Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Jsem zoufalá ze svého manžela. Zajímalo by mě, jestli se mezi čtenářkami nenajde nějaká další, která má doma podobného maniaka jako já. Přiznám se, že kdyby se mě celá ta záležitost tak hluboce a citlivě nedotýkala, asi by mi připadala směšná.

Můj manžel je totiž posedlý touhou po synovi. Doslova chorobně. Když jsem čekali první dítě, ani na vteřinu nepřipustil, že by se neměl narodit kluk. Je vášnivý fotbalista a těšil se, jak začne toho špunta, sotva začne chodit, učit čutat do mičudy. Dokonce nakupoval míče, dresy a samé takové ty klučičí hračky. Když se narodila holčička, své zklamání skrýval jen velmi špatně a hned prohlásil, že příště to už bude určitě kluk.

Rok po narození první dcery jsem otěhotněla. A situace se opakovala. Sice už nenakupoval hračky a balóny, těch máme doma už dost, ale preventivně se bil v prsa a vytahoval se před každým, že tentokrát to určitě bude kluk. Nebyl. Na svět přišla druhá dcerka. Určitě si dovedete představit, jak si ho, vejtahu, jeho kamarádi z fotbalu pěkně vychutnali.

Ačkoli naše dcery miluje, brzy po narození té druhé začal usilovat o další dítě s tím, že toho syna prostě musí mít. Že je přece pořádnej chlap. Nechtělo se mi, bránila jsem se. Dvě děti mi bohatě stačily. Navíc záruka, že potřetí se to povede a narodí se nám kluk, žádná není. On je ale paličatý, nevzdává se snadno. Přemluvil mě. K našim dvěma dcerám, kterým je teď 8 a 7 let, přibude další dítko.

A v tom je ten problém. Musela jsem podstoupit test plodové vody a výsledek je jasný: holčička. Mně osobně to vůbec nevadí, ani by mě nenapadlo být zklamaná. Jsem šťastná, že je děťátko zdravé a dobře se vyvíjí. Ne tak manžel. Propadl se do deprese, nebo co. Skoro se mnou nemluví, je opravdu smutný. Ani na ten fotbal už nechce jít. A už začíná zkoušet, jestli bych měla něco proti čtvrtému dítěti!

Já vím, že je to na jednu stranu humorná situace, ale věřte, že mi lehko není. Přece nebudu rodit jako na běžícím páse jenom proto, že on má nějakou svou mužskou neukojenou touhu po synovi.

Je ten můj chlap výjimka, nebo existuje takových exemplářů víc? Podotýkám, že jako otec je pro naše dcery výborný, hraje si s nimi, věnuje se jim. Udělal by pro ně první poslední. Pořád ale touží po tom klučičím parťákovi. A já si připadám jako blázen, když mám v době, kdy jsem těhotná, už uvažovat o dalším dítěti.