Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Je mi sedmadvacet let a čekám první dítě. Nemůžu říct, že bych si mimino vyloženě přála, spíš jsme k tomu s partnerem dospěli tak nějak rozumově. Manžel je o osm let starší, žijeme spolu už pět roků, z toho tři jsme svoji. Vždycky jsme počítali s tím, že založíme rodinu.
Nechtěla jsem čekat ještě další roky, připadá mi, že na to, mít dítě, mám právě nyní věk tak akorát. Pravda, nikdy jsem necítila nějaké hnutí mysli spojené s šílenou touhou mít dítě. To se mi nějak vyhnulo, ale když mi lékař potvrdil těhotenství, byla jsem skutečně šťastná a manžel taky.
Na miminko jsme se okamžitě začali těšit, a když jsem překonala první trimestr, oznámila jsem to i v práci. Kromě občasných nevolností mi nic nebylo, takže mne těhotenství vlastně ani nijak neomezovalo.
Zhruba od šestého měsíce se mi začalo docela markantně zvětšovat břicho. Teď jsem na začátku osmého, přibrala jsem už asi 14 kilo a děsím se, na jaké váze se ručička zastaví na konci těhotenství. Přitom se nepřejídám, stále chodím do práce, takže i pohybu mám docela dost. Nechápu, z čeho mi ta kila tak letí nahoru.
Prvotní nadšení z očekávaného miminka je v současné době to tam a já zjišťuji, že mne těhotenství neskutečně obtěžuje. Otékají mi nohy, nemůžu se pořádně hýbat, spát na zádech ani na břiše, začínám se kolíbat jako kachna. Nic mne nebaví, ještě nemám ani nic koupené do výbavičky, čemuž se moje máma diví.
Jenže já si nemůžu pomoct. Najednou jako bych se na to miminko přestala těšit. Vyčítám si, že mne vůbec napadlo mít dítě, a kdyby to šlo vrátit, taky bych to udělala. Kopání mimina mi vyloženě vadí, zvlášť, když se trefi do močového měchýře. Jsem protivná nejen sama sobě, ale i okolí. Manžel kolem mne poletuje, jak může, převzal na sebe skoro všechny domácí práce, a já to ani nedokážu ocenit.
Připadám si jako v zajetí vlastního těla, jako bych nepatřila sama sobě. Všichni se mě ptají, kdy mám termín a jestli víme, co to bude, a mne tyhle otázky strašně obtěžují. Nechci se pořád dokola bavit jen o těhotenství a miminu.
Jsem sama ze sebe zmatená, nepřipadám si vůbec dobře, když se zamyslím nad svými pocity a nad tím, jak o našem dítěti přemýšlím. Všude člověk čte, jak je těhotenství tím nejkrásnějším obdobím v životě ženy, což považuji za totální bláboly.
Myslíte, že se to všechno zase srovná? Je normální, že jsem utahaná a na své břicho a dítě v něm v podstatě naštvaná? Cítily to některé z vás podobně?
25.9.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 88 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jsem těhotná a nenávidím své břicho
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
Deník koule
Druhý měsíc
Docela by mě zajímalo, kdo vymyslel nablblou definici, že těhotenství není nemoc. Buď chlap nebo nějaká zahořklá stará panna. Každopádně v touze dát to těm plodnicím sežrat, když už mají tak stupidní nápady a chtějí se množit. Tak žádné protěžování.
Začátek je zatím docela fajn. Nevolnosti se dají přežít. Ačkoliv minulý týden na mě jakýsi navátý zákazník vydechoval pivní výpary a na něco se ptal a já neměla vůbec sílu mu odpovědět, protože jsem se strašně snažila ho nepozvracet. Na druhou stranu jsem se možná nemusela tak ovládat, neměl tam co smrdět a aspoň by si to pro příště rozmyslel.
Taky mě děsně bolí prsa. Manžel se zalíbením konstatoval, že jsou větší, poněvadž, jak pravil, on to má v ruce a pozná změnu. Zřejmě si zatím zcela neuvědomuje, jaké zvětšení úplně jiné části těla bude následovat a že z mírně nervní občas zelené manželky se stane funící sentinel.
Už mám první fotku miminka, na ultrazvuku zatím vypadá jako puntík a teď by mělo mít asi tak dva centimetry. Jo, nevinné a nenápadné začátky.
Třetí měsíc
Manžel je posedlý sexem. Zřejmě to bude tím, že já na nějaké laškování nemám teď moc náladu. Včera jsem ho pozorovala, jakým způsobem koukal na vypnutý mrazák. Asi už ho vzruší úplně všechno.
Prsa stále bolestivě bojují s gravitací. Když chci běžet, musím si je přidržet. Běhám jen v nejvyšší nouzi.
Jsem pekelně náladová. Lidé, kteří mě občas štvali, mě teď vytáčí neustále. Snažím se být shovívavá a vůbec mi to nejde.
Byla jsem na další kontrole. Puntík vypadá jako tlustá housenka. Gynekolog si postěžoval na lidskou blbost a vystavil mi těhotenskou průkazku. Teď už mě v tramvaji důchodci ze sedadla nedostanou.
Ještě jedna novinka, moje mladší sestra je taky těhotná. Vždycky jsme si byly dost podobné, ovšem tímhle to zřejmě dovedeme k dokonalosti.
Čtvrtý měsíc
Gynekolog mi při ultrazvukovém měření miminka vyprávěl o svých dvou kamarádech, profesorovi a generálním řediteli. Už týden mu vezou šedesát hřebíků a zatím nedovezli. Na vině jsou malebná česká městečka a jejich restaurační zařízení, kde se již několikrát zarazili. Můj vztah k okoln
Mně nikdy nějak nic moc nebylo, ale musím přiznat, že jsem při prvním těhotenství taky svoje břicho nenáviděla, a nejvíc slovo "pupek", které s oblibou používala bývalá tchýně. To bych se šla vždycky nejradši zahrabat. Podruhé a potřetí už to bylo v pohodě.
A určitě to stojí za to, taky si život bez dětí neumím představit - i přes všechny peripetie, které mi občas připravily a mám obavy, že ještě připraví
jéžíši sorry, vymažu mezery a dám to sem komplet a snad jen jednou:-)
Deník koule - začátek
Docela by mě zajímalo, kdo vymyslel nablblou definici, že těhotenství není nemoc. Buď chlap nebo nějaká zahořklá stará panna.
Reklama
První trimestr
Druhý měsíc
Docela by mě zajímalo, kdo vymyslel nablblou definici, že těhotenství není nemoc. Buď chlap nebo nějaká zahořklá stará panna. Každopádně v touze dát to těm plodnicím sežrat, když už mají tak stupidní nápady a chtějí se množit. Tak žádné protěžování.
Začátek je zatím docela fajn. Nevolnosti se dají přežít. Ačkoliv minulý týden na mě jakýsi navátý zákazník vydechoval pivní výpary a na něco se ptal a já neměla vůbec sílu mu odpovědět, protože jsem se strašně snažila ho nepozvracet. Na druhou stranu jsem se možná nemusela tak ovládat, neměl tam co smrdět a aspoň by si to pro příště rozmyslel.
Taky mě děsně bolí prsa. Manžel se zalíbením konstatoval, že jsou větší, poněvadž, jak pravil, on to má v ruce a pozná změnu. Zřejmě si zatím zcela neuvědomuje, jaké zvětšení úplně jiné části těla bude následovat a že z mírně nervní občas zelené manželky se stane funící sentinel.
Už mám první fotku miminka, na ultrazvuku zatím vypadá jako puntík a teď by mělo mít asi tak dva centimetry. Jo, nevinné a nenápadné začátky.
Třetí měsíc
Manžel je posedlý sexem. Zřejmě to bude tím, že já na nějaké laškování nemám teď moc náladu. Včera jsem ho pozorovala, jakým způsobem koukal na vypnutý mrazák. Asi už ho vzruší úplně všechno.
Prsa stále bolestivě bojují s gravitací. Když chci běžet, musím si je přidržet. Běhám jen v nejvyšší nouzi.
Jsem pekelně náladová. Lidé, kteří mě občas štvali, mě teď vytáčí neustále. Snažím se být shovívavá a vůbec mi to nejde.
Byla jsem na další kontrole. Puntík vypadá jako tlustá housenka. Gynekolog si postěžoval na lidskou blbost a vystavil mi těhotenskou průkazku. Teď už mě v tramvaji důchodci ze sedadla nedostanou.
Ještě jedna novinka, moje mladší sestra je taky těhotná. Vždycky jsme si byly dost podobné, ovšem tímhle to zřejmě dovedeme k dokonalosti.
Čtvrtý měsíc
Gynekolog mi při ultrazvukovém měření miminka vyprávěl o svých dvou kamarádech,
Tak pro pobavení, tohle jsem vyplodila během prvního těhotenství:
Deník koule
Druhý měsíc
Docela by mě zajímalo, kdo vymyslel nablblou definici, že těhotenství není nemoc. Buď chlap nebo nějaká zahořklá stará panna. Každopádně v touze dát to těm plodnicím sežrat, když už mají tak stupidní nápady a chtějí se množit. Tak žádné protěžování.
Začátek je zatím docela fajn. Nevolnosti se dají přežít. Ačkoliv minulý týden na mě jakýsi navátý zákazník vydechoval pivní výpary a na něco se ptal a já neměla vůbec sílu mu odpovědět, protože jsem se strašně snažila ho nepozvracet. Na druhou stranu jsem se možná nemusela tak ovládat, neměl tam co smrdět a aspoň by si to pro příště rozmyslel.
Taky mě děsně bolí prsa. Manžel se zalíbením konstatoval, že jsou větší, poněvadž, jak pravil, on to má v ruce a pozná změnu. Zřejmě si zatím zcela neuvědomuje, jaké zvětšení úplně jiné části těla bude následovat a že z mírně nervní občas zelené manželky se stane funící sentinel.
Už mám první fotku miminka, na ultrazvuku zatím vypadá jako puntík a teď by mělo mít asi tak dva centimetry. Jo, nevinné a nenápadné začátky.
Třetí měsíc
Manžel je posedlý sexem. Zřejmě to bude tím, že já na nějaké laškování nemám teď moc náladu. Včera jsem ho pozorovala, jakým způsobem koukal na vypnutý mrazák. Asi už ho vzruší úplně všechno.
Prsa stále bolestivě bojují s gravitací. Když chci běžet, musím si je přidržet. Běhám jen v nejvyšší nouzi.
Jsem pekelně náladová. Lidé, kteří mě občas štvali, mě teď vytáčí neustále. Snažím se být shovívavá a vůbec mi to nejde.
Byla jsem na další kontrole. Puntík vypadá jako tlustá housenka. Gynekolog si postěžoval na lidskou blbost a vystavil mi těhotenskou průkazku. Teď už mě v tramvaji důchodci ze sedadla nedostanou.
Ještě jedna novinka, moje mladší sestra je taky těhotná. Vždycky jsme si byly dost podobné, ovšem tímhle to zřejmě dovedeme k dokonalosti.
Čtvrtý měsíc
Gynekolog mi při ultrazvukovém měření miminka vyprávěl o svých dvou kamarádech, profesorovi a generálním řediteli. Už týden mu vezou šedesát hřebíků a zatím nedovezli. Na vině jsou mal
Všechno bude fajn uvidíš
až budeš mít na rukou ten malinký uzlík na všechny pocity a bolesti zapomeneš
p.s koukám kolik vás tady má tři děti(nebo bude) paráda
.gif)
Křeček: Kápla si přesně na to. Kluk byl a je spavý, ale s dcerou jsme po nocích drželi střídavě stráž. Spánek nepotřebovala a pořád je ranní ptáče. Potom klídek, ale teď se jim zapalují lýtka a to jsou teprve starosti, když ráno v šest mladej nikde - po mejdanu přespal u kamaráda, ale jaksi zapomněl dát vědět.
Jinak první těhu jsem se cítila jak oplácaná prsatá pipina. Porod celý den, ale po porodu šly všechny kila dolu a ještě něco navíc. Při druhém malé břicho, mimčo tam bylo nacpané. Kůže mi bolela napětím - hrůza, bylo mi zle. Dcera byla za půl hoďky venku - hodná. Ale dvakrát stačilo, mám povinnost vůči společnosti splněnou. Vše jsme s manžou zvládli sami, babičky se u nás moc neangažují - "zaplať pánbůh":-). Děti ale stojí za to, bez nich je určitě život prázdný, nevím, neumím si to představit.
Myslím,že na tom vašem pocitu není nic nenormálního.Mě sice po obě těhotenství nic nebylo,ale doktoři to viděli jinak,takže jsem byla vždy asi v 7-8 měsíci v nemocnici(prý hrozba od vysokého tlaku),ale v práci jsem dělala až do poslední chvíle,co to šlo,aby byla mateřská co nejdýl(tehdy byla 1 rok a pak tři,ale zadarmo).Poprvé(bylo mi 31 let)jsem přibrala cca 10 kilo,domů jsem šla z porodnice se stejnou váhou,jakou jsem měla před otěhotněním.Podruhé(34 let) jsem přibrala 20kilo a shodila to až po 8 letech...Vůbec není pravda,že se člověk nějak extra těší na dítě,já tedy ne, tušila jsem ,co to bude obnášet za starosti a různé hrůzy-nemoci,nespavost dítěte do roka a čtvrt,atd.Když se děti narodily,koukala jsem na ně jak na nějaké cizí tvory,o které se nyní dlouho předlouho budu muset starat,a láska k nim se dostavila teprve průběhem času...Po porodu(1.),jsem byla z toho všeho opravdu hodně zmordovaná a nejhorší bylo,že mi neměl kdo pomoct(manžel ani náhodou) a to bylo na mašli...chtěla jsem někam utéct a už se nikdy nevrátit....no neudělala jsem to.Pak už jsem si nějak zvykla...Pro mě by bylo nejlepší,kdyby se děti narodily asi tak dvouleté,když už je s nima nějaká řeč,mimina- to mě opravdu nebavilo....
Já jsem byla na bříško vždycky pyšná (mám tři děti), ale každá z nás to má jinak, ale jak už bylo psáno od jiných - až uvidíš svoje miminko, všechno bude zapomenuto. Poslední měsíc těhotenství není asi to nejkrásnější období, při prvním mimču jsem měla docela obavy z porodu, přibrala jsem celkem 14 kilo, takže jsem byla jak balon, ale pak v pohodě. Přeju zdravé miminko.
Mít takové těhotenství jako ty, tak si pískám. Já měla otřesné. Do 20. týdne jsem zvracela v průměru 4x denně, čili přes 300x celkově. Celé těhotenství mi bylo špatně, neušla jsem ani 100 metrů pěšky, v obchodech jsem musela často klečet, jak mi bylo zle. Doktor mě furt strašil, že se mu něco nezdá na mimču atd. Bolela mě stydká kost poslední 3 měsíce, taky jsem musela spát ty měsíce v polosedě a ještě na boku, protože mě pálela žáha. A přes den jsem musela ležet s nohami nahoru, protože mi hrozil předčasný porod. Nohy jsem měla oteklé, do ničeho se nevlezla.Několikrát denně se mi blokla noha, protože dcera byla veliká a roztáhla se mi pánev a asi nějaký nerv se poškodil (měla jsem s tím problémy ještě asi rok a půl po porodu). V noci mi trvalo asi pět minut, než jsem se bolestí převrátila z jednoho boku na druhý. Strie všude, kam se podívám, takže i to mi nepřidalo na psychické pohodě. Taky jsem nechápala, kdo vymyslel to pitomé pořekadlo, že těhotenství je nejkrásnější období ženy.
Možná bych chtěla další dítě, ale nechci ho kvůli tomu, že se bojím, že se těhotenství bude opakovat a s ním samé problémy.
Musíš si říct, že mnohé ženy mají těhotenství horší než ty a že to zvládneš. A po narození miminka budeš určitě ráda, že ho máš. No i když mně trvalo asi tři měsíce, než jsem svou dceru jakoby přijala.
Marcelko, vydrž už to máš za pár
tvoje pocity jsou úplně normální, jak píše většin holek přede mnou, tak to přejde
já čekám třetí a taky si chvílema říkám jestli mě to za to stojíale jo! stojí!
tak vydžať
Florencie: presne to jsem chtela napsat! byla jsi prvni. Jen ja se neobavam, ja to vim
Nejhorsi je, ze to "horsikovosti" to jen zacina.... to co nasleduje potom je milionkrat horsi..a to to znamje zprtredkovane
Křeček: No, máš pravdu. Asi tak 1/4 hodiny. Pak se zase začneš bát, kde a s kým se potomci toulají po nocích. 
To budou hormony a jiné chemické procesy v těle, takže až se mimčo narodí a skončí šestinedělí, budeš v pohodě. Já s oběma pacholkama přibrala přes 30 kilo a byla jsem opravdu jak slonice.
Spíš si myslím, jestli nemáš podvědomě strach z porodu 
.JPG)
mam-ča: náhodou, mezi tím šestým a patnáctým rokem je pauza, kdy se člověk vyspí.
A pak začne trnout hrůzou, kde se mu potomek fláká po nocích
