„Benjamínek“ nám otočil život vzhůru nohama
.jpg)
Asi bych zasloužila dostat co proto a patrně mi tady nic pěkného nepovíte. Možná si sem jdu i cíleně pro pár facek, abych se vzpamatovala. V hloubi duše totiž vím, že řeším blbosti, nicméně pořád se nějak nemůžu srovnat s tím, jak se projevuje naše nejmladší dítě.
Je mi osmatřicet, od dvaceti jsem vdaná. Rok po svatbě se mi narodila dvojčata, kluci, kterým je dnes šestnáct let. Vlastně skoro sedmnáct, slavit budou v září. Když jim bylo asi deset, jedenáct, nějak se ve mně hnula vlna mateřských hormonů a já zatoužila po ještě jednom dítěti. Manžel nebyl proti, zadařilo se a dnes máme čtyřletou cácorku.
Když se Anetka narodila, byla jsem doslova štěstím bez sebe. Dokonale jsem si ji vychutnávala, ještě stále s ní jsem doma, do školky ji chci dát až rok před nástupem do školy. Kluci ji hned od malička přijali a jsou pro ni skvělými velkými brášky.
Po téhle stránce je vše v pořádku. Problém je v tom, že Anetka jakoby se svým založením od nás nějak „odrodila“, či jak to mám říct. My všichni jsme velmi sportovně založení, kluci sotva začali chodit, už stáli na lyžích, na bruslích, jezdíme na kole, chodíme plavat, podnikáme túry. Tyhle společné aktivity milujeme a oba synové, ač jsou již poměrně velcí, s námi na naše rodinné sportovní akce rádi jezdí.
Když se malá narodila, logicky jsem z toho na čas vypadla, ale jakmile trošku povyrostla, začali jsme ji brát s sebou. Jenže teď už bychom očekávali, že se zapojí samostatně. Dokud byla batole, hlavně jsme ji nosili v krosně apod.
Anetka je však asi naprostý sportovní ignorant. Já vím, je ještě malá, ale v tom to není. Je na ní vidět, že jí to opravdu nic neříká. Jediné, co ještě jakž takž vezme na milost, je bazén, ve vodě je spokojená a užívá si to, ale všechno ostatní je děs. Na lyže jsme to párkrát zkusili, ale pro nepřekonatelný odpor jsme to museli vzdát. Brusle to samé, o kole ani nemluvím. Letos jsme ještě nebyli, kvůli počasí, ale na podzim jsme ještě jezdili, respektive snažili jsme se. Nakonec to vždycky dopadlo tak, že jeli kluci sami a já s ní byla radši doma, nebo jsme šli do divadélka apod. Pěší túry, tak na ty můžeme rovnou zapomenout.
Já vím, že si asi říkáte, co řeším za blbosti, ať jsem ráda, že mám zdravé dítě. A máte pravdu. Přesto mne to strašně mrzí, kvůli ní jsem nucena vzdát svých oblíbených aktivit. Dokud byla malinká, nevadilo mi to, považovala jsem to za samozřejmost, ale teď, kdy už je větší a mohla by se začít víc zapojovat, mám docela hrůzu, že s ní celou jarní a letní sezónu prožiju jen při procházkách po okolí a maximálně nějakou kulturou nebo bazénem.
Přemýšlíme s manželem, že bychom ji zkusili trochu víc přitáhnout, svým způsobem ji nějak donutit, možná by tomu časem přišla na chuť. Ale je tady riziko, že by to mohlo mít i opačný efekt.
Jaký je vás názor? Myslíte, že je rozumné dítě do sportovních aktivit nutit i proti jeho vůli? Nebo jí máme v tomto ohledu nechat svobodu, já se jí mám tedy podřídit a vzdát se sportování? To se mi taky moc nelíbí, aby mi čtyřletá slečna určovala, co můžu a co ne. Tak se mi to nějak honí v hlavě a nevím, co by bylo nejlepší.
9.4.2013 Rubrika: Děti. Výchova, škola | Komentářů 97 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - „Benjamínek“ nám otočil život vzhůru nohama
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Mimochodem, k tomu nuceni nekoho do neceho. Pozor na to.
Ten opacny efekt jsem zazila u jednoho svaho byvaleho pritele. Byl velmi sportovne nadany, mel opravdu dar od Boha a i by ho to nejspis bavilo. Nebyt jeho otce, ktery z nej hned chtel mit olympionika. Od mala ho drezuroval, on pak sportoval zavodne (tam jsme se seznamili). No a nakonec otec tak porad prudil a tlacil na lepsi vykony, ze synator nakonec nechal uplne vseho a ted tak trochu fetuje (duvod naseho rozchodu).
Mozna kdyby ho nenutil a nechal tomu volny prubeh, tak by nakonec na te olympiade skoncil.
Mozna z vas dcera citi to prilisne ocekvani (deti maji dobrou intuici) a to ji treba odrazuje a znechucuje uz predem. A zvlast jestli jste v nejake "kreci" typu ja se budu muset kvuli ni omezovat a me trapi, ze nesportuje. Kazdy je individualni osobnost a nekdo proste na sport neni. Je potreba deti prijimat takove jake jsou a podporovat je v tom, co by bavilo je. Ony to vyciti kdyz to tak neni a pak se citi neprijimane a nemilovane a sprajcnou se kolikrat jeste vic.
Zkus v prvni rade prijmout jako fakt to, ze dcera sportovat nebude a pak ti pujde lepe planovat a vzajmene kloubit veci pro dva typy lidi s rozdilnymmi zajmy.
No a kdyz to zacnes prijimat jako fakt, tak mozna se casem veci zmeni, kdyz dcera nebude citit, ze je pod tlakem.
Zarazi me, ze ctu jen to my delame, nas bavi a v podstate z clanku mam pocit, ze vy neco chcete a dcera se nechce prizpusobit.
Ale nikde jsem se nedocetla, co bavi dceru (krom toho plavani, ale to je taky sport). Vis ty to vubec a nebo jsi tak zaslepena a zahledena jen do tech sportovnich aktivit a toho co chcete vy?
Vzdyt deti nam prichazeji aby nas obohacovaly prave necim novym, nami neprobadanym. Co ty vis, kdyz se naopak prizpusobis ty ji a bude ji bavit treba neco, co se sportem nema vubec nic spolecneho, co vsechno ti to muze dat a co muzes pro sebe v jinych oblastech najit?
Mam nejaky divny pocit, ze jsi tim sportovanim tak trochu posedla. Nemas tak trochu strach, ze kdybys nesportovala, nebudes uz pro manzela tolik atraktivni? 
Zkus se podivat sama do sebe na pravy duvod, proc ti to tak vadi 
Dcerka za to nemuze, tu nech volne dychat.
Preju tve dcerce hodne lasky, a tobe hodne stesti, ale take tolerance a repektu k individualite ostatnich 
.JPG)
Mimochodem, jak jste začínali s tím lyžováním? Za prvé některým dětem to ve 4 letech opravdu ještě nic neříká, za druhé, když ji vezmou vlastní rodiče rovnou na kopec, je to fakt katastrofa. Dnes jsou všude lyřažské školičky s trpělivými instruktory, moje dcery takto začaly obě až v pěti letech, dřív to taky vůbec nešlo.
To manžel neuveze čtyřleté dítě v cyklosedačce?
Dlouhou túru taky ještě nezvládne, neříkej, že kluci s váma ve čtyřech letech ušli 20 kilometrů.
Myslím si, že když jste an ni čtyři, nemusíte se vzdávat vůbec ničeho, tak jeďte společně na hory a vždycky s ní jeden z vás jděte sáňkovat. Na kola, jak už jsem psala, ji můžete vzít do sedčky a případně se střídat, aby jeden z vás nebyl urvaný.
To samé brusle, no tak jděte společně a po půlhodině se u ní střidejte mimo led.
.jpg)
Monik: to máš recht, a navíc má přece 2 velké synátory, tak by se mohli sestřičky taky ujmout, vzít ji na sáňky, ať si rodičové taky můžou zalyžovat 
trošku mi to přijde jako fňukání supersportovní rodinky, kteří nemůžou přežít to, že dcerunka není ve 4!! letech schopná taky hned začít sportovat. možná tehdy, když byli kluci malí, vám to ani nepřišlo, že jsou pomalí a že nemůžou stíhat, tak jste jim přizpůsobili tempo, byli jste čerství rodiče, taky trochu vyčerpaní, tak to bylo v pohodě, ale teď byste to chtěli dohnat a zase je tady malé dítko, které nestíhá.jenže teď už to řešíte..nechce se mi totiž věřit, že by vaši kluci, když jim byly 4 roky, stáli perfektně na lyžích a bruslích, to je blbost.jen jste to jinak vnímali
ESSSI: přečtu si to, díky za odkaz :-)
.gif)
sqwela: děkuju, snad to nějak ustojíme....kdybyste někdo měl chuť si počíst v mém fňukání, vylívám si ho tady: http://skretov.blogspot.com
Milusko, ale preci ty veci jdou krasne skloubit i tak.
Treba kolo: Kdyz ji vezes v sedacce, tak se ji to taky nelibi?
Kdyz pujdete na turu, zatim bych brala mensi golfky sebou a az ji budou bolet nohy, muze se vezt.
Lyze:Muze s vama byt venku a muzete se u ni stridat. Jednou si sjede sjezdovku muz, jednou ty.
Nevim, ale at si vezmu jakoukoli aktivitu, nevidim problem pri trose dobre vule skloubit sportovce a nesportovce 
Esssi: 
přeji ti zdar a sílu, tu hlavně! napsala jsi to moc hezky, máš, holka, pravdu. přeji ti hodně štěstí ve zvládání a ať se máte moc rádi 
.jpg)
...ach , jak chápu vaši Anetku 
... odmala jsem nesnášela sport, navíc jsem na něj byla kopyto a veškeré donucovací prosředky byly marné ... a navíc to každý vzdal, když zjistil, že i kdyby se rozkrájel, tak mě nic nenaučí.
Ale soudit taku čtyřletého dítěte je předčasné ... je ještě malá a pořád je naděje,že s nástupem do školy se její přístup ke sportu změní.
Jarča*: děkuju..no, tak k tomu je to třeba užitečné, kdo nás zná, bývá spokojenější s vlastním životem
Esssi: hezky napsáno Člověk si uvědomí, že někdy vážně řeší hlouposti. Celé tvojí rodině přeju sílu a hodně štěstí
Tím, že se se člověk rozhodne mít děti, vždycky něco riskuje...riskuje děti nemocné, postižené, založením jiné než rodiče...ale pořád mám ten dojem, že lidi včetně vlastních dětí nám přicházejí do cesty proto, aby nás něco naučili ...i když to někdy jako dar nevypadá, posunuje nás to dál...
Představ si, že bys měla dítě, jako mám já...dítě, které v šesti letech nemluví, jen křičí a piští...když se zlobí, válí se po zemi a řve....atd atd......ale je tu s námi....nevím, proč se to stalo ale to je v podstatě jedno...teď to všichni spolu musíme zvládnout..máme ho rádi a myslím, že i on nás,přestože to neumí říct.....takže než přemýšlet nad tím jak to změnit, což nejde, radši investujem energii do snahy to přežít...nezlobím se na osud, nezlobím se na syna, nezlobím se na ostatní, kteří mají zdravé děti...někdy to nezvládám a lituju se..ale většinu času mám chuť bojovat...o to, aby se ta naše bláznivá rodinka udržela pohromadě bez větších škod na psychice zúčastněných
.jpg)
Milusko obavam se, ze se budete muset smirit s tim ,ze deti nejsou obrazem rodicu, ale individua se svym vlastnim zivotem a mozna je na case zacit to respektovat. Dcera zacala krapatko brzy ,ale aspon vite na cem jste...... jezis u vas bude veselo za nejakych 8-10roku 
Milá pisatelko nezlob se, ale tohle fakt řešíš? Každej je jinej...nemůžem rodit svoje dokonalé kopie...tak asi zkus najít nějaký kompromis...něco, co by ji taky bavilo...
Já se kvůli dětičkám vzdala taky hodně věcí, něco jsem musela, prostřední syn má těžký autismus a mentální retardaci, nejmladší syn vývojovou dysfázii nejspíš, taky jsem si představovala, jak budeme podnikat s dětma akce a ono to teď ani pořádně nejde...ale to je život, tak jsem si našla zálibu, které se můžu věnovat, chovám čistokrevná morčátka a semtam jedu na nějakou tu výstavu. Takže se snažím neupadnout úplně do sociální izolace, manžel je občas na děti sám a já vyrážím mezi normální lidi. Taktéž manžel vyráží, často oba berem na ty svoje výlety nejstaršího syna a snažíme se všichni nějak přežít.
Trošku se Ti snažím naznačit, že řešíš luxusní v mých očích malichernost, ale zároveň je mi jasné, že díky tomu, jaké máme děti, je moje optika pokřivená..
Nech dceru být samu sebou, netlačila bych na ni, tohle nemívá cenu lámat přes koleno....
.gif)
Ještě mě napadlo,moji známí si přidělali na takovou kovovou lištu za svoje kolo,kolo dítěte a tím pádem ho vlastně táhly za sebou a on mohl odpočívat,když už nemohl...možná by to pro vás bylo řešení,než malá povyroste a bude vám stačit
Když jsem četla nadpis, myslela jsem, že jde o nějakého nezvladatelného zlobiče
Moje dcera, taky benjamínek, taky sportu moc nedá. U nás to ale nikomu nevadí, až tolik sportu nedáme. Přesto jsme se nikdy nenudili. Chodila jsem s ní na plavání pro děti, do sokola na cvičení rodičů s dětmi, na výlety. Když jsme šli na nějakou tůru, zpestřovali jsme si to plněním různých úkolů. Před dovolenou jsem si vždy nastudovala zajímavosti v okolí. Je spoustu atrakcí pro děti - aquaparky, dětská hřiště, pohádkové vesničky... Jsou i knížky s tipy na výlety s dětmi.
Myslím, že moc tlačíte na pilu, čtyřleté dítě vám opravdu nemůže stačit. Jak píšou holky, maximálně v ní vzbudíte odpor. Nějaký čas se budete muset jako rodina při různých aktivitách dělit. Anebo, když budete chtít vyrazit za supersportovními výkony, nefunguje nějaká babička, která by malou o víkendu ohlídala?
