Opustil mne těhotnou. Jsem zoufalá.
.jpg)
Je mi šestadvacet let a jsem v sedmém měsíci těhotenství. S manželem jsme spolu chodili tři roky, před rokem jsme se vzali. On je o pět let starší, má skvělou práci, společně jsme si pořídili na hypotéku dvoupokojový byt. Miminko jsme si oba přáli, a když jsem otěhotněla, měli jsme velkou radost.
A teď je všechno jinak. Před třemi týdny mi manžel oznámil, že ode mne odchází, prý se zamiloval do jiné ženy. Byla to pro mne strašná rána, něco takového bych nikdy nečekala. Pravda, asi od třetího měsíce jsem pozorovala, že se chová jinak, ale přičítala jsem to svým náladám, které provázely začátek mého těhotenství. Bylo mi hodně zle, zůstala jsem doma na neschopence a říkala si, že se asi ve všem moc babrám a zbytečně ho pozoruji.
A teď se ukázalo, že moje tehdejší tušení bylo správné. Přibližně v té době se, jak jsem se teď dozvěděla, začal stýkat se svou milenkou. Je to pro mne jak ledová sprcha. Vůbec nechápu, jak mi mohl něco takového udělat, když jsme se na dítě oba tak těšili. Ptala jsem se ho a on říká pořád dokola to samé. Prý za to nemůže, citům se poručit nedá, je zamilovaný a najednou si uvědomil, že se na odpovědnost za dítě a rodinu vlastně necítí.
A tak mne nechal samotnou. Jsem v koncích, vůbec nevím, co mám dělat, co si počnu. Žádost o rozvod ještě nepodal, myslím, že čeká, až to udělám já. Já ale nevím, jestli to mám udělat. Samozřejmě, že bych měla chuť to sepsat a podat okamžitě, ale co bude potom? Přijdu o byt? Kdo bude platit hypotéku? Já to přece z mateřské neutáhnu. I když je mi teď strašně a mísí se ve mně .jpg)
vztek, bolest, zklamání a strach, v koutku duše si říkám, že se u něj možná jedná jen o jakési poblouznění a on se ke mně vrátí. Asi bych si to přála, ale taky nevím, jak bych to případně ustála, jestli bych byla schopná mu odpustit, co mi provedl.
Asi píšu hodně zmateně. Je toho na mne moc, potřebovala bych se nějak zkoncentrovat a začít uvažovat reálně a nejde mi to. Mám samozřejmě rodiče, kteří mi pomohou, ale spoléhat na ně nemůžu. Tatínek je už v důchodu a maminka má jako prodavačka dost malý plat. Z toho, co se stalo, jsou otřesení stejně jako já.
Možná by mi pomohlo, kdybych si přečetla názory čtenářek. Je toho tolik, co mne trápí a s čím si nevím rady, že už samotné přemýšlení o tom mne neskutečně vysiluje. Mám podat žádost o rozvod, nebo mám počkat, až ji podá on? Jak to bude s bytem a hypotékou? A hlavně, mám vůbec šanci zvládnout v dnešní době sama zabezpečit dítě? On má velmi slušný plat, plánovali jsme, že zůstanu doma minimálně tři roky a teď bude všechno jinak. Ale jak? Jsem opravdu bezradná.
9.11.2011 Rubrika: Partnerské problémy | Komentářů 93 | Vytisknout
Hodnocení článku: 2,9/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Opustil mne těhotnou. Jsem zoufalá.
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
Riki - 9.11.2011 12:33: V tomto s tebou souhlasím. Je třeba se pojistit a připravit na různé situace. A pak, až se zklidní a vyrovná se vším, je třeba si říci, co bylo ve vztahu špatně, aby se člověk vyhnul opakování chyb. Ať už té prvotní při výběru partnera, tak těch následných, které si člověk sám mnohdy neuvědomuje a kterými partnera od sebe zahání. (Za sebe musím říci, že bych nedokázala žít s člověkem, který zbaběle prchne v krizové situaci. Můj muž se klidně vybodne na něco běžného, třeba luxování, ale nikdy mě nenechal ve štychu, když se stalo něco vážného, když jsem potřebovala oporu. Proto mi nevadí, že nepřebaloval děti a nechodil na třídní schůzky.
)
To už říkal Dr. Plzák, že i opičák v pralese ví, že od mláďat se neutíká.
Bohužel, tihle civilizací zhýčkaní "pseudochlapi", co si zvykli být středobodem Vesmíru, tenhle základní lidský pud ztratili.
A co na to budoucí prarodiče z manželovy strany ? Netěší se na vnoučátko ?
Pokud mají máslo na hlavě za to, jak mizerně svého syna vychovali, třeba by pomohli. Buď domluvou synovi, nebo aspoň finančně, jestli už na syna nemají žádný vliv.
Z hlediska praktického, k článku výše - jak už jsem psala, se domnívám, že by bylo vhodné najít si právníka, a připravit si vlastní návrh na vypořádání majetku a další věci, kdyby na ten rozvod došlo. Dát si do kupy všechny doklady a smlouvy od hypotéky a dalších věcí, udělat si kopie. Rozmyslet si, za kolik a jak bych případně byla schopná v nejhorším přežívat sama s dítětem. Co můžu a troufnu si očekávat za pomoc a od koho, třeba od rodičů. Co na to manželovi rodiče, to se taky hodí vědět. Jaké sociální dávky se případně dají žádat, za jakých podmínek. Přibližný rozpočet, když se rozvedou, co to bude stát, a kdo to zaplatí. No a ve volných chvílích bych se já osobně zamyslela, co jsem zvorala, protože na rozchodu mají svou "zásluhu" vždycky oba. Nikdy to není jen jeden, ten padouch, co všechno způsobil. Ve vztahu, zvláště manželském, jsou na všechno dva, i na příčiny odcizení a rozchodu. Třeba by se to dalo spravit a vylepšit, třeba ne. Nevím. Zdenka to může cítit jinak, a je to jistě její svaté právo. Píšu jen to, co bych asi tak dělala sama, být v její situaci, a ona si samozřejmě může říct, že jsem úplně pitomá a že pravdu má třeba PEGG, nebo někdo jinej tady v diskuzi.
Riki: holky, nemám čas všecko číst, ale myslím si, že hledat řešení, když na něco nestačím = nechat problémy jiným a hledat rozptýlení jinde, svědčí o velkém slabošství. Zradil v době, kdy je jeho žena oslabená, místo toho, aby jí poskytl jistotu, ji znejistil, poškodil, od takového chlapa pryč a omluvu bych pro něj určitě nehledala.
.jpeg)
Riki - 9.11.2011 12:14 - ten stav, že bych nejraděj zdrhla nebo ještě raději nebyla vůbec mám zrovna teď a táhne se už tři roky, přesto si nemůžu dovolit to dětem udělat,copak syn už by se postaral sám o sebe, ale dceři je 17,co by s ní nebylo? Jo, on by se z rodiny někdo našel, kdo by ji nenechal na ulici, ale byl by to ten správný start do života? A bohužel jsem v tom stavu kvůli jednomu takovému debilovi, který před svou odpovědností strčil hlavu do písku a čekal, kdo to za něj vyřeší
Riki, nevěřím, že tys někdy utekla, ano tu touhu má určitě každý z nás alespoň jednou za život, vším praštit a starat se jen sám o sebe, ale kolik lidí to udělá?
Jarča*: příroda ovšem taky počítá s vysokou úmrtností mláďat, takže kočky i psi se množí výrazně častěji a po "větších dávkách", než lidi. 
Onehdy jsem někde četla, že je téměř pravidlem, že v přírodě prvorozené slůně umře, neb se slonice neumí postarat. Že se to musí napřed naučit a odkoukat od zkušenějších sloních matek... 
PEGG: ne, takhle jsem to nemyslela. Ani se nepokouším někoho omlouvat. Jen píšu o možných variantách, jak se člověk může cítit... a případně co ho k tomu může dovést. Nic víc. Ono je strašně snadné někoho odsoudit, zvlášť když o něm nic nevíš. Podlost, hm. Ty jsi nikdy neměla strach? Nikdy jsi neměla tisíc chutí z něčeho vycouvat, před něčím utéct? Zbavit se zodpovědnosti a doufat, že to někdo nějak vyřeší za tebe? Nikdy jsi nebyla v životě bezradná a vždycky jsi byla připravená na všechny důsledky svých činů? Jestli jo, tak to závidím. Já jsem jenom člověk a udělala jsem v životě množství oslovin, takže se snažím poctivě chápat, proč je dělají i jiní.
.jpg)
Jarča*: jo stylem pokus- omyl.
No jo, chudáček malej se bojí potmě v lese, tak uteče a nechá v něm ženu s vlastním dítětem, však oni si nějak poradí, žena je silná ona to sama zvládne, já počkám až se dostanou na cestu a pak se možná připojím, ale jen za předpokladu, že bude rovná a bez kamenů, o které bych mohl zakopnout. Takhle jsi to myslela Riki?
Já vím, že ty máš na chlapi jiný názor než většina tady, neberu ti ho, ale schvalovat mu takovou podlost, omlouvat ho pocity odpovědnosti, no nevím
Riki: Linda: Verera: Já dodneška nezapomenu na slova maminky mojí kamarádky, když jsem v 18 čekala dítě a nějak jsem si před ní posteskla, že nebudu vědět, co s ním. Řekla mi tenkrát, že už je to v přírodě tak zařízeno, že každá kočka nebo pes si taky ví s mládětem rady, tak proč bych to nezvládla taky. A měla pravdu
Bát se může sebevíc, ale jednou tu ten problém je a nezmizí tím, že od něj zdrhne. Pokud má strach, že neuživí nebo nevychová dítě, tak tím, že odejde se to dítě uživí a vychová samo a líp?
Ale jinak si taky živě pamatuju první den s prvním dítětem doma a pocit, že netuším cos ním. Byla jsem naštvaná, že ke kdejakému krámu dají podrobný návod k použití a k dítěti, kde neznalost může být fatální, nedostanu naprosto nic.
catcat: nooo... to bylo před 30 lety. Tenkrát ještě nebyly babyboxy... Takže já bych to na ty poloviny lidstva nezobecňovala. Sem tam nějakej slabší kus. 
Riki: nojo, jenže ty sis uvědomila, že je to napořád, tenhle člověk chce od náhlého napořád evidentně zdrhnout. Holt slabší polovina lidstva
Riki: mela jsem to naprosto stejne. Kdyz jsme odcházeli z porodnice a mela jsem poprvé uplne sama dceru obliknout a prebalit do svého.... HRUZA já vubec nevedela kde zacit, za co ji vzít, ac mi to sestry ukazovaly nekolikrát tak najednou poprvé sama, a pak doma já vubec nevedela co s ni delat a predstava ze takhle to bude porád me porádne rozbrecela.... napul jsem sedela napul lezela (sedet jsem poradne nemohla) v predsini na zemi, dceru v náruci a bulila jsem tam a nevedela co delat.... a viking stal nademnou, citil se taktéz ,ale jaksi "nemohl" se sesunout vedle me (z presne tech duvodu jaké popisujes) a tak jenom bezradne stal nademnou a navic jeste premyslet co bude delat se mnou 
... jezis kolikrat ty prvni mesice já mela chut zdrhnout, kamkoliv jenom pryc od toho urvanyho uzliku.... videno z teto pozice se chlapovi nedivim. Rozdil je v tom ze at se Zdenka citi sebehur, ona zdrhnout nemuze, zatracená priroda
Kassy: souhlas. Není lehké být otcem a živitelem rodiny, a já bych se vůbec nedivila, kdyby to takhle někjak bylo, že se prostě vyděsil naložených závazků. Možná ani utíkat nechce, jen sám neví, co s tím vším teď dělat. Ono jaksi není přípustné, aby chlap vyjádřil slabost - od dětství se chlapečkům vtlouká, že kluci nebrečí, kluci všechno zvládnou, jsou přece borci a jedničky atd. Pokud se odváží přiznat, že se bojí, nebo že něco nedokážou, jsou spíše vysmíváni, a je to zlehčováno. Takže potom neumí promluvit ani s vlastní ženou o tom, co je tíží. Dovedu si představit, že muž, vychovaný ve stereotypu toho, že je to hlavně on, kdo za všechno ručí a nese zodpovědnost, se bojí přiznat manželce, že má taky strach. A že i kdyby to řekl, tak ona ho zvozí, že to si teda nemůže dovolit, protože ona se na něj spoléhá a on ji přece má chránit. No a pak se radši uteče...
Ostatně si dobře vzpomínám, že ani já jsem neskákala nadšením, že budu mít dítě. Taky jsem se necítila na tu zodpovědnost, a kdyby šlo utéct, tak bych zdrhala taky a odmítla ho porodit. Ovšem matka příroda je v tomto směru nesmlouvavá. Živě si pamatuju tu beznaděj, strach a bezradnost, když jsem stála před porodnicí s dítětem v náručí, a vědomí, že ho mám teď už napořád, a co s ním proboha budu dělat? Jak se o něj mám starat a tisíc dalších otázek... a proč, ptám se, by na tom měl být muž lépe jen proto, že je to muž.
