Co s malým vzteklounkem?
Moc prosím zdejší ženy – maminky o radu. Mám dvouletou dcerku a poslední dobou si s ní nevím rady. Dřív bývala poměrně hodná, ale co vyvádí teď, je už neúnosné. Začala se totiž strašně vztekat. Dříve jsem o takových výbuších vzteku jen slýchala a myslela si, že vypravěči přehánějí, aby se udělali zajímavými, ale dnes vidím, že je možné opravdu všechno.
Nikolka se vzteká absolutně kvůli všemu. Doktorka mi řekla, že to je počínající období negativismu a že ho malá bude asi prožívat hodně intenzivně, nicméně mne uklidnila, že to časem samo odezní. Co s Nikolou dělat v jejích záchvatech, mi však poradit nedokázala.
A já jsem zoufalá, utahaná a vyčerpaná. Jakoby mi mou holčičku vyměnil nějaký čert. Sotva se ráno vzbudí, tak to začne. Vzteká se u oblékání, mytí, u jídla. Nedokáže ještě pořádně vyjádřit, co vlastně chce, takže se v bytě neustále rozléhá její vzteklý pláč, případně křik. A že opravdu umí. Mohutně nabere dech a z plna hrdla spustí. Už jsem se přistihla, že mám nutkání jí při tom nabírání dechu zacpat pusu. Strašný.
Jít s ní ven, nebo dokonce k někomu na návštěvu, to je další očistec. Návštěvy jsme tedy už vzdali, protože to pokaždé byla velká ostuda a špatně skrývané rozpaky ze strany hostitelů. Nikola chce všude vlézt, na všechno sahat, všechno si brát, jakýkoli – i velice mírně řečený zákaz – v ní vzbudí šílenou, ječící ďáblici.
Procházka venku je to samé. V kočárku sedět nechce a venku mi utíká, kam se jí zlíbí. Jakékoli omezení nebo nasměrování správné cesty bere jako kruté omezení a řve na celou ulici. Nakupování s ní jsem radši už delší dobu nezkoušela a zkoušet ho zatím ani nebudu.
Jsem nešťastná, připadám si jako matka, která selhala, když nejsem schopná poradit si děckem, kterému byly v červnu teprve dva roky. Co bude asi dělat, až ještě více vyroste? Kolikrát se přistihnu při myšlence, že jsem ji snad radši ani neměla mít, že by mi bez ní bylo líp a nebyla bych tak vystresovaná. Naštěstí mne tyhle pocity hned přejdou. Samozřejmě, že ji miluji a nedala bych ji za nic na světě.
Co by na takového malého vzteklouna mohlo zabrat? Nějaké rozumové vysvětlení ještě není schopná pochopit a hlavně – v tom svém záchvatu stejně nic nevnímá, když ji plácnu, ječí o to víc. Máma mi radila studenou sprchu, ale to zase připadá drastické mně. Už však uvažuji, že to snad vyzkouším, protože jsem doslova na pokraji sil. Každou chvilku, kdy je malá pryč s tatínkem nebo s babičkou, si vyloženě užívám. Problém je, že s ní nikdo dlouho nevydrží a všichni mi ji sotva po hodině vracejí s tím, že jim to už stačilo. I manžel jí má dost a zdá se mi, že v práci tráví víc času, než by nezbytně musel.
Jsem na ni vlastně sama, nikdo mi nepomůže, každý mi akorát řekne, že je to malé dítě a že to musím vydržet. Ale copak to jde?
11.9.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 89 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Co s malým vzteklounkem?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..jpg)
Stanik: neznám to tam ale podle mapy tam vede stezka takže hotovo ámen.
Otázkou je jen jakým stylem tam lidé jezdí...
Podle mě si pleteš cyklisty s dětmi na kolech 
My cyklisté jedeme z bodu A do bodu B a snažíme se přežít nikoho neprudit. Děti na kolech jezdí v parku dokola a 
Křeček: tovižejo, a někdo na mě vyrukuje, že utrpěla práva dítěte
.
Výchově moc neruzumím, ale nějak mi nejde do hlavy, že když jsme byli malí my, tak nás rodiče dokázali zpacifikovat, abychom na veřejnosti takovéhle scény nedělali. Vůbec nešlo o nijaké mlácení, ale zkrátka to dokázali. Jakmile nějaký dítě začalo, tak ve většině případů bylo velice rychle zklidněno. A už od malička jsme věděli, co je a není vhodný za prodikce na veřejnosti. 
Já nerozumím tomu, jaktože to tenkrát šlo a dneska to nejde a dítěti se nesmí nic přikázat, zakázat nebo natož ho plácnout, aby neutrpělo duševní újmu
Ota: hmm, max po te cesticce nahore po valu co pod nim jezdi metro ( to uz neberu jako cast parku), jinam nesmi a stejne tam tudy jezdi...
.JPG)
Starší dcera byla taky vztekací (umladší to asi začíná) a doma se mi osvědčilo šoupnout ji někam za dveře, ať si to tam vyřídí.
Během chvilky bylo po řevu a v podstatě to funguje doteď - když dělá kvůli něčemu scény, pošlu ji do jejího pokoje, že na to nejsem zvědavá.
Majucha: nemohli byste se celý vagón domluvit, že příště budete ječet všichni ještě víc než satáně? 
Majucha: 40 minut by se při troše dobré vůle dalo vydržet, kdybys měla za sebou cestu Pendolinem z Brna do Prahy (asi 2,5 hod.) s podobnou rodinkou. Ani nevím, jak jsem se "vymotala " v Praze z nádraží - tak strašně mě bolela hlava naposled po lumbální punkci.Děcko se pořád něčeho dožadovalo, a čím víc ho rodiče ignorovali, tím hlasitější byl požadavek. Proto si myslím, že vzteklouny můžeme ignorovat jen v některých situacích, jinak jsem spíš pro nějaký ten lepanec...
Stanik: protože jezdím Prahou na kole do práce ( ne přes Prosek) tak ví, že valná část značených cyklostezek uhne, když je to možné do parku.
Koukám teď na oficiální web prahounakole.cz a jestli to je park Přátelství ( mezi stanicemi metra Prosek a Střížkov) tak tam tudy cyklostezka vede..... je u ní znak chodců čili jako pozor na vás
Jediné, co se asi dá dělat, je věnovat vzteklounovi co nejmíň pozornosti a naopak chválit, když se uklidní. A hlavně nikdy neustupovat, až bude starší, dá se dohodnout, za jakých podmínek co bude, ale pokud si jednou něco vyřve, bude to příště stokrát horší.
Někdy je to opravdu možná jen z neschopnosti vyjádřit, co chce, ale to asi nebude tenhle případ.
Majucha: preny.. za psa pak clovek plati listek jako za dospeleho ( v MHD v praze) a jeste ho mas hezky u nohy s kosikem a navoditku... nekteri rozjeceni fakani by kosik taky dost uzili.
Ota: naucna stezka pro pěší
Ota: ten velky na proseku, vede nim naucna je tam zakaz vjezdu vsech vozidel, krome zasobovani te pizzerie, co v nem je
Stanik: mě cyklisté nevadí a pokud není u parku značka zákaz vjezdu cyklistů tak máš smůly kopec...
Kde přesně je tvůj park ?
Almega: v krámě netuším, co se dá dělat, ale ve vlaku s náma pravidelně cestuje tak dvakrát do měsíce jedna bájo rodinka. Jezdíme takovýma předválečnejma open space vagónama, bez kupéček. Do Kralup to jde, z Kralup je to poměrně dost plný, že lidi mají často problém ukořistit místo k sezení. A ta rodinka zabere osm míst. Do jedný čtyřsedačky šoupne golfky (který by podle mýho mohla složit a dát nahoru nebo je nechat v chodbičce hned za zádama, kam nikdo další až do Prahy nepřijde) a do další čtyřsedačky si sednou a s jedním děckem ji zaberou. To dítě celou cestu řve jako vyšinutý, eventuálně po tý sedačce různě skáče (v botách, samozřejmě), vzteká se, ječí... a ty rodiče se na to v klidu a míru dívají a neřeknou tomu fakanovi ani slovo. Mně je úplně jedno, jestli je to "chudák dítě v období negace", ale snášet tohle čtyřicet minut je nad lidský síly. Když jim někdo řekne, jestli by ho nemohli krapet ztišit, tak se utrhují, co si to dovolují, když je to "přece dítě". Ubezpečuju tě, že celej vlak už půl roku přemýšlíme, jak je všechny nenápadně vyklopit za jízdy ven a toho uječenýho zmetka jako prvního
Almega: 
naprostý souhlas- naštěstí jsem potkala jen takové moudré osoby jako ty- ještě mne uklidňovaly a chlácholily- já se to naučila ignorovat a syna to pak přestalo byvit. Ale taky mi ležel v louži za deště a vztekal se, že se ani nehne- a já měla v kočárku 6m dceru a nemohla ho popadnout a odnést- tak jsem prostě řekla, že až si odpočine, tak nás má dohnat. Nebo jsem používala taktiku- PŘIDEJ, JEŠTĚ KOPAT NOHAMA, DO TOHO!!! To zabíralo jako ten knoflík RESET
Ota: no musim rict, ze inlinery a cyklisty nesasim, pokud se nepohybuji na vyhrazenych mistech - tzn. silnice, ci cyklostezka... u nas v praku se rozmohlo inline brusleni s kocarkem ( vcoz teda fakt nechapu, kdyz fotr s takovym nakladem jede jak blazen
) a taky tam jezdi cyklisti, kteri tam nemaji co delat... mno.. a mestak policie? tu jaksi nevidet, ze..
