Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Právě procházím nepříjemným obdobím. Rozvádíme se. Respektive budeme se rozvádět, už jsme se na tom dohodli. Nemůžu už se svým manželem žít. Pro lidi z našeho okolí je to docela šok, protože jsme navenek působili jako normální rodina. Ani příbuzní a rodiče nikdy nic nepoznali. Nikdy jsem si nestěžovala.

Problém byl v manželově žárlivosti, která mne sžírala už od svatby před 9 lety.

Zpočátku se to ještě dalo vydržet, ale postupně se jeho tlak a žárlivé scény stupňovaly natolik, že jsem se rozhodla manželství ukončit. Už tak prostě nemůžu žít dál. Nikdy jsem mu nebyla nevěrná a jeho neustálé podezírání a kontrolování mě strašně ponižovalo. Před lidmi se vždy ovládal, ale doma mě podroboval křížovému výslechu a donekonečna mě mučil otázkami typu: „Líbí se ti můj kolega? Neříkej, že ne, určitě by ses s ním ráda vyspala.“ To je jen malá ukázka, bylo toho samozřejmě mnohem víc.

Když jsem mu oznámila, že se chci rozvést, byl nejdřív kategoricky proti, pak se s tím nějak srovnal. Ovšem rozhodl se, že mi to nedá tak lacino, a prohlásil, že chce do péče našeho syna. Máme dvě děti – osmiletého Petříka a pětiletou Anežku. Řekl, že manželství se rozpadlo mou vinou, že on se rozvádět v podstatě nechce a nevidí tedy důvod, proč by měl ztratit celou svou rodinu. A bude o získání syna do péče bojovat všemi prostředky, dokud nedosáhne svého.

Jsem z toho vedle. Vždycky jsem to byla já, kdo se o děti staral. On měl „na práci“ jen zábavu a hry, kterým taky nikdy moc nedal. Nemá tušení, co péče o dítě obnáší. Neodveze Petříka ani na trénink, v životě s ním nebyl u doktora. Nezná jeho kamarády, jen matně tuší, jak si vede ve škole. Jsem přesvědčená, že ani neví, jak se jmenuje jeho třídní učitelka. Nezajímá se, co by Petr chtěl, nechtěl, co ho baví a nebaví. Sice mu nějakým způsobem věnuje, ale je to jen takové povrchní. Občas si s ním venku zakope nebo doma stavějí něco z lega apod. A i na to mu svůj čas jen „věnuje“, a když má splněno, jde si po svých a nechce být rušen. Nechápu, jak si představuje, že se bude o Petříka starat. Jak mu zajistí vše, co ten malý klučina potřebuje, jídlem počínaje. V životě jsem ho totiž neviděla stát u plotny.

Podle mě to dělá jen „natruc", protože ví, že mi tím ublíží. Použije jakýkoli prostředek, aby mě ranil a srazil na kolena, a neštítí se k tomu zneužít ani vlastní dítě.

Je mi z toho nanic. Snažila jsem se s ním promluvit, přesvědčit ho, aby nám všem dopřál rozvod v co největším klidu, že i tak to bude pro děti rána. Ale on si postavil hlavu a prohlásil, že aspoň budu mít, co jsem chtěla. Zničenou rodinu.

Co mám dělat? Vím, že je malá pravděpodobnost, že by syna do péče skutečně získal, nebo vlastně nevím, jen si to myslím. Mám však strach, aby ten boj, který při tom bude sveden, naše děti nějak nepoznamenal a ještě víc jim neublížil. Dokonce jsem už uvažovala i o tom, že to stáhnu a rozvádět se nebudeme. Ale to by taky nic neřešilo. Jak dlouho bych vydržela žít s mužem, kterým už zcela nepokrytě pohrdám?