Jak mám odpustit svému otci?
.jpg)
Je mi čtyřicet let, jsem vdaná, mám dvě skoro dospělé děti. Chtěla bych se čtenářkám na magazínu svěřit se svým trpápením a požádat je, aby mi k tomu napsaly svůj názor. Řeším totiž něco velice citlivého a bolestivého, co sahá vlastně až do doby mého dětství a nějak nevím, jak se teď mám zachovat.
Se svým otcem se nestýkám už více než dvacet let. Když jsme byli s bratrem malí, nechoval se k nám hezky, ani k mamince nebyl moc přívětivý. Nebyl alkoholik, to ne, o rodinu se vždy po materiální stránce postaral dobře, ale všichni jsme velice trpěli jeho přehnaným despotismem.
Vše muselo být po jeho, dirigoval nás a komandoval a jakékoli selhání tvrdě trestal. Rákoska, klečení v koutě, řev, domácí vězení, to vše neodmyslitelně patřilo k našim životům. Strašně jsem se ho báli. Všichni, včetně mámy. Divím se, že to nějak neřešeila, později mi vysvětlovala, že se bála, že by nás nedokázala sama uživit. V době svého dětství a dospívání jsem zažívala skutečné peklo. Zmlátil mě řemenem i v mých sedmnácti letech jenom proto, že jsem přišla o pět minut později domů.
Jen jsem vystudovala, okamžitě jsem odešla z domova a bratr udělal to samé. Po našem odchodu maminka konečně podala žádost o rozvod, vyměnili byt za dva a každý se nastěhoval do malé garsonky.
Otec to vše nesl velice těžce, prohlašoval, že jsme nevděční, že nám posloužil jenom jako oslíček, který se otřásá, dokud jsme jeho peníze potřebovali, a teď že jsme ho všichni odkopli. Mamince dlouho trvalo, než se nějak porovnala se svými výčitkami, obviňovala se, že mu ukřivdila.
Já ani bratr jsme otce nijak nevyhledávali. Po pár letech pominuly ty nejhorší vzpomínky a chtěla jsem kontakt s otcem obnovit. Myslela jsem, že si třeba něco i vyříkáme, že mu vysvětlím, proč jsme se všichni zachovali takhle, ale on neměl o setkání zájem. Řekl, že pro něj jeho rodina přestala existovat. Udělala jsem ještě jeden pokus, když se mi narodila dcera, ale ani vnučka jeho rozhodnutí nezměnila.
Přestala jsem tedy na tátu myslet a ze svého života ho vymazala. I když červíček občas zahlodal. Občas mě přepadla strašná touha se s ním vidět a všechno mu říct, jak nás trápil, jak jsme vedle něj nemohli dýchat. Nikdy k tomu nedošlo.
Před dvěma týdny mne vyhledala tátova druhá manželka. Ani jsem nevěděla, že se podruhé oženil. Byla celá zkroušená a prosila mne, abych za tátou přišla, že je těžce nemocný, má rakovinu v posledním stádiu a je prý jen otázka několika týdnů, maximálně měsíců, kdy jeho život skončí. A že prý o mě moc mluví a rád by mne viděl. I mé děti a manžela.
Od bratra jsem se pak dozvěděla, že za ním byla také s tou samou prosbou. A my teď stojíme před rozhodnutím, zda za otcem máme po těch letech jít, nebo ne. Vím, že by to bylo asi správné, přesto nedokážu zaujmout stanovisko a rozhodnout se. Moc mi ublížil, nejen tím, jak se k nám choval, když jsme byli malí, ale i tím následným tvrdým odmítáním, když jsem chtěla naše vztahy obnovit a znormalizovat.
Co byste dělali na mém místě? Mám za otcem jít? A když ano, mám s sebou brát svou rodinu? Jsem z té situace nešťastná, otce je mi svým způsobem líto, ale přesto nedokážu zapomenout na vše špatné, co s ním mám spojené.
27.1.2009 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 99 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Jak mám odpustit svému otci?
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky.
Já tady z těch příspěvků nevěřím svým očím. "Jdi tam a odpusť mu, je to tvoje povinost..." 
Sakra práce, ten člověk se k ní i zbytku rodiny choval hrozně, mlátil je a báli se ho. Jakmile mohli, tak z domova utekli, on o ně nejevil zájem a ani na vstřícný kroky nereagoval... Ted je na smrtelný posteli a co? Dagmar má povinnost za ním jít a odpustit mu, aby měla klid ve svý duši? Kdepak. Kdyby o to stál, tak se ozve sám a neposílá za sebe spojku v podobě druhý manželky... Já bych tam nešla, možná kdyby se odvážil zavolat a pozvat osobně. Jenže to se bohužel tenhle celoživotní srab a loser neodváží.
A to se musíte ptát? Tahle situace všecko mění, jděte za ním bez prodlení, jinak si to do konce života neodpustíte.
Já bych tedy pro klid své duše šla, ale jedině s bratrem. A vůbec bych nepočítala s tím, že se tatínek změnil. Možná on si pořád stojí za svým a bude očekávat od vás, abyste uznali, že se o vás obětavě staral a vy ho pak odkopli.
Když na to budete s bratrem dva, spíš to unesete.
Já bych za ním šla být tebou,je to i přes všechno jednou tvůj otec.
Inna: tady nejde o něj, jde o Dagmar a jak píše, červíček v ní hlodá a udělala dva pokusy o sblížení (já bych neudělala ani jeden, byla bych ráda, že je pryč). Takže z její strany ona jej vždycky vidět chtěla, takže jít. Ona si to potřebuje uzavřít, vyříkat a mít konečně klid.
Tak já bych teda nešla, celé dětství se choval hnusně, dva pokusy o sblížení v dospělosti odmítnul a to že těžce onemocněl není žádná zásluha.
.jpg)
šel bych
Můj táta taky nebyl zrovna vzor laskavého otce + alkohol a máma taky čekala na plnoletost posledního z nás a pak rozvod ..... ale šel bych ...
Nic ti ti neudělá a přemýšlet pak léta jestli jsi přece jenom neměla jít.
Odpusť nám naše viny, jako i my jsme odpustili těm, kdo se provinili proti nám
Být tebou, tak se moc dlouho nerozmýšlím, a jdu za ním. Vím, máš z toho nepříjemný pocit, víš jak ti otec v dětství ubližoval, ale pokud je opravdu vážně nemocný a moc času mu už nezbývá, tak věř, že jednou budeš litovat, že jsi se s ním aspoň nešla rozloučit. Zatím bych do toho tvoji vlastní rodinu nazatahovala a šla bez nich. Domluv se s bratrem a jděte spolu. Budete na to dva. Jestli máš nějaké spojení na druhou otcovou manželku, zeptej se jí, jaký je otec nyní. Třeba už je nemocí a věkem tak unavený, že už touží opravdu jen po klidu v duši a rád by se usmířil.
Je to všechno moc složitý, ale jdi tam. Aspoň pro svůj klid, že jsi se pokusila...
Mám k otci stejný postoj, s tím rozdílem, že on byl alkoholik...naši rozvedli když mi byli dva, pak tam občas přišel,naposled jsem honáhodně viděla v 16 letech...nejdřív se zapíral, pak měl jakoby zájem...zblbnul mi hlavu..
táta, který mi celý ty roky tak ¨scházel byl tu a pak mě hnusně zradil, jako vždycky
vymazal jsem ho ze seznamu svých osob..neví, žmeá tři vnoučata,neví omě už nic..kdyby někdo přišel, že je nemocný at jdu...nešla bych..i když asi pocit bych měla špatný, neříkám že ne...ale nešla,ne...už to stačilo.
Měl přeci tolik let se ti ozvat...a ted na smrtelný posteli...trochu pozdě ne?
Přeju ti at to vyřešíš ke své spokojenosti
.gif)
Aja: presne tak, sla bych sama bez deti. Dedu tak jako tak cely zivot nepoznaly a nepotrebuji si urovnavat vztahy, nicim s neprovinily. Pokud se rozhodnou, ze chteji dedu poznat, nechala bych rozhodnuti na nich, mozna ale to setkani prinese pro ne vic negativniho nez naopak
oprava : debatovala ne nebatovala
V životě se nemá nic odkládat. Když budeš dlouho čekat, tak se té návštěvy nebude muset i dočkat. Šla bych na návštěvu a nevracela bych se k dětství. Když nemáš dobré vzpomínky. Prostě bych nebatovala o současném životě. Vem bratra i s rodinou, jak radila Modroočka.
já dělala brigádu na onkologii a ne každý člověk je smířený se smrtí, někteří v poslední fázi byli neuvěřitelně zlí a nenávistní, zahohřklí a plní bolesti a na každého kdo se přiblížil dooost sprostí. Jen tuto variantu uvaž, Tvůj otec celý život má pocit, že jste jej využili a odkopli a jasně, že Ti druhá žena neřekne " hele taťka si chce uklidit ve svém životě, naposledy Ti otřískat o hlavu jaká jsi nevděčná mrcha, proklít Tě to pátého kolene, jo a nezapomeň vzít děti" Taky se připrav, že na nemocného v tomto stádiu rakoviny není moc pěkný pohled, zkrátka určitě bych jej navštívila, ale rodinu by na živo uviděl až bych zjistila, že šel opravdu do sebe.
Šla bych za ním a nechala to na dětech a manželovi, jestli půjdou s teboujá se pokoušela lepit vztahy mezi dcerama a jejich tátou, ale už jsem to vzdala. Snad někdy pochopí, že ublížil, opustil a nechal city vyhasnout on sám...třeba k nim taky někdy bude hledat cestu zpátky...
sevenofnine: Přesně tak bych to udělala i já. Šla bych pouze s bratrem, bez rodin. A podle toho, jak se situace vyvine, bych příště vzala i rodiny. Mám ze svého života také příběh, podobný a přece jiný, bez konce....Mohu, pokud budete chtít, jej sem poslat. Jak to znám ze svého života, je velmi zlé, když si už nebudeš moci s kým leccos objasnit. Až budeš ve věku, kdy budou děti z domu, ty budeš chtít mít v 2.pol. života "v duši uklizeno", je zlé, když už nebudeš mít s kým "uklízet". Jestli mi rozumíš. Držím palce.
