Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Je mi devětadvacet, chodím od podzimu s přítelem o čtyři roky starším. Oba dva jsme svobodní, bydlíme každý ve svém bytě a navštěvujeme se střídavě u něj a mne. V poslední době začínám přemýšlet o budoucnosti našeho vztahu. Mám totiž pocit, že pro mého přítele nejsem příliš důležitá, mou společnost klidně oželí kvůli účasti na jiné aktivitě, naopak to neudělá nikdy. Ještě se nestalo, aby něco svého zrušil kvůli mně.

Nejsem stíhačka, nevyžaduji, aby se mnou byl ve dne v noci sedm dní v týdnu. I já mám ráda vlastní prostor a čas, kdy si dělám čistě to, co baví jen mne. Chodím pravidelně cvičit a plavat, učím se španělsky.

Můj přítel je oproti mně ještě aktivnější. Jezdí na kole, hraje basketbal, chodí na horolezeckou stěnu, je toho ještě víc. Jsem na jednu stranu ráda, že není žádný pecivál, ale přece jen mne jeho hojné aktivity docela zneklidňují. Vždy totiž mají přednost přede mnou. Rande plánuje podle toho, co kdy má nebo nemá naplánované a domluvené s kamarády. Kolikrát se stane, že se v průběhu měsíce vidíme jen dvakrát, třikrát, protože jede například na celý víkend na kolo, nebo má basketbalový zápas atd.

Mnohdy i ruší naše společné naplánované akce, protože se mu na poslední chvíli naskytne možnost vyrazit někam s kamarády, ať za sportem nebo na nějakou jinou pánskou jízdu. Neoslavil se mnou ani mé narozeniny, protože musel nutně na nějakou jedinečnou akci (měl možnost vyzkoušet si potápění) a oznámil mi to ráno v den oslavy, kdy já už měla vše nachystané a připravené a moc jsem se těšila.

Jeho přístup mne zaráží. Když se ho zeptám, jestli to se mnou myslí vážně, ujišťuje mne, že ano, že jsem báječná holka, nikdy prý takhle tolerantní partnerku neměl. To věřím, asi od něj každá předchozí utekla, když zjistila, že je v jeho životě až na desáté koleji.

Zkoušela jsem se do jeho aktivit zapojit s ním a navrhla svou účast na nich. To prý nejde, jedná se o čistě pánské akce a ženská by prý jen zdržovala. Když navrhnu, že si můžeme vyjet na kolo sami ve dvou, tak to také nejde, protože on je zvyklý na náročné terény, které bych já nezvládala a on by se se mnou tím pádem nudil.

Nevím, možná je jeho chování úplně normální a nenormální jsem já, když mi to vadí. Možná se mi začínají ozývat nějaké hnízdící pudy, přiznávám, že bych ráda měla dítě a žila rodinným životem. Obávám se ale, že můj přítel na to není úplně ideální partner. Jakmile začnu o dětech, okamžitě toto téma smete pryč, prý jsou takové hovory ještě předčasné.

Mám ho ráda, když jsme spolu, je mi s ním dobře, rozumíme si. Přesto v sobě cítím velkou nejistotu a přemýšlím, zda má takový vztah nějakou budoucnost. Co si o tom myslíte vy?