Jak mám odpustit svému otci?
.jpg)
Je mi čtyřicet let, jsem vdaná, mám dvě skoro dospělé děti. Chtěla bych se čtenářkám na magazínu svěřit se svým trpápením a požádat je, aby mi k tomu napsaly svůj názor. Řeším totiž něco velice citlivého a bolestivého, co sahá vlastně až do doby mého dětství a nějak nevím, jak se teď mám zachovat.
Se svým otcem se nestýkám už více než dvacet let. Když jsme byli s bratrem malí, nechoval se k nám hezky, ani k mamince nebyl moc přívětivý. Nebyl alkoholik, to ne, o rodinu se vždy po materiální stránce postaral dobře, ale všichni jsme velice trpěli jeho přehnaným despotismem.
Vše muselo být po jeho, dirigoval nás a komandoval a jakékoli selhání tvrdě trestal. Rákoska, klečení v koutě, řev, domácí vězení, to vše neodmyslitelně patřilo k našim životům. Strašně jsem se ho báli. Všichni, včetně mámy. Divím se, že to nějak neřešeila, později mi vysvětlovala, že se bála, že by nás nedokázala sama uživit. V době svého dětství a dospívání jsem zažívala skutečné peklo. Zmlátil mě řemenem i v mých sedmnácti letech jenom proto, že jsem přišla o pět minut později domů.
Jen jsem vystudovala, okamžitě jsem odešla z domova a bratr udělal to samé. Po našem odchodu maminka konečně podala žádost o rozvod, vyměnili byt za dva a každý se nastěhoval do malé garsonky.
Otec to vše nesl velice těžce, prohlašoval, že jsme nevděční, že nám posloužil jenom jako oslíček, který se otřásá, dokud jsme jeho peníze potřebovali, a teď že jsme ho všichni odkopli. Mamince dlouho trvalo, než se nějak porovnala se svými výčitkami, obviňovala se, že mu ukřivdila.
Já ani bratr jsme otce nijak nevyhledávali. Po pár letech pominuly ty nejhorší vzpomínky a chtěla jsem kontakt s otcem obnovit. Myslela jsem, že si třeba něco i vyříkáme, že mu vysvětlím, proč jsme se všichni zachovali takhle, ale on neměl o setkání zájem. Řekl, že pro něj jeho rodina přestala existovat. Udělala jsem ještě jeden pokus, když se mi narodila dcera, ale ani vnučka jeho rozhodnutí nezměnila.
Přestala jsem tedy na tátu myslet a ze svého života ho vymazala. I když červíček občas zahlodal. Občas mě přepadla strašná touha se s ním vidět a všechno mu říct, jak nás trápil, jak jsme vedle něj nemohli dýchat. Nikdy k tomu nedošlo.
Před dvěma týdny mne vyhledala tátova druhá manželka. Ani jsem nevěděla, že se podruhé oženil. Byla celá zkroušená a prosila mne, abych za tátou přišla, že je těžce nemocný, má rakovinu v posledním stádiu a je prý jen otázka několika týdnů, maximálně měsíců, kdy jeho život skončí. A že prý o mě moc mluví a rád by mne viděl. I mé děti a manžela.
Od bratra jsem se pak dozvěděla, že za ním byla také s tou samou prosbou. A my teď stojíme před rozhodnutím, zda za otcem máme po těch letech jít, nebo ne. Vím, že by to bylo asi správné, přesto nedokážu zaujmout stanovisko a rozhodnout se. Moc mi ublížil, nejen tím, jak se k nám choval, když jsme byli malí, ale i tím následným tvrdým odmítáním, když jsem chtěla naše vztahy obnovit a znormalizovat.
Co byste dělali na mém místě? Mám za otcem jít? A když ano, mám s sebou brát svou rodinu? Jsem z té situace nešťastná, otce je mi svým způsobem líto, ale přesto nedokážu zapomenout na vše špatné, co s ním mám spojené.
27.1.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 99 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak mám odpustit svému otci?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
Za sebe musím říci, že bych se s umírajícím otcem jela rozloučit. Trápilo by mě, že jsem to neudělala. I s tím rizikem, že se s ním ještě jednou šeredně pohádám a řeknu mu, že mi zkazil dětství, pokud by mi něco vyčítal. Nijak zvlášť mě netrápilo, že zemřel můj nevlastní otec, nemoc byla dlouhá a náš vztah špatný, ale tak trochu něco jako úlevu jsem cítila v tom, že jsme si dva dny před jeho smrtí podali ruku na rozloučenou.
Bellana: souhlasím s tím, že návštěvou v nemocnici se může ulevit hlavně Dagmar. A že by si mohla, podle mě nesmyslně, vyčítat, že za ním tenkrát nešla. Každopádně jsem reagovala hlavně na některý příspěvky říkající, že odpuštění je nadevše, že se člověk musí přes roky týrání přenést a splnit přání umírajícímu... To mi přijde skoro jako nemístnej nátlak.
chytrájakrádio: Tchán umíral na rakovinu, ale téměř až do konce si odmítal připustit, že ji má. I to může být důvod, proč se neozval dřív.
orinka: ne, neviděla. AJen mi není jasný, co jsi tím chtěla říct.
Jestli ty bys za svým otcem hned jela a padli jste si kolem krku, tvoje věc, ale proč to prosazovat jako jediný správný názor? 
chytrájakrádio: 11:13 
Channah: Tak přesně takhle, jsem to myslela já, jen jsem to nedokázala tak dobře vyjádřit.
.jpg)
no, já si myslím, že vpodstatě nejde ani tak o Dagmařina otce (a o to, zda si zaslouží odpuštění nebo ne), jde především o Dagmar a o to, aby odpuštěním dokázala ulevit sama sobě. Tyhle věci se táhnou celý život a osobně si myslím, že kdyby teď nešla, přidala by si další (ať už jakkoli neracionální) břímě a odpouštělo by se jí hůř. Takže ať už je motivace otce jakákoliv, ať už do sebe šel, nebo jí chce jen vylít kyblík žluči na hlavu, myslím si, že jí samotné se bude žít snáž, když se tomu teď postaví a do té nemocnice půjde. Přeju hodně štěstí
chytrájakrádio: tady nejde o odpuštění ani o zapomenutí. Jde jen o to, jít se rozloučit, protože jsem to zažila a vím, že si to člověk bude vyčítat, když to neudělá. Nemusí si padnout kolem krku, to nikdo nechce. Může za ním jít, říct něco v tom smyslu, že i když nebyl dobrý otec a spíš ubližoval, že i tak ho chce ještě naposledy vidět... Já to nestihla a je mi to líto, ale bohužel už to vrátit nemůžu.
Ota: Tak to je problém mnoha diskusí tady, jestli by radilové byli stejně zásadoví, kdyby se v situaci ocitli oni
.jpg)
elephant: nevím nic , ale nedopsal jsem větu ... jen mě přijde,že nejcenější vlastnost mezi lidmi je láska, slitování, odpuštění zkrátka lidskost.
Ale je to jen na Dagmar a my nemůžeme soudit jen dát názor, ale každý by se měl zamyslet jestli by dokázal být tak zásadový jak radí ..
orinka: Jo, žerou ho výčitky, třeba to chce srovnat. A třeba taky ne. Já už jsem níže psala, co bych na místě Dagmar udělala. A mimochodem rakovinu ve finálním stádiu jsem viděla, byla jsem u toho, když mně milý člověk pomalu scházel a odcházel.
orinka: (11:11) - a co otci bránilo se ozvat třeba už v prvním stádiu rakoviny?
Boubel, orinka: vlastní zkušenost nemám, ale můj velmi blízkej člověk zažil v dětství něco podobnýho, jako Dagmar. Tedy možná ještě horšího, byl tam alkohol, násilí atd. Po rozvodu otec najel na podobnou notu: já se vám obětoval, já vás celou dobu živil, darmožrouti nevděčný... Nyní nemá nikoho, nikdo se s ním nestýká, ani z rodičů, sourozenců atd. Všichni vědí, že je to křivák, alkoholik a násilník. Snahu o nápravu neměl nikdy, vždy jen přesvědčenej o svý pravdě a právu.... Kdyby teď někdo přišel, že otec má rakovinu, opravdu mají jeho děti povinnost za ním jít a odpustit mu? Sakra, proč? A když to neudělají, tak jsou u vás špatný? A co je potom on? Někdo, kdo se celej život choval jako 
, ale jakmile onemocněl těžkou nemocí, vše se maže, protože je to přeci chudáček malej? Fakt nesouhlasim.
Ota: lidskost je fajn věc, jenže v dnešní době se asi už někteří bojí tu lidskost projevit, protože pak je ostatní sežerou
nebyla rozhodnutá, pardon
Ota: Ty jsi Sybila? Asi víš něco co my ne 
Dagmar ještě nebyla nerozhodnutá, když článek psala.
