Naši dceru týrá její manžel
Byla jsem svědkem něčeho, s čím se nemůžu vyrovnat. Nevím, jak se mám zachovat. Zjistila jsem totiž, že naši dceru týrá její manžel.
Je šest let vdaná a mají spolu pětiletou holčičku. Nikdy by nás ani ve snu nenapadlo, že u nich něco není v pořádku. Vždycky působili vyrovnaně a spokojeně. Dcera je učitelka, zeť lékař. Mezi pacienty je oblíbený a kolegové ho uznávají. K nám se choval vždycky velmi slušně, také jsme nikdy nebyli svědky žádné – byť jen slovní – agrese na naši dceru.
Celé ty roky jsme s manželem žili v klamném domnění, že dcera je šťastně vdaná. Až do předminulého týdne. Byla jsem ve městě na nákupech a koupila nějaké ovoce pro vnučku. Poněvadž jsem byla kousek od bytu, kde dcera s rodinou žije, rozhodla jsem se jim to rovnou zanést.
Dveře do domu byly otevřené, a tak jsem se vyšla až k bytu. Už jsem se chystala zazvonit, ale nestihla jsem to. Z bytu se začaly ozývat rány, nadávky, křik, pláč. Poznala jsem zeťův hlas. To, co na svou ženu řval, nemohu publikovat, ale řeknu vám, krve by se ve mně nedořezal. Pak ji pravděpodobně uhodil, ozývalo se dupání, jako by před ním utíkala, a přerývaný pláč.
Nebyla jsem schopná slova. Stála jsem před těmi dveřmi jako přimrazená. Z vedlejšího bytu vykoukla sousedka a konstatovala, že je to tam posledních několik měsíců na denním pořádku.
Rámus v bytě rychle utichl a já jsem se otočila a odešla. Manžel mi pak vyhuboval, proč jsem nezazvonila, že by zeť aspoň viděl, že byl přistižen, a příště by si nic takového nedovolil. Možná má pravdu, jenomže já toho v tu chvíli nějak nebyla schopná. Opravdu se mi nechtělo přistihnout svou dceru v tak ponižující situaci, navíc jsem netušila, zda by mou neohlášenou návštěvu zeť nebral jako záminku k dalšímu útoku.
S dcerou jsme si samozřejmě promluvili. Řekla jsem jí, co jsem slyšela, a nabídli jsme jí, ať se i s malou přestěhuje k nám. Ona však o něčem takovém nechce ani slyšet, tvrdí, že její manžel je jinak hodný, má teď jenom větší nervové vypětí. Prý to určitě zase přejde.
Jenže já vím, že to nepřejde. Bije ji už od března, to přece není normální. Muž, který vztáhne ruku na svou ženu, na matku svého dítěte, je hulvát toho největšího kalibru. Manžel si s ním šel promluvit. Vylíčil mu, za jaké situace jsme se o jeho chování dozvěděli, a pohrozil, že jakmile se něco takového bude opakovat, podá na něj trestní oznámení.
Výsledek celé nepříjemné a bolestivé situace je, že dcera k nám s vnučkou přestala chodit, téměř nevolá, a když, tak mluví jen o neutrálních věcech. Nechce nic řešit, nepřeje si, abychom se v tom jakkoli angažovali. Já si však myslím něco jiného: potřebuje, abychom jí pomohli, protože sama se tomu násilníkovi vzepřít nedokáže. Je evidentní, že se ho velmi bojí.
Co máme dělat? Vlítnout tam a dcerou s vnučkou třeba násilím přestěhovat? Podat na zetě trestní oznámení? Nebo máme všechno nechat na dceři, aby se s tím srovnala po svém? Jako rodiče jsme zoufalí.
Anna
Milá Anno,
jako matka tě velice chápu. Zkus se obrátit na některou z organizací zabývajících se pomocí ohroženým ženám. Třeba ti poradí, jak nejlépe postupovat. Přeji nejen tobě a tvému manželovi, ale hlavně vaší dceři, aby v sobě našla sílu vymanit se z takového života. Meryl
Konakty najdeš třeba zde:
Bílý kruh bezpečí - www.bkb.cz
Rosa - www.rosa.cz
6.9.2007 Rubrika: | Komentářů 92 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Naši dceru týrá její manžel
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.chytrájakrádio: Jaký "pane doktore"?? Ty hajzle jeden ubohej, ne?
Kdo chce kam, ať si tam jde sám. Ať ji i to dítě třeba umlátí, matince na sobě ani na něm asi moc nezáleží. Zajímavé. Ne, fakt - pokud se někdo nechá psychicky zpracovat do podoby hadru a ještě odmítá nabízenou pomoc, tak si imo soucit nezaslouží - slabý kus pojde.
a taky nechápu tu sousedku - jen to posluchá za dveřma a říká si: no jo, už zase, vedle u nováčků už to zase žije. to tu bábu nikdy nenapadlo zavolat na policii? nebo zabouchat na dveře a zařvat na celou chodbu: pane doktore, slyšim, jak zase mlátíte svojí ženu. volám policii!!!
Ota: Už jsme si na tebe zvykly. Nějakou dobu jsi byl asi na dovolené a chyběl jsi nám.
ach jo, na to se snad nedá nic napsat.... některý ženský jsou prostě blbky místo toho, aby využila podaný ruky a odstěhovala se od něj, tak bude dalších x let čekat, až se ON ZMĚNÍ, nakonec zjistí, že ne a stejně se k vám přestěhuje (nebo někam do azyláče). to už ale budou dost patrný i změny na vnučce, myslím...
určitě zavolejte do toho kruhu bezpečí, jak píše meryl, tam vám poradí. jsou to mj. i právníci.
Markýza:
kareta: měl asi osm, deset let když jeho otec začal matku ponižovat - prva slovně, to trvalo tak půldruhého roku, pak ji začal mlátit, před očima dětí ji nakonec znásilnil a když chtěl začít "srovnávat dceru, jako přípravu do maželství" tak teprve od něho odešla - ten kluk nebude nikdy normální a pro něj i pro všechny potencionální partnerky by bylo lepší, kdyby někde chcípl na fet zrovna
Jinak- rada pro dceru- výprask mokrým srolovaným ručníkem bolí a nedělá modřiny- ať ho má pořád nachystaný
Markýza: no, takový včasný kriminál nebo nakládačka by nebyla od věci- pár takových kluků znám a do 30ti se nakonec srovnali, makají, mají rodiny a jsou zodpovědní (a to mají pár let odsezeno- i 12tku)
kareta: dává se do pořádku, sociálka to ví, nikdy ho nepřisti, řeší to domluvana, do školy chodí, sice učení nic moc, ale nepropadá, do diagnosťáku by ho dali, až v případě trestného činu nebo přestupku závažnějšího charakteru, doma je pořádek, navařeno, uklizeno, tatínek chodí do práce a vydělává - proč by ho měli brát z rozpadlé rodiny, která funguje
dadka: To by šlo.Jen kdyby se ty holky nebály,to je největší průšvih...Nevím,jaké to je,mít dceru,(mám kluka),ale fakt bych se na to nemohla jen tak koukat.
Určitě vyhledejte odbornou pomoc, i když vám řeknou, že dcera musí sama chtít něco řešit...
Ota: a co útlý pas? Mizí ti galuska a vystupují žebra nad útlým pasem jako průměrné ŠŽ? Holíš si nožky?
Markýza: tak to je smutné- proč nedá podnět jako matka na sociálku? To je na diagnostický ústav a psychiatrii, si myslím
kareta: chacha ne a bohužel ne
i když to první by mě vadilo ale to druhý by bylo prima