Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Už několik dní zažívám směs hodně podivných pocitů a potřebovala bych znát názor a pohled někoho nezaujatého. Nerada bych se nějak unáhlila, je mi jasné, že jsem momentálně v zajetí emocí a také ublíženosti, kterou cítím hodně silně. Pokusím se celou záležitost, která mne tíží, popsat co nejobjektivněji.

Žiji s přítelem, máme spolu dvou a půlletého syna. Přítel pracoval několik let v cizině, ale poté, co tam došlo k problémům s výplatou mezd a zajištění další práce, se vrátil domů. Dodnes nedostal zaplaceno za poslední tři měsíce, které tam odpracoval.

I tady měl se sehnáním práce velký problém. Má pouze výuční list a v jeho oboru nic nesehnal. Hledali jsme proto intenzivně společně, absolvoval hromady pohovorů, odeslal desítky životopisů. Všechno marné. Hledání práce trvalo více než rok, než bylo korunováno úspěchem.

V průběhu toho roku jsem nás živila v podstatě já ze své mateřské a přivýdělkem v rozsahu, který jsem si mohla vzhledem ke svému plnému invalidnímu důchodu dovolit. Nejsem zcela zdravá, přiznávám, že mne to hodně vyčerpávalo. Přítel byl zatím doma a převzal péči o syna a po několika urgencích i o domácnost. Tomu se totiž zpočátku vyhýbal, tvrdil, že už tak je jako chlap degradovaný, že ho živí žena, a já po něm chci ještě vykonávání domácích prací.

V tomto období jsme se dost hádali, nakonec se podařilo najít rozumný kompromis a vše jakž takž klapalo.

Když se konečně podařilo sehnat mu práci, byli jsme oba šťastní. Místo sice není nic moc, ani za kdovíjaké peníze, ale je to lepší než nic. Přítel nadšeně nastoupil a pozorovala jsem na něm, jak viditelně pookřál. Pracuje už druhý měsíc a je spokojený. Bohužel, jak jsem zjistila minulý týden, je spokojený až moc.

Kolektiv, v němž s pohybuje, je převážně ženský. A jelikož přítel je celkem atraktivní typ, začalo mu dělat dobře, že se kolem něj děvčata rojí a snaží se ho nějak zaujmout. Často mi o tom doma s uspokojením vyprávěl. Příjemné mi to nebylo, ale říkala jsem si, že nebudu dělat vlny, konečně má práci, cítí se jako plnohodnotný chlap a že se to časem srovná.

Jenže ono se to nesrovnalo, naopak, stalo se něco, co mne docela vykolejilo a co je důvodem, proč sem píšu.

Minulý týden mi přítel oznámil, že ve čtvrtek nebude večer doma, protože jde s jednou kolegyní „na pivo“. Ptala jsem se ho, zda se mu to zdá vhodné, a on odpověděl, že na tom přece nic není, jsou kolegové. A že jí před pár dny s něčím pomohl a ona se mu chce odvděčit a pozvala ho. A hned dodal, ať hlavně nejančím, že o nic nejde, že jinak by přece šel tajně a netroubil mi to na plná ústa, s kým jde.

Spolkla jsem další námitky, ale uvnitř mi bylo hodně úzko. Ve čtvrtek dorazil z práce, vlítnul do vany, pečlivě se kompletně vymydlil, nageloval vlasy, oblékl čisté prádlo a zmizel jak pára nad hrncem. Já zůstala jako tvrdé y, jen na mne houknul, že za dvě, tři hodinky je doma. Přišel až za pět hodin, vysmátý a spokojený. Chtěl se milovat, ale já neměla náladu. Něco takového se stalo poprvé, nejsem typ ženy, která se vymlouvá na bolest hlavy.

Od té doby máme doma trochu dusno. Já se cítím oklamaná, držela jsem ho nad vodou, dokud neměl práci, a teď, když ji má, mám pocit, že se mi začíná vzdalovat a kdoví, zda už mi i nezahýbá. On by mi to samozřejmě nepřiznal. Mou ublíženost nechápe, prý jsem hysterická. Když jsem se ho zeptala, jak by mu bylo, kdybych se vykoupala, navoněla a načančala a oznámila mu, že jdu na kafe s nějakým kamarádem, kterého on nezná, nedokázal mi odpovědět.

Nevím, jestli se mi podařilo napsat ten problém, o co mi jde, dostatečně srozumitelně. On mne prostě znejistěl, nasadil mi brouka do hlavy. Já jsem teď dost rozhozená. Hlavně i díky tomu, že kvůli své nemoci mám jisté viditelné postižení, které není zrovna estetické. A tu kolegyni jsem viděla na facebooku. Mladá, krásná, vysportovaná blond kočička.

Je mi z toho všeho zle. Mám ho ráda, máme dítě. Myslíte, že jsou mé pocity oprávněné, nebo se jedná o přecitlivělost a zbytečně vyhrocenou žárlivost?