„Benjamínek“ nám otočil život vzhůru nohama
.jpg)
Asi bych zasloužila dostat co proto a patrně mi tady nic pěkného nepovíte. Možná si sem jdu i cíleně pro pár facek, abych se vzpamatovala. V hloubi duše totiž vím, že řeším blbosti, nicméně pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, jak se projevuje naše nejmladší dítě.
Je mi osmatřicet, od dvaceti jsem vdaná. Rok po svatbě se mi narodila dvojčata, kluci, kterým je dnes šestnáct let. Vlastně skoro sedmnáct, slavit budou v září. Když jim bylo asi deset, jedenáct, nějak se ve mně hnula vlna mateřských hormonů a já zatoužila po ještě jednom dítěti. Manžel nebyl proti, zadařilo se a dnes máme čtyřletou cácorku.
Když se Anetka narodila, byla jsem doslova štěstím bez sebe. Dokonale jsem si ji vychutnávala, ještě stále s ní jsem doma, do školky ji chci dát až rok před nástupem do školy. Kluci ji hned od malička přijali a jsou pro ni skvělými velkými brášky.
Po téhle stránce je vše v pořádku. Problém je v tom, že Anetka jakoby se svým založením od nás nějak „odrodila“, či jak to mám říct. My všichni jsme velmi sportovně založení, kluci sotva začali chodit, už stáli na lyžích, na bruslích, jezdíme na kole, chodíme plavat, podnikáme túry. Tyhle společné aktivity milujeme a oba synové, ač jsou již poměrně velcí, s námi na naše rodinné sportovní akce rádi jezdí.
Když se malá narodila, logicky jsem z toho na čas vypadla, ale jakmile trošku povyrostla, začali jsme ji brát s sebou. Jenže teď už bychom očekávali, že se zapojí samostatně. Dokud byla batole, hlavně jsme ji nosili v krosně apod.
Anetka je však asi naprostý sportovní ignorant. Já vím, je ještě malá, ale v tom to není. Je na ní vidět, že jí to opravdu nic neříká. Jediné, co ještě jakž takž vezme na milost, je bazén, ve vodě je spokojená a užívá si to, ale všechno ostatní je děs. Na lyže jsme to párkrát zkusili, ale pro nepřekonatelný odpor jsme to museli vzdát. Brusle to samé, o kole ani nemluvím. Letos jsme ještě nebyli, kvůli počasí, ale na podzim jsme ještě jezdili, respektive snažili jsme se. Nakonec to vždycky dopadlo tak, že jeli kluci sami a já s ní byla radši doma, nebo jsme šli do divadélka apod. Pěší túry, tak na ty můžeme rovnou zapomenout.
Já vím, že si asi říkáte, co řeším za blbosti, ať jsem ráda, že mám zdravé dítě. A máte pravdu. Přesto mne to strašně mrzí, kvůli ní jsem nucena vzdát svých oblíbených aktivit. Dokud byla malinká, nevadilo mi to, považovala jsem to za samozřejmost, ale teď, kdy už je větší a mohla by se začít víc zapojovat, mám docela hrůzu, že s ní celou jarní a letní sezónu prožiju jen při procházkách po okolí a maximálně nějakou kulturou nebo bazénem.
Přemýšlíme s manželem, že bychom ji zkusili trochu víc přitáhnout, svým způsobem ji nějak donutit, možná by tomu časem přišla na chuť. Ale je tady riziko, že by to mohlo mít i opačný efekt.
Jaký je vás názor? Myslíte, že je rozumné dítě do sportovních aktivit nutit i proti jeho vůli? Nebo jí máme v tomto ohledu nechat svobodu, já se jí mám tedy podřídit a vzdát se sportování? To se mi taky moc nelíbí, aby mi čtyřletá slečna určovala, co můžu a co ne. Tak se mi to nějak honí v hlavě a nevím, co by bylo nejlepší.
9.4.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - „Benjamínek“ nám otočil život vzhůru nohama
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
lajika: Máš pravdu, je to smutné. Chudák vaše dítě. Musí být rádo, že je pro rodiče zklamáním, že si nemohou dělat to, co dělali, než se narodila. 
Vzpomeň si na tento svůj názor, až se ti začne vzdalovat v pubertě a začne se stýkat s lidmi, kteří ji budou brát takovou, jaká je, ne takovou, jakou by si ji přáli.
.JPG)
Monik: No tak jak jsem psala, když někam jedeme, tak všichni, a při aktivitách, které mladší nezvládá (přece jen máme rozdíl 5,5 roku), se u ní nějak vystřídáme.
Zdá se , že tuhle malou baví divadlo, předpokládejme, že je kulturně založená. Tak si představíme podobnou situaci, kdy matka píše:+
Jsme kulturně založená rodina, snažíme se alespoň dvakrát do měsíce vyrazit do divadla, k tomu nějaká ta výstava, kino, četba. Jezdíme na vícedenní hudební festivaly. Starší synové jsou po nás, milují divadlo, máme předplatné, kreslí, chodí do knihovny, hrají na hudební nástroj.
Ale nejmladší dcera jako by k nám nepatřila. Jsem z toho nešťastná. Když byla malá, samozřejmě to nešlo, ale těšila jsme se, že jakmile povyroste, začneme chodit do divadla, je tolik pěkných představení pro děti. A kulturní akce, malování. že se naučí na nějaký nástroj a přidá se do naší rodinné kapely. Jenže ona je jak čert, pořád by jen lítala, lezla na stromy, věčně je v pohybu, chvíli neposedí, v divadle za chvíli vyrušuje a museli jsme už párkrát odejít. Hudba jí taky nic neříká. Nevím si s ní rady.
Naše rodina nikdy nebyla sportovní, ještě tak nějaký ten výlet s návštěvou zámku, procházky do lesa s koupáním. Děsím se toho, že v létě, místo abych si odpočívala s knížkou a sluchátky na uších bych měla jezdit s dcerou na kole nebo chodit po horách.
Co myslíte, mám ji k té kultuře víc nutit? Přece nebude dítě ovlivňovat program rodiny.
Pokud si Miluško, říkáš: No tak co, přihlašte holku do sportovního oddílu, tam se vyblbne, večer sežeňte hlídání a jděte do divadla, zas tak o moc nejde, aplikuj podobně na svoji situaci. Ten tvůj sport není něco tak výjimečného, aby vyžadoval zvláštní přístup.
Že by se ty děti narodily do špatné rodiny? Ale možná je ty rodiny dostaly jako dárek, jako příležitost k rozvoji, jen ji neodmítat.
Míluško - zcela tě chápu. Máme to podobně. A z přestavy, že sedím "doma na zadku" jen proto, že naše malá je nesportovní lenoch, mám taky osypky. Ale řekla bych - nenutit. Zkusit nějakou hravou formou přitáhnout k pohybu..(ano - u nás ani tahle dobrá rada nepomohla - nebo jen velmi dočasně) Jediný, co napadlo mě, je střídat se s manželem v aktivitách, jeden den je s malou on a já si vyjedu na kole, druhej den to otočíme. Čas od času vypomůžou prarodiče a my si můžem vyrazit oba. Je to smutný, ale zatím jsme na nic jinýho nepřišli....
.gif)
Loupak Monik Pegg děkuju 
Monik: No on se zase nenechal odradit tím, že mu nestačím, takže jsme si kvit 
sallie: jj, vzpomínám na syna, v necelých 5 letech se naučil na kole bez koleček a v létě jsme jeli do Novohradských hor. Jezdit ho bavilo, takže zvládl za den kolem 20 km, ale bylo mně ho skoro líto. Neměl špatné kolo, ale tahle dětská prostě nejsou na nějaké velké dálky dělaná. My jsme se vezli , a 5 km jsme z kopečka párkrát šlápli a on makal jako o život, aby se mu to jelo. Nadřel se tak, jako kdyby dospělý ujel čtyřikrát tolik.
ve čtyřech letech je dítě ještě pořád relativně malý - a budete muset uzpůsobit tempo. Jak si má připadat čtyřletý dítě na kole se čtyřma dospělákama? Jasně že vám nestačí (nevím jak velký má kolo, ale i kdyby měla nějakou dvacítku, tak pořád musí kmitat nohama mnohem víc než vy na velkých kolech). Dále čtyřleté dítě nebude bavit to, že za čtyři hodiny najelo sto kilometrů. Dítě bude bavit, že dojelo na zmrzlinu, k rybníku, na hrad.... jsem teď brala partu sedmi až devítiletých dětí na odpolední vyjížďku a fungovalo to tak, že jsme za hodinu ujeli osm kilometrů na hřiště a oni si pak hodinu hráli na hřišti a pak jsme dojeli dva kiláky domů.... co se mě týče, tak je sportovně "mimo", ale důležité je, že děti to baví. Tenhle systém vedeme už dlouho a zatím jsem šťastná za to, že jsme se posunuli od "dojedeme na kolech na hřiště za rohem" k tomu, že ujedeme těch deset kiláků (po rovině, po stezkách).
Lyžování jsme vyřešili lyžařskou školkou - děti se naučily v sedmi a pěti letech během dvou víkendů (starší za půl dne, mladší holt za čtyři dny), teď lyžují třetí sezónu a jezdí tak, že jim nestačím (off pisty a tak). Ale taky mi občas přijdou s tím "ježiš, a MUSÍME lyžovat? - tak jim řeknu, že nemusí, nafasujou mobil a můžou se jít rýt do závěje před chalupou a já jdu sama.
Podle mě je nejdůleži tější najít tu hranici, kdy dítě nenechám lenošit, ale zároveň mu ten sport neotrávím...
Linda: Ted si mi pripomnela moje mladi. Rekla bych, podle popisu vyletu, ze jsem byla kombinace tvych dvou dcer, ted uz jsem jen pripad te mladsi
Tak to se mam asi na co tesit, co?
Verera: To je krasny popis vaseho seznamovani s muzem
To je zase dobry, ze ses nenechala tou hyperaktivitou odradit 
Linda: Takovou podobnou metodu máme taky. Ovšem synek je v tom nevinně, má to dědičné.
Když jsme kdysi před lety byli s kamarády v Bulharsku na horské túře, pracně se vyškrábali kamsi do sedla a práskli sebou o zem, jeden mladík odložil batoh a prohlásil, že než si odpočineme, on si vyběhne támhle na ten kopeček, aby se podíval, jak je to tady dole hezký. To jsem ještě netušila, že si ho pořídím domů.
Ovšem je tolerantní, sice si vybíhá, ale klidně mě nechá tam dole ležet, takže rodinné bitky nenastávají. Teď už vybíhají dva, jedna leží a jedna se rýpe v přírodninách a plní kapsy mechem, kamínky, brouky apod.
Synek tak tolerantní není, ten rýpe do sestry, že je lenoch, ona kontruje tím, že nechápe, proč musíme tu nižší formu života neustále tahat s sebou a já je odešlu hádat se někam jinam. Když nemají obecenstvo, obvykle se nějak dohodnou. 
Každé dítě je jiné. Určitě bych ji ze sportovních aktivit nevylučovala, ale kladla bych na ni menší nároky. Brala bych to tak, že mým cílem je naučit ji obstojně plavat, lyžovat, jezdit na kole a dejme tomu bruslit, ale zřejmě k tomu cíli dojde pomaleji než její sourozenci nebo jiné děti. Může to být povahou, může to být tím, že je to holčička, má jiné zájmy, jiné tempo, musí se na ni jinak. Nátlak většinou vyvolá stres anebo znechucení.
.jpg)
Monik: Křeček: rekla bych ze Kreckovi maji stejnou metodu jako my...v klidku s mladsi ujdeme vzdalenost do cilove stanice pri cemz cestou prodiskutuje vsechno vcetne nesmrtelnosti brouka a starsi mezitim onu vzdalenost prekona tak 15x, pokud je to prirodou tak se precpe lesnich plodu, nasbira haldu hub, zjisti novinky ze vsech okolnich vesnic, vyleze na par stromu aby na nas v cilove zastavce znudene cekala a pozadovala dalsi vzrusujici vypravu zatimco mladsi lape po poslednich douskach dechu a premysli o sebevrazde, blaznive matce a proc sakra zrovna ona musi mit blaznivou segru (teda ona pouzije peprnejsi vyraz)
Verera: Dekuju za info. Navigaci sice nemame, ale mrknu na to, vypada to zajimave 
Mozna zkusim zatim neco jednodussiho nez bude venku teplo. Treba na zpusob, co jsem delala mamce v puberte. Udelala jsem "stopy" po zemi ke skrini, tam byla cedulka "jdi na zachod". Tam zase dalsi a tam dalsi, az se dostala k prekvapeni-darku k narozkam treba.
Jinak tohle do kamene tesat:"Takhle dohlížejí na to, abychom nezakrněli v době, když už na nás útočí pohodlnost a máme dojem, že učení patří do předchozí, bezdětné fáze života. "
Nez jsem to docetla do konce, myslela jsem, ze na nas bude utocit senilita 
Ale musim rict, ze moje deti jsou dohlizeci paradni a zakrnet mi rozhodne nedovoluji
I kdyz si nekdy (hlavne vecer) pripadam, ze jsem uplne vygumovana, tak preci jen jsem nedavno zjistila, ze jsem na materske nezblbla uplne a jsem schopna se neco i naucit
Křeček:
A jak to prosim te kombinujes pri spolecnych aktivitach?
Verera: ja bych si aspon obcas tak silene moc prala zakrnovat, ale copak muzu... já vymyslim blbost a dite ji dovede k dokonalosti a nakonec skoncim v zoo a prekladam prvohory a starohory a podobny zivotne dulezity veci (uprimne pani Milusko mym pohledem to bylo kdysi davno, uz to neni a tudiz naprosto nezajimavy pro moji osobu, ale rozvijim osobnost potomka a tudiz studuji podobne zbytecnosti ) .... jo sport to byly klidny doby, ona hrala zapas a ja s psiskama 200x obesla hriste a mela jsem vycistenou hlavu 
Monik: Souhlasím, moje starší dcera je zbrklé třeštidlo, dřív koná, než myslí, tak jsem pět let říkala, že bych chtěla klidnější dítě.
No samozřejmě, mladší je pravý opak - "želvičky udělaly frnk a byly pryč"
Monik: Taky jsme jeden čas jezdili se známými a jejich dětmi a vyráběly jim s kámoškou bojovky. Je fakt , že příprava trvala skoro dýl než samotná akce, protože tam byly děti různého věku a dělaly jsme různé stupně obtížnosti úkolů, šifer, ale my jsme se vyblbly při přípravě a děti pak v průběhu.
A zase mě to donutilo si rozšířit obzory v oblasti šifrování, her vhodných do přírody apod.
Ona by to byla fakt nuda, kdyby děti zajímalo jen to, co umíme a co nám dobře jde. Takhle dohlížejí na to, abychom nezakrněli v době, když už na nás útočí pohodlnost a máme dojem, že učení patří do předchozí, bezdětné fáze života. Kdepak
