Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Měla jsem známou (+ 52),od jejích 12 let měla po nějaké nemoci lupénku,chudák,kolikrát byla v nemocnici na kožním,měla po sobě opravdu hrozné fleky,jak opařené.Později se stále opalovala,ono jí to hodně pomohlo,nebo byla u moře...Nevyléčilo se to nikdy úplně,vždy jen lepší-nebo horší stav.Umřela nakonec na rakovinu,předčasně...Nedávno jsem četla,že tak jako se ta kůže loupe na povrchu,tak se prý odlupuje něco i uvnitř tepen a lupenkáři mohou zemřít i na embolii...Nechápu pí.Irenu,proč si myslí,že každý musí mít děti-já je nechtěla,ale byla jsem později ukecána,moje děti se často nechávají slyšet,že ony taky nechtějí mít děti...Já se na mimina netřásla nikdy,tak je mi to fuk.Ještě mají na rozmýšlení (nebude-li ten konec světa...) fůru času-a ty mladí od pí.Ireny taky,může se ještě během doby vše změnit,není nic nikdy definitivní...kromě smrti.

nasemami: až se mi chce brečet nad vaším příspěvkem :( Moc vám oběma přeju aby se to zase nezhoršilo a ta výsledky té léčby byly trvalé

Pandora: to buď rád,že tě postihla nejspíš mírnější forma lupenky. Manželovi se objevila asi před 8 lety, v jeho skoro čtyřiceti. Zpočátku to vypadalo jako u tebe, několik malých ložisek, postupem času se mu to rozlezlo po celém těle, kromě obličeje úplně celém. V ložnici jsme měli stabilně nechaný vysavač, každé ráno bylo prostěradlo plné odloupané kůže.Sedl si ke snídani, na židli a pod ní kůže, jako kdybys tam rozdrobila rohlík. Na gauči, v autě, všude byla kůže, přestože jsme několikrát denně vysávali. Pokud jsme přešli bosky po koberci, měli jsme na nohách nalepenou kůži. A opravdu stačilo, aby manžel po tom koberci jenom přešel. Chodili jsme na návštěvu jenom k osvědčeným přátelům, kterým nevadilo, že se jim tam manžel ,,oloupe´´ . Kůže ho svědila, pořád se drbal.Vyzkoušel mraky doktorů, diet, mastiček, různou léčbu. Nakonec mu zabrala biologická léčba, ale zkus si někde najít přesná čísla, kolika lidem ji pojišťovna proplácí. Je to opravdu malé procento, ostatní pacienti mají smůlu, nebo čekají roky v takovémto stavu, než přijdou na řadu. A měsíční léčba stojí cca 30 tisic a většinou je zapotřebí minimálně dvou, popř. tří měsíčních cyklů, aby zabrala, často i víc. Manžel si léčbu zaplatil na soukromé klinice, naštěstí zabrala rychle a nemusíme prodat barák :-))
Několikrát jsme byli v lázních, kde se léčí především kožní choroby. Nepřeju ti ty řeči jako: ,,Fůj, paní, podívejte se na toho chlapa, to je hnus, co sem leze´´ apod.Řečeno hodně nahlas, aby to ten člověk, který si léčí lupenku v lázních na kožní choroby, slyšel. U moře jsme měli lehátka vždy stranou od ostatních, chápeme, že to nikdo na dovolené vidět nepotřebuje. Manžela miluju, je skvělý,ale víš, jaké to bylo přemáhání mít s ním nějaký intimní život? Vydržet, když tě po tváři pohladí rukou, která je jako struhadlo?
A to vždy dodržoval všechno, co mu doktoři přikázali. Máme dvě děti, narodily se nám dřív, než u muže lupenka propukla. Kdyby se objevila dřív, tak dneska děti nemáme. Nevím, jak by tohle mohlo prožívat dítě, nebo puberťák.

Renee: to je pravda, priebeh má každý zrejme trošičku iný. U nás sa to vyskytuje v každej generácii - babka mala priebeh mierny, moja mama dosť rozsiahly výsyp po celom tele, ja opäť mierny priebeh. Lupienku mal aj manželov otec, ale jeho dvaja synovia to po ňom nezdedili vôbec. Naš deti zatiaľ tiež nie, ale mladší je ešte maličký, ešte nie sme za vodou. Mama, napriek tomu, že ju mala od malička a s tým horším priebehom, nejaké iné ťažkosti ako výsyp na pokožke nemala doteraz, a to má cez 60. Ale verím, že možné je všetko, asi si musíme dávať viac pozor na kĺby ako ľudia bez lupienky.

Linda: veľmi pekne si to napísala, s tým súhlas.

At uz je lupenka duvod nebo záminka, at chteji ci nechteji, at muzou ci nemuzou ...vzdy a jenom zálezi na partnerech. Pokud se oni dva dohodnou tak na nikom dalsim uz nezalezi.
Chápu pani Irenu...muze byt nastvaná, rozcarovaná, nechápajici, "co to ty mlady napadlo"....ale to je tak to jediny. Pokud nechcete naprosto ztratit kontakt nezbyvá vám nez se smirit s myslenkou a respektovat ji. Samozrejme zeptat se muzete a to jste udelala, mlady vam odpovedeli a tim to hasne. Ze se vam odpoved nelibila je vas problem a ne jejich. Holt lide mini a zivot meni. Pokud opravdu si nedokázete predstavit zivot bez vnoucat tak nezbyvá nez "adoptovat" vnoucata - co já bych byvala dala za babicku kdyz byly deti malé (moje máti bydlela 1000km od nás a tchyni jsme nezajimaly). No a mozná porad máte sanci ze mladi jednou v budoucnu zmeni názor (dneska se rodi do 45) a nebo treba nezmeni názor na lupenku, ale zmeni na deti a nejaké si adoptuji ...moznosti je spousta. Ale opet je to jen a jen na nich a vy to muzete brát jako extra bonus, ze se situace zmenila. Hlavu vzhuru, svet na detech nestoji i kdyz vy si to mozná myslite.

Pandora: Každý to má jiné a nechci tě děsit, ale to se ti může kdykoliv zhoršit, dát se kloubů a tak. Mám kamaráda, co je kvůli tomu každou chvíli v nemocnici.

Pandora: to ze nezpusobuje, neznamena, ze v rodine snachy pani Ireny to je stejne. a znova, to ze nekdo nechce deti.. at uz z jakehokoliv duvodu.. neno vec, ktera zmeni tim, ze nejaka bába protovná bude "rozhořčená"

Diskuzi jsem nečetla, ale vím, že spousta párů se dnes léčí pro neplodnost a když se nedaří a nedaří, a trvá to už roky, tak je možné, že se lidé rozhodnout buď dítě adoptovat nebo žít bez dětí. Jenže pro okolí je potřeba krok odůvodnit a někomu říkat, my se snažíme x let, z toho jsme byli na y pokusech o uměré, jednou to vyšlo, ale skončilo to špatně a už na to nemáme sílu, nervy a energii a tak děti mít nechceme. Tak se řekně jakýkoli důvod, který zní trochu logicky. Alespoň se nemusí nic vysvětlovat. Teda, pokud matinka netrvá na tom proč a proč a neřeší to na servrech pro dámy.

Draco: amen. Mame to stejne. jen manzel tedy zadne deti nema, ale on je dlaeko vetsi "herodes" nez ja

Neviem, či sem prispel niekto, kto lupienku má, tak napíšem za seba. Súhlasím s p. Irenou - tento dôvod považujem za absurdný. Okrem chrastičiek na pokožke, ktoré svrbia /ale dajú sa riešiť dnes už veľmi účinnými mastičkami/ neviem ani že nejakú lupienku mám. A teda musela som sa zasmiať pri predstave, že toto by malo byť dôvodom nemať deti. Je to naozaj ochorenie, s ktorým sa dá žiť a mne nespôsobuje žiadne konkrétne problémy.

Jednak je rozdíl, jestli se vás ptá vlastní máma nebo tchyně. K mámě máte většinou blíž. A jednak dost záleží na způsobu položení té otázky. Normální rozhovor o tom, jestli s mužem plánujeme rodinu, by mě nechal klidnou a podle pravdy bych odpověděla. Ovšem moje tchyně na nás vždycky tak zčistajasna zaútočila, že jsem měla pocit, že pokud do roka neporodím, tak jsem něco méněcennýho. Dodnes nechápu, co ji k tomu vedlo. Podotýkám, že tyto dotazy jsou nepříjemné vždy, ať už se o dítě snažíte nebo nesnažíte, chcete je nebo ne. Zvlášť, pokud se opakují a ta osoba na vás spíš má tendenci "udeřit" než se prostě slušně a jenom jednou při rozhovoru zeptat.
Nechte snachu se synem dýchat a počítejte s tím, že ať už je lupénka skutečným důvodem jejich kroku nebo jen jedním z několika důvodů, rozhodnutí mít nebo nemít dítě je natolik závažné, že kvůli vám ho určitě měnit nebudou.
Podotýkám, že sama potomka mám, ale tyto druhy dotazů, připomínek a rad považuji za nevhodné dodnes.

abadon: Asi matka paní Ireny nebyla dostatečně rozhořčena, že nebude mít víc než jedno vnouče

abadon:

Kdybyste nebyla tak sobecká a nepořizovala si jenom jedno dítě, mohla jste mít vnoučata od některého jiného potomka

Teda paní Ireno, podle článku Vás tím tuplem vidím jako člověka typu "já Ti nechci radit, ale bla bla bla" Zeptat se snachy na potomky, na tom nevidím nic špatného, ale "jsem rozhořčena nad přístupem své snachy k mateřství"??? Kde to jsme? Kdo Vám dal právo soudit postoj druhého člověka, když Vy se ani nenamáháte si nejdříve o lupénce si něco zjistit. Je to jejich život, hlavní je že to vidí oba stejně a tečka. Vám do toho nic není. Je spousta opuštěných dětí nebo rodičů, kteří hledají babičku na částečný úvazek...dejte si inzerát a budete se moci realizovat na 100%.
Jsem zvědavá, co byste řekla mně. Děti jsem nikdy nechtěla a nechci, přestože jsem až na štítnou žlázu zdravá. Partner má děti z předchozího manželství, takže na mě netlačí a je nám spolu už přes 10let fajn. A o tom to je. Ani by mě nenapadlo jít do vztahu s mužem, který touží po velké rodině, protože by to prostě nefungovalo. Jsem zvyklá, že pro lidi jako Vy jsem divná, protože odmítám splnit "nejdůležitější povinnost" v životě ženy. Ale díky bohu, svět se mění a začíná chápat, že ne všichni jsme se narodili, abychom dále plodili a každý můžeme přispět něčím jiným.