Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Ráda bych se vás zeptala na názor ohledně společného hospodaření v případě, že se mnou bydlí přítel a já mám z předchozího manželství dvě děti.  Máme ohledně peněz docela rozpory a já, přesto že ho mám ráda, se nemůžu zbavit pocitu, že mne svým způsobem zneužívá.

Mám dvě dcerky ve věku pět a osm let. S bývalým manželem jsme se rozvedli před třemi lety, celou dobu jsem s dcerkami byla sama. Před přibližně rokem jsem se poznala se současným přítelem.  Nechtěla jsem nic uspěchat, a tak jsem se poměrně dlouhou dobu vídali jen po večerech nebo o víkendech, dcery mi v tu dobu vždycky hlídala maminka. Před půl rokem jsem je vzájemně seznámila, padli si do oka a jsou to už tři měsíce, co se k nám přítel nastěhoval. Své vlastní děti on nemá.

Moc jsem se těšila, že budeme žít jako každá jiná normální rodina. Možná by se dalo říct, že tak v podstatě žijeme, kdyby se neprojevily naše vzájemné rozpory ohledně financí. Přiznám se, že jsem se těšila, že když na to všechno nebudu sama, alespoň trochu se nám zvýší životní úroveň. Podle všeho jsem se spletla. Přítel totiž pečlivě vypočítavá, aby platil do společné kasy jen poměrnou část, tedy to, co si myslí, že spotřebuje.

Abych byla konkrétní a mohli jste si představit, jak to u nás vypadá. Já mám plat přibližně 12 000 čistého a k tomu alimenty 3 000. Celkem tedy 15 000. Bydlíme v pronajatém bytě dva plus jedna, nájem i s energiemi je cca 9 000 (přesně je to 8 882,-). Na ten mi přítel přispívá čtvrtinu, tedy 2 250.  Pak mi na další své výdaje jako je jídlo a drogerie dá na měsíc 2 000 a tím považuje svůj příspěvek na domácnost za dostatečný. Celkem tedy od něj vždy po jeho výplatě dostávám na měsíc 4 250,- Kč.

Mám tedy na hospodaření celkem 19 250 korun, což samozřejmě není úplně málo. Z toho zaplatím nájem těch cca 9 000, školku cca 1 000, dceři školní obědy 600, svoje důchodové spoření  500, lítačku do práce 550, telefon 300 a každý měsíc si po malých částkách ukládám trochu peněz na platby, které se platí jednou ročně – pojištění bytu, sportovní kroužek starší dcery a tak. Co zbyde, je na jídlo, drogerii, zábavu, ošacení atd.

Když jdeme někam společně, on platí útratu za sebe a občas i za mne, ale za děti nikdy, to hradím já. Cesty autem řešíme také napůl, tedy já přispívám na benzín. Jinak je režie auta včetně povinného ručení atd. na něm. Dcerám občas koupí nějakou sladkost, tak dvakrát do měsíce přinese kilo banánů. Na Vánoce jim každé jeden dárek sám za sebe tedy koupil.

Teď mne trochu překvapil, když začal plánovat dovolenou, rád by jel k moři, nicméně opět chce platit pouze sám za sebe. Sedla jsem si s ním a snažila se navodit ohledně financí rozhovor. Řekla jsem mu, že můj rozpočet je tak akorát, našetřit na dovolenou u moře pro nás tři je pro mne nereálné, že dovolenou trávíme u našich na chalupě. To se mu nelíbilo, prý by se tam necítil dobře.

V průběhu rozhovoru jsem mu řekla, že bych uvítala, kdyby se na chodu rodiny a domácnosti podílel více, že za ty čtyři tisíce má bydlení, stravu a veškerý servis a já si začínám připadat zneužitě. Na to mi řekl, že kdyby mi měl dotovat děti, tak by si zneužitě připadal zase on, holky přece mají svého otce, tak ať mi dává víc a ať jim to moře zaplatí on.

Po tom rozhovoru mi bylo docela těžko. Já se celkově o penězích neumím moc bavit, je mi to vždycky trapné. On se na mne díval, jako bych byla nějaká zlatokopka, která s ním je jen kvůli penězům.  A těch on má dost, pracuje jako programátor ve velké firmě na vedoucí pozici. Takže jeho plat musí být rozhodně nadprůměrný. Připadám si hloupě, škudlím každou korunu, mám problém koupit si na sebe něco nového, jedu v podstatě na doraz a on mi dá na měsíc čtyři tisíce a považuje to za adekvátní částku.

Jak to vidíte vy? Myslíte, že jsem alespoň trochu v právu a na své špatné pocity mám právo?