rozkošné křečové žíly a v práci nemám možnost sedět.
Chudák manžel se ze sexuální abstinence zřejmě zbláznil definitivně. Vždycky se začne o něco pokoušet a i když se nebráním, tak po půl minutě řekne : "Víš co? Necháme to na jindy."
Má podvyživená sestra začíná vypadat jako ženská, břicho se jí vydalo na obhlídku terénu.
Sedmý měsíc
Odborníci tvrdí, že pálení žáhy je mírná obtíž, způsobená stoupáním žaludečních šťáv do krku. Omyl. Nejsou to šťávy, jsou to žiletky. Mně osobně pomáhá konzumace rajčat.
S nábytkem v pokoji jsme provedli akci škatulata hejbejte se. Takže teď tam sice není k hnutí, ale vešla se postýlka a dvě nové šatní skříně.
Dle instrukcí z chytré knihy jsem si připravila zavazadlo do porodnice, kdyby něco. Jediná taška, do které se všechny ty předepsané věci vešly, má rozměry lodního kufru.
Nemám ponětí, jak přežít ty zbývající dva měsíce. Už teď jsem nepohyblivá a funím při sebemenší námaze. Námaha rovná se vstát ze židle. Puntík mi téměř neustále olochtává žebra.
Taky nastala vedra, ještě že máme doma příjemný chládek. Utěšuje mě, že potomek dosáhl velikosti cca čtyřiceti centimetrů a váhy kilogramu a půl. Jednoho dne už se nevejde a bude muset ven. Doufám.
Maminka mi ušila nádherný kapsář na postýlku. Doplnila jsem to vlastnoručně ušitými nebesy. A už mám vyprané všechny mimivěcičky.
Osmý měsíc
Mám třináct kilo navíc. Kolik asi tak může vážit průměrný hroch? Život se mi scvrkl na pokusy udržet náš
Čtvrtý měsíc
Gynekolog mi při ultrazvukovém měření miminka vyprávěl o svých dvou kamarádech, profesorovi a generálním řediteli. Už týden mu vezou šedesát hřebíků a zatím nedovezli. Na vině jsou malebná česká městečka a jejich restaurační zařízení, kde se již několikrát zarazili. Můj vztah k okolnímu světu se nepatrně zlepšil. Přístup k sexu ani náhodou. Nastávající taťka si kompenzuje utrpení jídlem a doufá, že se mnou něco bude alespoň příští Vánoce.
Břicho mi pomalu začíná vyrážet do prostoru. Přerostlo prsa.
Rozhodla jsem dělat vzornou matku a chodím plavat. Nejlepší je to v dopoledních hodinách, bazén je skoro prázdný. Ale zas je tam obvykle tříčlenný klan postarších dam, kterým unikl systém rozdělení nádrže na dráhy.
Byla jsem obhlédnout obchody s těhotenským oblečením. Už dlouho jsem neviděla tolik strašně střižených a odporně barevných kusů oděvu v jednom dni. Návrhářům těch hrůz zřejmě nedošlo, že mrkváče se přestaly nosit před deseti lety.
Sestra zvrací, mně je naštěstí skvěle.
Pátý měsíc
Puntík je zřejmě kickboxer. Nejlepší čutance jsou do močového měchýře, efekt na nebohé matce okamžitý.
Nastávající tatínek se zúčastnil ultrazvukového vyšetření. Vypadal, že je se svým dílem spokojený. Gynekolog přepočítal Puntíkovi končetiny a prstíky, všeho máme standartní počet.
Konečně jsem pochopila, proč je pro obézní lidi tak obtížné zavazování tkaniček. Přes břicho to jde mírně řečeno dost špatně. Takže používám způsob ála lovkyně perel.Ve stoje nádech a šup pod hladinu. Rychle zavázat tkaničky, narovnat, výdech a hlavně neomdlít ze změny tlaku.
Velká zábava je městská hromadná doprava. Když vefuním do tramvaje, zraky většiny sedících pánů se upřou ven z okýnek. Zbytek pasažérů nevidí nebo nechce vidět.
Nakonec se zvedne nějaká starší dáma a pustí mě sednout. Odmítám jen ty hodně roztřesené.
Šestý měsíc
Chtěla jsem od manžela slyšet, jestli ještě vypadám dobře. Tedy pokud tomu tak vůbec někdy bylo. A ten cynik pravil, že jsem krásná jako laň, štíhlá až v říjnu. Tady je názorně vidět jeho naivita. Domnívá se, že asi tak půl hodiny po porodu se scvrknu
