Připadám si jako tažná kobyla a nevím, jak z toho ven
Jsem unavená. Strašně moc unavená, potřebovala bych zvolnit a nevím, jak to mám udělat. Cítím, že je toho na mne opravdu moc a můj vlastní život se mi vymyká z rukou.
Je mi 53 let, jsem vdaná, manžel je v invalidním důchodu. Není na tom zdravotně dobře, naštěstí se dokáže sám obstarat, ale jinak je všechno ostatní na mně. Starost o domácnost, nákupy, všechno. Na tom by nebylo vůbec nic divného, takhle to má asi většina žen. Jenže já toho mám na hrbu ještě víc.
Před půl rokem jsem přišla o práci, což pro nás byla katastrofa. Manželův důchod není nijak vysoký. Hned jsem sháněla jiné místo, ale neúspěšně. Nakonec jsem vzala nekvalifikovanou a špatně placenou práci, jen abych měla alespoň nějaký příjem a k tomu si přibrala ještě brigádu, třikrát týdně chodím v noci doplňovat zboží do jednoho supermarketu. Když oba příjmy sečtu, už se to přibližuje platu, který jsem dříve měla a díky tomu můžeme normálně žít.
Je to ale velký zápřah, po nočních chodím rovnou do práce, kde jsem osm hodin, pak domů, uvařit, vyprat… Minimálně jednou týdně ještě chodím uklízet, nakupovat a vařit svojí pětaosmdesátileté mamince, která už to nezvládá. A do toho se mi před dvěma měsíci narodilo první vnouče, které si chci samozřejmě taky užít, takže jeden den o víkendu se snažím trávit u své dcery, která je samozřejmě z miminka taky unavená a nevyspalá, takže se jí vždycky snažím pomoct, jak to jen jde, alespoň s žehlením a vařením. Navařím jí vždycky do zásoby, aby měla na týden připraveno.
Ani jsem si to neuvědomovala, že to všechno, co dělám, je pro jednoho člověka neúnosné. Prostě jsem jela a dřela, asi z nějaké setrvačnosti. Sama pro sebe si vyšetřím sotva jedno víkendové odpoledne a přiznám se, že ho většinou prospím, což se nelíbí manželovi, prý je celé dny sám a když už jsem doma, tak spím.
Před týdnem mi to všechno nějak došlo. Že vůbec nežiju svůj život, že s pořád jen kvůli něčemu a kvůli někomu honím. Když jsem si to uvědomila, jakoby ze mne najednou vyprchala všechna energie. Od té doby dělám všechno doslova s nasazením všech sil. A přemýšlím, jak zvolnit, jak se alespoň části té zátěže zbavit.
Jenže co mám vypustit? Starost o invalidního manžela? Noční brigády? Když je mít nebudu, nezaplatíme všechny potřebné měsíční výdaje. Maminku, která je už hodně v letech a na mou pomoc je odkázaná? A nejenom na pomoc, pokaždé na mne čeká jako na smilování, chce si taky popovídat. Nebo mám vypustit vnoučátko a pomoc dceři, která toho má taky dost? Tam bych možná trochu slevit mohla, asi není nutné jí pomáhat v takové míře, jak to dělám, s vařením a tak. Ale je to těžké, pokaždé, když k ní přijdu a vidím, jak je utahaná, kruhy pod očima, nedá mi to a snažím se jí trochu ulehčit.
Vím, že to asi dělám špatně, protože mně to nikdo neulehčí. Připadám si jako křeček v kruhu, nebo ještě spíš jako tažná kobyla, která táhne, dokud nepadne. Chtěla bych najít nějaké řešení, ale žádné nevidím. Jediné, co vidím, když zavřu oči, je postel. To je totiž můj momentálně největší sen, mít možnost se pořádně vyspat.
25.5.2012 Rubrika: Čtenářské příběhy | Komentářů 87 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Připadám si jako tažná kobyla a nevím, jak z toho ven
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..gif)
já teda fakt trapně tu musím vyzvednout moji zlatou snachu...barák na dvě patra a tři děti k tomu, přitom je to ženská jako za groš kudla jak se u nás říká.....a zvládne naprosto všechno, když se chce...všechno jde...
navařit dceři na týden do zásoby...promiň ale to přeháníš.....to fakt dcera nezvládne nebo si to jen ty myslíš ????
.JPG)
Rodina je rozmazlená a když teď najednou "vůl" přestane táhnout, tak to nepochopí...
Ale ať - když to řeknu natvrdo, tak mrtvý vůl taky nepotáhne...
Jak už tu zaznělo - dceři bude naprosto stačit, když vezmeš kočárek a půjdeš se projít na hodinku, dvě ven... to vím podle sebe.
S malým zdravým dítětem se dá uvařit - takže pokud je dcera zdravá a svéprávná, tak nevidím problém, navíc do mrazáku si může uvařit i ona sama, ne?
A část povinností bys mohla hodit na manžela, pokud není ležák...
Bellana to vystihla přesně:" dokud vůl táhne, dotud nakládají..."
částečně si za vše můžeš sama.....mamince objednej obědy z pečovatelské služby ( dovezou až do bytu) dcera by mohla vše zvládnout sama - kdyby jsi bydlela 300km taky by to zvládla. manžel sice nevím jak na tom je ale jak tu někdo píše by mohl aspoň uvařit....no a ty zvolni dřív než bude pozdě.....a to doplňování v obchodě nejde domluvit tak aby jsi to neměla zrovna po noční ?
Pokud se invalidní manžel nemůže podílet na domácnosti a jentaktak obstará sebe, existují příspěvky na bezmocnost.
caira: Jak píšeš, dneska už i v malých městech rozváží jídlo a i dojdou nakoupit a uklidí. Je pravda, že se za to musí platit, ale není to zase taková částka, aby to člověk nemohl dát, myslím žeza vlastní zdraví to stojí. Měla jsem otce 2 roky ležáka. Chodila jsem do práce vzálené 16km. Kdyvych zůstala doma, neměla bych příjem a navíc bych se z toho zbláznila. Ráno jsem otce obstarala, v 7 hodin přišla pečovatelka, dala mu jídlo, nakoupila, poklidila, potom přišla za 2 hodiny, zase udělala co bylo třeba, v poledne přinesly oběd a potom ještě jednou po obědě. Potom jsem přišla z práce a starala jsem se já, bydleli jsme v jednom domě, což byla v tomto také výhoda.. Bylo to sice náročné, ale já si v práci psychicky odpočla, abych měla nervy na odpoledne. je pravda, že v té době mi moc pomohl manžel, který převzal dost poviností v naší domácnosti. Takhle se akorát složíš a tím nepomůlžeš nikomu, naopak.
.JPG){kind=avatar}
Rozhodně vypustit vaření dceři. Má jen jedno dítě a je mladá. K regeneraci jí musí stačit, když jí na pár hodin vezmeš dítě na procházku. Předpokládám, že dítě má i otce. Je věcí rodičů, aby si péči rozvrhli.
Jinak platí ono staré pořekadlo: "Dokud vůl táhne, dotud mu nakládají." Ty si to navíc nakládáš sama. Tvoje rodina tě asi nemá moc ráda, když nikdo nevidí, že jsi vyčerpaná. Nebo to umně skrýváš. V tom případě s tím skrýváním přestaň.
1. krok = přestat pomáhat dceři. Zajděte si k dceři na kávu, pohrajte si s miminkem, popovídejte s dcerou a pak se sbalte a běžte domů. Předpokládám, že dcera je dospělá a svéprávná, tak si snad uvaří a vyžehlí sama. + Je otázka, zda dcera o vaši pomoc vůbec stojí. Kdybych byla dceřin manžel a tchýně u nás doma trávila víkendy, hrabala se nám v kuchyni i v prádle, asi bych požádala o rozvod... A i já sama bych byla proti, kdyby se mi maminka, kterou mám jinak moc ráda, pletla v domácnosti. Dcera si možná myslí, že se nudíte, když jí chcete takto pomáhat.
pises, že si chces první vnouče užít. když tam vaříš a žehlíš, tak si ho moc neužiješ. vem ho na procházku. i to je pomoc. jo, dcera je nejspis nevyspana, ale to zvladne. jestli ne, měl by pomoct především její manžel. dcera by mohla pomoct tobě. prinejmenším nosit babičce obědy a dělat jí společnost, totéž manželovi. jak zjednodušit vaření už tu bylo, nákupy přes týden taky vypusť, oplátkou za hlídání miminka by ti podle seznamu mohli jednou za týden udělat velkej nákup dcera a zeť.
jinak s tou prací je to těžký, no. to víš nejlíp sama jaká je tam situace.
.gif)
Radši ani nečtu reakce na článek a rovnou píšu svůj názor:
Nakládáš na sebe! Ne, že ostatní na Tebe nakládají, děláš si to sama... bohužel pro Tebe.
Jak moc je manžel invalidní?U nás pán, v invalidce, a odvozil všechna vnoučátka v kočárku, denně brouzdal s prckama kolem řeky.
Dcera má miminko a nezvládá? hmmmmmmmmm, no a co? Chtěla dítě, má ho - musí se postarat. Ano, jdi za ní, pomazli se s miminkem, vezmi ho na procházku, dej si s dcerou kávu a popovdej a DOMŮ odpočívat. Proč by si jí měla poháhat a s čím? Spíš ona by se měla zapúojit do pomoci o svoji babičku, je celé dny doma a má jen jedno miminko, co většinu dne prospí!
Proč vaříš denně? Navař kotel jídla na tři dny, půlku zamraž. Drhý den stejně. Pak vyndavej mraženky a prostřídávej.
A proč vaříš u maminky, dyž vaříš doma? To jí nemůžeš vzít porci od vás a ohřát?
U nás existuje rozvážková služba oědů pro seniory,, není něco podobného i u vás?
Ke dvěma zaměstnáním dodám jediné: buď ráda, že k tomu nemáš děti školního věku... to je teprve masakr.
A co se stane, až se zhroutíš a ulehneš? To se brzo stane a pak budou VŠICHNI bez tvé pomoci.
Holka kapku to prehanis. Jak rika Modroocka, mozna ze by dcera mohla taky trochu pomoct, kdyz je doma s miminkem. Kazda z nas to musela zvladnout, chapu ze chces pomoct, a uzit si miminka, ale treba by mohla dcera navstivit tebe a manzela, tim byste si oba uzili miminka a ty bys nemusela vyvarovat u ni.
To je manzel tak nemocny, ze nemuze ani sam uvarit? Navic pro dedecka by mohlo byt povyrazeni obcas se dostat ven s miminkem a dcerou. Co druha babicka? Nemuze ona trochu pomoct mladym? Nemuze tvoje dcera obcas navstivit tvoji maminku a vzit ji neco uz uvareneho, aby si to babicka jenom ohrala?
Jsem taky babicka, a moc rada se o nekoho staram, ale znam sve meze,
Pocit nepostradatelnosti je sice prijemny, ale zdravi mas nez jedno.
No nazdar, tak to jsi na cestě ke složení se z vyčerpání.
Manžel: píšeš, že je v inv. důchodu, ale nepíšeš, jak moc je nemocný. Cožpak nemůže uvařit? Jít za tchýní popovídat si? Nemůže vozit kočárek? Co dělá celý den? Podle mého úsudku by se mohl zapojit do některých činností.
A tak pomoci Tobě. ...
Jinak vařit můžeš jen jeden den v týdnu několik jídel a naporcovat je, dát do mražáku. Totéž může udělat i maminka vnučky.
Těžko Ti mohu říci, nechoď do některé práce... znáš svoje finanční povinnosti. Ale ... když máš hodně vyčerpávájící "podřadné" práce, nejsi schopna hledat více placenou... Chceš pomáhat mladým, ale sama si potřebuješ odpočinout.
Víš, všichni na Tebe nakládají, očekávají, že to všechno zvládneš, dokonce je i rozptýlit v jejich rozjímání. Co asi budou dělat, až Tě odvezou do nemocnice?
