Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Nejsem pro telesné tresty, povazuji to z osobní prohru - proste nevím jak dál tak ti jednu ubalím a vyreseno. Na druhou stranu hodinovýma kázáníma trpela má matka, lépe receno ona se v nich vyzívala a já je poustela jedním uchem tam a druhým vem (pokud mi k usím vubec dolétly).
U svých detí jsem od malicka zavedla styl akce : reakce. Chces to a to, ano dostanes to pokud udelás to a to. Neudelás nedostanes. V praxi chces v sobotu s kámoskama do lunaparku ok, uklidit a úkoly hotové predem. Jestli je delás o pátecní pulnoci me nezajíma, ale budou hotové, jinak zustanes doma. Samozrejme snazí se me osulit kde se dá, ale já trvám a kontroluji. Nevadí mi, ze se vyparí a nikdo není doma kdyz prijdu z práce, ale mycka je vyklizená, uklidily po sobe kuchyn po obede / svacine, psy jsou vyvencení a na stole vzkaz kdy hodlají prijuchat domu. Pokud neco z toho není tak je zarach na zbytek týdne. Ukázat mantinely a dodrzovat je. Na prvním míste je skola,n adruhém domácí povinnosti a na tretím kámosi a zábava. Pokud neco není v porádku na prvním nebo druhém míste pak zkrouhávám z toho tretího a tam kde to nejvíc "bolí".

arsiela: Něco podobného mi dělá dcera, reaguje většinou pláčem a protesty proti něčemu, co jí den předtím nevadilo. A příčina je někde jinde, ona sama ani neví kde, není schopna mi to říct,musím na to přijít já.

Dneska ráno byl šílený pláč a vztekání, že nechce na tábor, že je to tam příšerný, že ji nutíme, že tam nepojede ani za nic... přitom si ho sama vyškemrala a ještě včera babičce nadšeně vykládala, co tam loni zažila.

Nechápala jsem, až pak mi došlo, že jsme se s babičkou jen tak zhruba bavily o prázdninách a pronesly neprozřetelně větu že když bude ona na táboře, mohl by jet její brácha k babičce a tou dobou by tam mohla jet taky jejich sestřenice.

Z toho si dcera odvodila, že ona bude u babičky později už bez sestřenice, kterou má moc ráda, že brácha bude mít nějaké výhody , k tomu se přidalo to, že po ránu se špatně probouzí a veškeré rozčarování se obrátilo proti táboru . To aby byl člověk detektiv

Na tohle pomůže jedině vůbec s e o tom nebavit- teď se jde do školy, tábor se vyřeší později (kdy už obvykle není co řešit,problém se vytratí sám s doplněním potravin, tekutin, odpočinkem).

HelenaPa: Helčo ještě bych okamžitě překopala jídelníče,ráno chleba s nějakou pomazánkou,šunkou,prostě něco v tom stylu,ne sladké,odpolko bych vynechala pribiňák,místo něj kvalitní jogurt.Mám to ozkoušené u malýho,tomu můžu dát sladkost maximálně ráno.Jiank jede jak turbo myš.Nemůžou bejt ty záchvaty vzteku třeba i z přetažení?Jsou děti,co maj kapku labilnější(což nemyslím zle) nervovou soustavu a na přetížení reagujou vztekem na cokoli.Nestalo se doma něco zvláštního,tobě to přijít zvláštní nemuselo,mrněti jo - změna pokojíku,úmrtí v rodině,problémy třeba se starším dítkem.Popřípadě změny ve školce - učitelka ,děti.

Můj bývalý kolega má čtyři syny. Razil heslo : "Řezat, řezat, dokud je přeperete !"
Kupodivu kluky moc neřezal, a ze všech vyrostli správní chlapi.
Ale ta hrozba, že při velkém průšvihu bude potupný výprask, ta tam u nich tak do puberty byla.
Pár přes zadek ještě nikomu neublížilo, a já, jako odchovanec "domlouvací" maminky a "hodného - nicneřešícího" tatínka, bych kolikrát radši obdržela pár facek, než vysvětlující domluvy.
Pěti nebo devítiletému dítku, které by nezvladatelně hodiny ječelo nebo mě ignorovalo, bych namasírovala hýžďové svaly.
Žádnej psycholog...pokud tedy dítě není psychicky nemocné.

Verera - 4.5.2011 10:31

Já byla taky ta zlá. Občas se ozvalo plesknutí a je fakt, že to bylo efektivnější. Později se stačilo jen škaredě podívat
Můj bývalý manžel řečnil. Vykecával si nějaká traumata či co...Dělával obsáhlé přednášky, kterými se naprosto vyčerpal a pak odpadl. Jednou, asi pětileté dceři, vysvětlovatl proč se cosi nemá a z jakého důvodu se to nemá dělat, jaké by to mohlo mít důsledky pro ni, pro okolí, pro další život na zemi...Když vyčerpaně skončil, dcerunka se přitulila a zahlásila..."jé tatínku, povídej mi ještě..."

A ještě situace, po kterých následuje trest (teď nemyslím ty úplně malé, ale třeba v 9 letech)- pokud zcela záměrně udělá něco, co ví, že nesmí, co ublíží jinému, co jinému vadí, na co bylo opakovaně upozorněno s vysvětlením- tady je asi na místě přitvrdit.

Ale jinak? Není důvod trestat, jen má nést následky svého jednání. Dospělému se taky stane, že něco rozbije, rozsype- no tak to po sobě uklidí,případně musí koupit nové.
Přijde pozdě, může se stát, o nic nejde, ale nemusí pak stihnout něco, o co stojí.
Špatné výsledky ve škole- ať sám navrhne řešení, co pro to hodlá udělat. Potřebuje víc času na učení, zbyde mu míň času na počítač ...

To jsou situace, které dospělý automaticky řeší, dítěti se teprve musí ukázat, jak je má řešit a současně u něj pěstovat vlastní zodpovědnost za jeho chování.

Pokud rozbiju talář a manžel na mě začne křičet, tak ho asi pošlu do patřičných míst. Nechápu, proč podobné chování aplikovanéna dítěti je považováno za přijatelné a pokud se bude bránit, dostane ještě pár pohlavků.

Verera: máš pravdu,my jsme ten limit viděli na 10 let. Jakmile se puberťáci chtěli toulat,řeklo se kam jde,s kým,kdy přijde a musí být na telefonu.Dodrželi to vždycky,i když se jim ostatní smáli,že jdou domů už v 1 a ne opilí nad ránem.Nebo jsem jim dělala taxíka, netoulali se každý víkend.Později jsme neměli problém jim půjčit auto,aby vezli kamarády.Syn nepije vůbec a dceři jsme věřili,že když řídí,nebude pít.
To,že jsme šli správnou cestou je asi i to,že přispěli penězi z brigády,aby "mohli jet s mamkou na hory".

Plesknutí ve správný čas asi neublíží, nesmí to být často a za prohřešky, které patří k dítěti. Chybama se, dítě učí.
Můj děda říkal,, mlácením jednoho čerta vyženeš a druhý tam vleze´´

lonkue: U nás tresty vykonával tatínek, maminka mu předávala naše prohřešky k dořešení. Byli jsme byti docela dost, teď z odstupem času vím, že zbytečně, tehdy jsem to brala jako normální , správné, můj vztah z tatínkem to nijak nenarušilo myslím, ale to bylo taky tím, že nebyly jen tresty, hodně se nám věnoval (oba rodiče), chválil, projevoval lásku.

Ale na druhou stranu myslím, že by fungovalo něco jiného lépe než výprask, protože jsem se soutředila na strach a neuvažovala o tom, proč jsem něco udělala a proč to nebylo správné. A už to, že se na mě rodiče zlobí, byl svým způsobem dostatečný trest, větší, výprask působil tak, že bratr se snažil spoustu věcí ze strachu zatajit, já jsem se naopak tvářila, že mi to nevadí, ať si mlátí jak chtějí, mě to nazlomí.

Tak nevím, ani jedno není reakce, kterou chceme trestem dosáhnout.

Nejdůležitější asi bylo, že rodiče posuzovali prohřešky stejně,pokud něco bylo špatné, tak pro oba, to je to, co dává dítěti signál, jak posuzovat různé situace.

alexandras: To je trest spíš pro rodiče. Takový puberťák bezpečně uzavřený ve vlastním pokoji je někdy výhra

I když já si teda neumím představit trestat puberťáka. Kluk do toho pomalu roste a mám pocit, že je potřeba ho vychovávat do té doby. Už by měl znát hranice, co lze a co už ne a nemít snahu zkoušet, co rodiče vydrží, to je pro malé, teď už musí převzít zodpovědnost za svoje chování sám a čím víc se přistupuje k trestům tím víc ho to nutí se bouřit a dělat věci, které by jinak nedělal. Čím dál víc by měla být spíš dohoda, než prosazování rodičovské autority. Prostě věřit, že jsme stihli do puberty vychovat slušného člověka.

Možná si to teda maluju nějak naivně, a tvrdě narazím, uvidíme.

Někdo už to tu zmiňoval: metoda pevného objetí dr. Prekopové, zabírá to i na starší děti, používá se i u seniorů..
a co týče puberťáků, co třeba sebrat dveře do pokoje, soukromí je taky výsada..

Vase dite nebude mit trauma z toho, ze jsi na nej prisna, ale z toho, ze s manzelem netahnete za jeden provaz. A ze si ve vychove protirecite. To je ten problem! Jinak jsme to doma meli presne tak - mati byla velmi prisna az zla (tak jsem to videla jako dite) a otec hodny, benevolentni a mekky. Samozrejme jsem v detsvti vice tihla k nemu. Byl muj milovany tatinek, ktery vsechno dovolil. Az ted v dospelosti mi pomalu dochazi, ze to byla z jeho strany pohodlnost a neschopnost resit vazne situace a vyhybani se problemum. Proste si to udelal hodne jednoduche. Ve vychove by mel byt zlaty stred, ale hlavne HLAVNE musi rodice tahnout za jeden provaz!!!! Prosim pobavte se o tom s detskym psychologem dokud neni pozde.

1234-5: Tohle říká moje matka o dětech mé sestry, když jsou u babičky, tak jsou zvládnutelné, ale doma jsou na zabití. Jenže sestra je na ně moc měkká a navíc je odpůrce fyzických trestů a v životě je ani neplácla. Naše matka jo, když už to nešlo, a už si v její přítomnosti tolik nedovolujou.
Stejně nesnesitelný parchant byl jeden můj bratranec, ale když byl v létě s naší rodinou (jezdili jsme všechna vnoučata společně a hlídala nás babička, takže jsem se tam různě scházely rodiny po celé léto), tak si v přítomnosti mých rodičů nikdy nedovolil to, co zkoušel u svých rodičů. Jednou si zkusil něco vyřvat, ale náš otec ho rychle srovnal do latě - bez nějakého mlácení, ale jeho prostě poslechl, stejně jako my jeho děti. Prostě oni to ti parchantíci zkoušejí a moc rychle zjistí, když narazí na měkkého protivníka. Ale co s tím, fakt neporadím, protože moje obě děti jsou v pohodě, zřejmě máme nějakou přirozenou autoritu. I když taky měly jako malí období vzdoru, ale to se dalo vyřešit izolací v jiné místnosti, kde se mohly vyvztekat jak chtěly. Ale začali jsem s tím, hned jak se to u nich objevilo, tedy někdy po dvou letech věku, a možná díky tomuto řešení je to relativně brzo přešlo a nepřerostlo nám to přes hlavu. Variantu studená voda jsem u nich nikdy použít nemusela.

HelenaPa: Ne sáhodlouze vysvětlovat,jen trvat na dodržení, toho, co řekneš. To už musíš trochu vyzkoušet, co platí. A hlavně pokud se zvládne uklidnit, tak se mu to musí vyplatit. Moje děti se vždycky toužily potulit, ujistit, že se na ně nezlobím, že je všechno v pořádku. Jo, zpočátku taky zkusily, jestli, coby hodné, nezískají to co chtěly, nedostaly, pochopily, už to nezkoušely.

A zase na druhou stranu dát prostor synovým oprávěným požadavkům. Když ví, že něco, co chce, nebude nikdy, pokud nezačne ječet, tak co mu zbývá? Ale pokud ví, že to bude za určitých podmínek, které zná a které se nemění, tak nemá důvod ječet.
Krátkodobě se jeví lepší ustoupit, ale pokud dítě přijme za své určité zásady, tak dlouhodobého hlediska je to úžasná úleva.

To nahrávání nemá být jako trest, jen abby věděl, že se něco takového může stát. Že když se paní učitelka zeptá, jak se doma chová, budeš jí to muset ukázat. Ty sama tam s tím samozřemě nepůjdeš . Nebo vv tu chvíli mu říct, že můžeš nahrát i jakse chová hezky, ať to honem zkusí.

V 5 letech se dá dítě ještě krásně nalákat na hru,měn ten tvůj kluk fakt připadá jako v podstatě hodné dítě, které si jen neví rady se svými záchvaty vzteku a potřebuje poradit, jak řešit situace, ve kterých sneví rady. On chce být hodný, jen mu to nejde. Ta psycholožka by ti měla umět poradit.