Tchyně a švagrová mne deptají
Již dvacet let žiji se svým partnerem v rodinném domě, který původně patřil jeho rodičům. Jelikož byli rozvedeni, bydlel v domě jen otec, který nechal před svou smrtí svou polovinu domu přepsat na mého partnera a přesvědčil i bývalou ženu, aby učinila totéž. Nyní tedy dům patří mému partnerovi.
Jeho matka má přítele, se kterým až donedávna bydlela v domě u své dcery. Obývali tam tři místnosti. Matka se však v domě své dcery chovala jako generál, organizovala život celé své rodině, až to skončilo tím, že dcera údajně přežívala na antidepresivech a pak matce sdělila, že potřebuje místnosti, které obývá, pro své děti. Stručně řečeno – v podstatě jí dala jasně najevo, že už v jejím domě není vítána a ať se odstěhuje.
Tchyně to samozřejmě velmi těžce nesla a nemohla své dceři přijít na jméno. Výrazy, kterými ji častovala, jsou nepublikovatelné. Bylo mi jich líto obou a chtěla jsem nějak pomoci. Přemluvila jsem svého partnera, abychom matku s přítelem nechali bydlet v přízemí v bytě, který se uvolnil po smrti otce. Na můj popud ji nakonec nechal napsat i do smlouvy s právem na dožití.
Od chvíle, kdy se k nám tchyně se svým přítelem nastěhovala, mi začalo doslova peklo. A to nejen z její strany, ale i od její dcery, které po matčině přestěhování výrazně otrnulo. Jelikož bydlí kousek od nás, chodí ji k nám často navštěvovat a obě dvě mne psychicky doslova týrají.
Do všeho mi mluví, sekýrují mne, nic, co udělám, jim není dost dobré. Došlo dokonce i na šikanování a výhrůžky, že mne vyhodí z domu. Jelikož dům patří mému partnerovi a já v něm nemám ani po dvaceti letech trvalé bydliště, má tchyně patrně pocit, že si to ke mně může dovolit. Můj partner se jí bojí, radši jí ve všem ustoupí, a kdykoli dojde k nějakému incidentu, osopí se na mne, že je to má vina. Několikrát jsem již chtěla odejít, ale vždycky mě přemluvil, ať zůstanu, a já tedy zůstala.
Život tam je pro mne doslova peklo. Nevím, co mám dělat. Do toho domu jsem za ty roky investovala i dost svých peněz a ještě více práce… V partnerovi nemám žádnou oporu, ačkoli když jde do tuhého, tak slibuje, ve skutečnosti nikdy nic neudělá a pro svůj vlastní klid se radši postaví na stranu své matky. Jediný, kdo se mne zastane, je můj devatenáctiletý syn.
Neporadí mi někdo, co bych mohla v mé situaci udělat? Jen tak se sbalit a odejít s „holým zadkem“ prakticky bez prostředků totiž není vůbec jednoduché. Cítím se jako v pasti a nevím, jak z ní ven.
22.10.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 94 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Tchyně a švagrová mne deptají
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Tak já bych po partnerovi chtěla v tomoto pořadí: Svatbu, podíl na domě odpovídající tomu, co jsem do něj za těch 20 let investovala (a započítat nejen finance, ale i čas a vlastní práci), závěť, kde by byl dům rozdělený mezi mě a syna nebo aspoň věcné břemeno na dožití, podobně jako má matka. A každopádně trvalý pobyt. Pokud by odmítl, zeptala bych se ho, co pro něj vlastně znamenám a jak vidí náš vztah. A pak bych se sbalila a odešla. Je to težké s "holým zadkem", ale lepší než zůstávat ve vztahu s někým, kdo nepovažuje za důležité řešit, co se mnou bude v případě jeho smrti... A ještě investovat do cizího majetku a nechat si jeho rodinou ničit zdraví...
Líbo, navštivte právníka a zjistěte, jaké máte reálné možnosti ohledně domu, pokud by došlo na rozchod. Pokud můžete prokázat svoje investice, bude vás partner muset vyplatit, i když nejste spolumajitelka ani nejjste manželé.
A pak taky vyměňte psychologa. Evidentně potřebujete někoho, kdo vás víc podrží a pomůže vám naplánovat a realizovat konkrétní kroky.
Tak zlé to sice u mně nebylo, ale tchyně mi celý život otrávila, byla neskutečně divná. Vcházela k nám do bytu bez zaklepání, nevadilo ji ani, když jsme byli v posteli.
Nakonec jsme se museli v rodinném domě zamykat.
Až hodně ve stáří , kdy jsem se o ni starala - prala, vařila atd. začala být jiná a vděčná.
No co je pryč, je pryč, ale nerada na to vzpomínám.
.gif)
myslím, že partnerovi Líby to i vyhovuje, že si ji nevzal a ani jí nenabídl, aby si u něj přihlásila trvalé bydliště. Před 20 lety to byla spíš výjimka, když se dva nevzali a žili spolu "na psí knížku", teď se to pomalu stává běžně. Moje známá má 2 děti, žije s jejich otcem ve společné domácnosti a říkala, že takhle mají víc peněz než kdyby byli sezdaní. To je možná pravda, ale pak se to může obrátit proti ženské, to je vidět zrovna na příběhu Líby. Většinou tohle chlapům vyhovuje, ženské by se vdaly, ale ti jejich jim nakukají, že takhle je to lepší, mají se táááák rádi, že na to papír nepotřebují
Klaudie: máš pravdu, Líba je určitě až moc hodná, když to nechala tak vyhrotit. Za 20 let bych bydliště určitě pořešila (já ho mám u bývalýho dodnes), vlastně nevíme, jak za ta léta, než se k nim nastěhovala tchýně , vycházela s partnerem, jak řešili běžné problémy. Já jsem hloupá, všechno jsem si nechala líbit, ustoupila jsem napřed v maličkostech, potom v zásadních věcech, prostě jsem byla "převálcovaná", protože na argument "my to tak děláme a proto to tak bude," jsem si nemohla dovolit žádné "proč?" Nakonec mě k odchodu "nakopla" až vážná nemoc. A šlo to... Někdy prostě i moc hodné ženské dojde trpělivost - někdy se tomu říká "vzpoura zlaté rybky"
Lenah: když Líba by taky musela být hodně jiný typ ženské, ne taková, co dobrovolně pokládá hlavu na špalek a čeká, až jí do ní někdo sekne
Přece - za těch dvacet let muselo být x příležitostí, jak zkusit chlapa zpracovat aspon na to trvalé bydliště. A jestli to dvacet let ona sama neřešila, tak to je zase její chyba, vůbec nekouká na to mít zadní vrátka. Ale to musí každý bojovat trochu sám za sebe, spousta chlapů je takových, že by za tou partnerkou určitě nepřišla sama s návrhem: "hele, už jsme spolu dlouho, nechceš trochu pořešit úřední záležitosti a dát si sem aspon bydliště?"
jak se říká Líbo "líná huba holý neštěstí"
nemyslím to ve zlým, ale osobně se ti divím - fakt jsi to nikdy ani ze začátku nezkoušela sama mu tyhle věci navrhnout? nebo on na to reagoval negativně? přinejmenším kdybys to udělala, aspon bys měla dřív obrázek, jak si u něj stojíš
Líbo, někdy je lepší začít znovu s holýma rukama i po dvaceti letech. Pokud ženská nemá v chlapovi aspoň trochu oporu a zastání, je to nanic a lepší to nebude. Mám to z vlastní zkušenosti, a trvalo to "jen" 15 let. Bylo to o to složitější, že synovi bylo tehdy 15 let a chtěl zůstat u tatínka. První 2 roky byly strašné, já jsem se prala s nemocí a samotou, ale překonali jsme to a dnes mi syn říká, jak jsem to tam mohla těch 15 let vydržet.
Tchyně a švagrová se nikdy nezmění, pořád budeš jen "ta cizí", a když je to chlapovi jedno, nezaslouží si tě!!! Přeju ti hodně sil a štěstí
.jpg)
Speedy: a co je na tom divnýho že bydlej 20 let a synovi je 19? Asi dřív bydleli než měli syna ne?
jestli je jeho vztah k tobě takový, jak píšeš, tak jsi měla vypadnout už dávno...ano, tohle jsou ty negativa volných vztahů, chlapovi se nakonec do ničeho nechce, stav mu vyhovuje a žena zůstává i po létech viset ve vzduchoprázdnu
zabít ho zmetka
počítám, že kdybys byla ted hodná holka a nechala se buzerovat příbuzenstvem, tak s tatuldou obstojíš, ale když už se ti to nelíbí, tak jsi nejspíš i u něj ta špatná
no, hodně štěstí do budoucna - ale nějaký ty peníze bys měla přece jen z něj vyrazit, že jsi tam investovala ze svého
Koukám, že tak jak píšeš, vaše známost asi už v současné době stejně nestojí za to, abys o ní bojovala.
Takhle dopadají hodné holky - potvora by už dávno doštvala muže k svatbě, měla tam doma své jisté...hodná holka odejde s uzlíčkem
.gif)
Mam trochu nesrovnalost v datech, v dome bydlite s pritelem dvacet let, ale vasemu synovi je devatenact. Vas pritel neni jeho otcem? Predpokladam, ze ne, protoze jinak by zrejme byla jina situace, co se majetku a trvaleho pobytu tyce.
.gif)
Liba2: Libunko, škoda že sis těch 20 let potají nešetřila a nevrážela do cizího, dnes sis mohla koupit svou vlastní garsonku a mít klid......ale každopádně by ti měl ten tvůj pokud je trošku charakter část peněz vrátit , ať neodejdeš opravdu s holým zadkem......ale ty stejně neodejdeš, on tě zase ukecá , viď ?:......
hmmm... k tomu vedou ty volné vztahy... Od toho je manželství aby člověka alespoň trochu ochránilo. Ikdyž i tam se to zkomplikovat, poud v rámci smj jeden naseká dluhy. Já jsem například se svou tchýní odmítla bydlet, je přes okres 35 km daleko, a i tak nám kafrá do živata po telefonu. A můj muž je takový vůůůl že se náchá ovládat. Tchyni je 86 ale má kořínek jako anglická královna Alžběta, tak předpokládám, že tu bude strašit do 100. Tak se Líbo rozhodni. Aby náhodou Tvá skoro tchýně nepochovávala tebe, pokud u nich zůstaneš....
Liba2: a taky bych řekla, že tvoje vina je v tom, že se vůbec pleteš mezi ně a do jejich rodinných sporů, co vůbec si s dcerou o něčem diskutovala? normální člověk by řekl - sorry, to jsou vaše problémy, mě do toho nezatahujte
Liba2: 
Líbo, komu není rady, tomu není pomoci. Tak ted se holt tchyně s dcerou může vesele smát, protože ty po dvaceti letech odtáhneš dobrovolně jako spráskanej pes bez ničeho a půjdeš do pronájmu.
No tak aspon paní tchyně může zabrat barák vlastně pro sebe. Tvůj partner jí v tom určitě bránit nebude.
A na něj se vůbec nevymlouvej, ty se nedokážeš vůbec zastat sama sebe - místo jistot na stáří - svatby, trvalého pobytu minimálně budeš někde ted začínat znova s holýma rukama.
Jeji dceři to říkám neustále ale ona nemá nic jiného na práci než chodit štvát svou matku proti mě. Partnera jsem přemluvila proto, protože já o svou maminku přišla v 18 a to dost hrozným způsobem a tak si myslím, že by měli děti ctít své rodiče ať jsou jací jsou. Co já bych za to dala kdybych měla svou mámu. Nestihla ani poznat svá vnoučata. Zemřela ve 40 rukou vraha. Tak možná proto jsem taková že se snažím chovat k lidem hezky i přes to že to jsou bestie. Máte pravdu. Něco s tím udělat musím. Hledám byt i za cenu že než syn dostuduje bude to těžké. Partnera ovlivňuje jeho matka. Neustále mě srovnává se svou první ženou kterou moc miloval a která mu hodně ublížila a on prostě asi už neumí věřit že nejsou všichni stejní i když po dvaceti letech společného soužití už by na to mohl přijít. Ale donutit ho k tomu nemůžu. Jsem člověk který se o sebe finančně vždy uměl postarat sám ať se dělo co se dělo a celých dvacet let nejsem na partnerovi finančně závislá jen srdečně. Je hodný ale tak hodný až je ještě hloupější než jsem já. A já nemám sílu bojovat za oba a ještě děti. Matku taky moc nemusí miloval spíš otce ale on se bojí věřim mě místo ní. A to prostě ovlivnit nejde.
No to je nářez! Já bych jako první věc zařídila svatbu. Potom donutit drahého, aby na tebe přepsal tu polovinu domu, kterou obývá tchýně. Věcné břemeno je nepřenosné a ty, jakožto nový vlastník, ji můžeš okamžitě z domu vyhodit a když nepůjde, tak podat hned žalobu o vystěhování. Ale to chce jednat, v tom ti nikdo nepomůže. Výmluva, že vy dva jste holt takový ňoumové, je ti k ničemu. Tak si najmi právníka, ať tě vede, když nemáš tu sílu. Zaplatíš ho, to ano, ale tvoje situace se vyřeší. Držím palce, na tvoji tchýni páky jsou, jen je využít! 
