Kvůli potápění prošvihne narození prvního dítěte
Možná si na mne vzpomenete, minulý měsíc jsem se tady svěřila s problémem, který mne velice trápil. A vlastně stále trápí. Jsem těhotná, v druhé půlce března (termín mám 20.3., druhý pak 28.3.) čekám narození našeho prvního dítěte.
Můj manžel je vášnivý sportovec a dobrodruh, jeho velkou láskou je potápění. Naskytla se mu příležitost odjet na konci března na tři týdny do Karibiku. Samozřejmě, že si to nechtěl nechat ujít a fakt, že se datum jeho odjezdu téměř na den kryje s termínem mého porodu, chtěl vyřešit tak, že naše děťátko porodím o dva týdny dříve, aby to prý stihnul.
Tímto svým přáním mne opravdu šokoval a spáchat na sobě a svém dítěti takové harakiri jsem odmítla. Doufala jsem, že mu dojde, jak je jeho požadavek nesmyslný, a sám dospěje k tomu, že dítě je pro něj přednější než jedna z mnoha šancí se jet někam potápět.
Několikrát jsme na toto téma mluvili, bezvýsledně. Prohlásil, že manželství je vždycky o kompromisu, že on mne tady na porod a na první týdny po něm nechce nechat samotnou a že další krok je tím pádem na mně a měla bych si to u doktora vyjednat. Ty rozhovory byly k ničemu. On si stál na svém, já také.
Troufnu si říct, že jeho požadavek by byl pro každou (nebo skoro každou) ženu nesplnitelný. V skrytu duše jsem si přála, aby mu to došlo.
Bohužel, nestalo se tak. V pondělí mi oznámil, že posledního března odlétá a že pokud do té doby neporodím, holt své dítě uvidí, až mu budou tři týdny. Doslova mi řekl, že mám, co jsem chtěla. Vůbec si neuvědomuje, že tady nejde jen o samotný porod, ale i následující první dny a týdny s naším miminkem, které bychom si měli užívat oba dva, respektive všichni tři pohromadě.
Zůstala jsem jako zkamenělá. Nečekala jsem to. Že je hodně sebestředný, to jsem o něm věděla vždycky, netušila jsem však, kam až je schopen ve své sobeckosti zajít. Řekla jsem mu, že jestli skutečně odjede a nechá mne tady samotnou v těch nejdůležitějších a zároveň nejtěžších a nejkrásnějších chvílích, nikdy mu to nezapomenu. Že to považuji za jeho naprosté selhání jako manžela i jako otce.
Od té doby máme doma dusno. On je uražený a dotčený, já se cítím zraněná. Jsem zvyklá se všemožně jeho zálibám přizpůsobit, ale v této věci nemíním ustoupit ani o píď.
V podstatě od vás tentokrát nechci ani žádnou radu, jen jsem vám chtěla napsat, jak to u nás dopadlo, když jsem vás do celé záležitosti před měsícem zasvětila. Dodatečně vám moc děkuji za vaše příspěvky a názory.
25.2.2010 Rubrika: Život a vztahy | Komentářů 288 | Vytisknout
Hodnocení článku: 3/5 Oznámkovat (hodnocení jako ve škole): 1 2 3 4 5
Diskuse ke článku - Kvůli potápění prošvihne narození prvního dítěte
Tato diskuse je otevřena jen pro přihlášené uživatelky..JPG){kind=avatar}
Stanik: Ono to s tou glorifikací mateřství není tak žhavé. Spíš mám pocit, že je to čím dál tím víc stejné, že jsou v obecnosti matky a děti považovány za obtížný hmyz, který by měl jít všem z cesty. Nejlépe, kdyby se děti rodily už dvacetileté. Ono to asi je tak, že každý si všímáme toho, když někdo šlape na naše kuří oko a nevnímáme, když šlapeme na cizí. Matky s malými dětmi prostě diskriminované jsou a jejich možnosti jsou omezené. To, že mnohé z nich jsou taky hodně omezené, na věci nic nemění
. Kult dítěte se mi nelíbí, ale zase - všimnu si nevychovaného jednoho fracka, ne deseti dětí, které mě neobtěžovaly. Osobně si nemyslím, že se budeš v budoucnu cítit osamělá. To člověk v sobě má nebo nemá. Kdo umí být sám a umí si to užít, nemůže být osamělý.
Přátelé jsou bonus.
Stanik: Meryl: 
tak tyhle sny mivam taky... obcas mam i dite... jednou se mi zdalo, ze mam dite, byla jsem v loznici a vedle postele jsme meli postylku... bylo to tak zivy, ze kdyz jsem se vzbudila, koukala jsem na to misto kde ta postylka ve snu stala a porad jsem mzourala, jestli to byl sen nebo jestli nam nekdo postylku s potomkem ukrad...
.gif)
Stanik: z toho si nic nedělej, mně si i teď občas zdá, že rodímA taky se z toho vždycky vzbudím pěkně vykolejená
Meryl: nejhorznejis sen , co se mi kdy zdal byl, ze jsem byla tehotna, hele ja tak brecela ze spani, ze jsem vzbudila i muze... ja si pamatuju tu cirorcirou hruzu.... jake stesti, kdyz me vzbudil a ja zjistila, ze se mi to jen zdalo
.gif)
Bellana: já vidím obrovský rozdíl mezi tím "nemít děti" a "žít bez lidí". Zrovna teď řeším případ osmdesátileté paní, která celý život žila bez lidí, nikdo si nevšiml, že už je vlastně hodně mimo, a tak si jen tak mimoděk prodala svojí střechu nad hlavou za směšných pár korun. Na druhou stranu znám dvě taktéž osmdesátnice, taktéž bezdětné, které si ale kolem sebe vždycky pěstovaly lidi a dneska, ač už jsou skoro nemohoucí, mají pořád někoho, kdo k nim přijede, naopak mají těch lidí víc, než kolik by jich zvládly porodit.
Stanik: nemít děti není trestný
A když je nikdy mít nebudeš, je to jen a jen tvoje rozhodnutí. Někdo je šťastnej s dětma, někdo bez nich. Jinej je nešťastnej, že je mít nemůže a třetí si kolikrát drbe hlavu, jakej vejlupek se z jeho dítěte v dospělosti třeba stal.
Měla jsem kdysi dvě kolegyně, obě dvě byly až do čtyřicítky zarytě "antidětné". Nikdy, bych se musela zbláznit, děti smrděj, řvou...Obě dvě celé šťastné v jednačtyřiceti rodily a když jsem s nima pak mluvila, tak svorně tvrdily, že svůk přechozí postoj nechápou.
Tím nechci říct, že to u tebe bude stejně... Jen že jsme v podstatě řízený hormonama. A když se pak některý z nich zblázněj, otočej ti život vzhůru nohama ani nevíš, jak. A k největšímu "zděšení" pak třeba i zjistíš, že jsi neskutečně šťastná s tím malým, uřvaným a věčně pokakaným mrňousem.
kruci pitomej alt+schift.. omlouvam se, prehodila jsem si klavenici..
Bellana: ja nerikam, ze nepoterebuju jine lidi. Jen rikam, e by to clovek nemel brat tak fatalisticky.. a hlavne.. mit : ocekavani tzpu jestli me miluje , tak... (dopln dle libosti).
a to ze nerada nekoho otravuj s tim, ze me neco trapi..prave proto, ze nechci, aby se trapil jeste nekdo dalsi... nevim no, proste to tak je.
Sofffie: me obecne vadi, kdyz se nekomu naszauje psi hlava. A jak uy jsem rekla, strasne me stve ta totlik popularni glorifikace materstvi a kult ditete.
a jelikoy jsem bzla vydzckz tak trochu rebel, proste jsem se musel aystat tech chlapu, ktery y roho proste nemohli vzjit jinak, ney jkao kreteni, coy mi y principu vadi.
Stanik: Máme jednu známou, zvláštní případ. Nemá děti, je svobodná. Děti nechtěla, že se nebude vázat, manžela nechtěla, že je chlapů dost a že nikomu nebude prát fusekle. To bylo před pětadvaceti lety. Přišla revoluce, dostala výpověď. To nebyla tragédie, ještě nebyla stará a děti ji nebrzdily. Sama se pak přiznala, že kdyby měla děti, nemusela skončit tak, jak skončila. Jenže nějak neměla motivaci vzít téměř cokoliv, aby pak mohla zase nahoru. Je jí pětapadesát, vypadá na pětasedmdesát, žije ze sociálních dávek a z toho, co jí "půjčí" bývalí kamarádi, když je náhodou potká a když ji poznají. Jistě, je to extrém, dost možná že tenkrát byla v depresi a potřebovala léčbu, ale neměla nikoho, kdo by ji k tomu dokopal nebo kvůli komu by se k tomu přiměla sama.
Neagituji za rodičovství, to ne, jen reaguji na to, že si myslíš, že člověk nepotřebuje jiné lidi. Vzpomeň na Donna. Má pravdu.
Stanik: tomu rozumím a považuju za skvělý, že když se na to necítíš, tak dokážeš to brát prostě tak, že to mít nebudeš. Ono je to vždycky něco za něco, blbý je, když někdo chce jen něco dostat, ale dát už ochoten není...
Soffie: mně přijde, že slyšet hlas z druhé strany barikády je hodně dobrý, provokuje to, ale někdy to člověka ťukne, že už ho mateřská demence zasáhla až moc.
Stanik: Na každýho to holt přijít nemusí a nemá smysl si děti pořizovat, pokud to tak necítíš. Jen mi není jasné, proč nejvíc přispíváš do témat, kde se jakkoliv propírají porody, vztahy dítě x rodič apod. - je to jako já kdybych provokovala v kynologickém klubu. Nemyslím to fakt špatně 
, jen to na mě působí taknějak jeřabinkoidně provokačně. A dost často vůbec ani nemůžeš tušit, o co gou, protožes to nezažila a nedokážeš si to představit...
Lubar: no ato je prave to... ta zodpovednost. I potom v praci mas kouli na noze, protoze je na tobe nekdo zavislej, nemuzes se na to proste vykaslat. Ta definitivnost a nevratnost rozhdonuti je to co mi na tom vadi. Halt k tomu proste asi nikdy nedospeju 
Ahoj Danko, asi budu taky jedna z tech, ktere reakce tveho muze neprekvapila. Konec koncu, jeho zadost na tebe mela 50% nadeji na uspech a stejne tak tvoje zadost na nej. Proste jsi mu dala na vybranou a on si taky vybral. Smir se s tim a hlavne bud co nejvic, jak to pujde v pohode, protoze ted se nejedna jen o tebe, tvuj psychicky stav prebira i tve mimi.
Na druhou stranu, priznam se, ze ja bych pak, po porodu, trucovala. Stejne tak, jak rikal Ota. Proste, nekomunikovala bych s nim, tj nebrala bych mu telefon, neodpovidala na sms. Trochu detinska reakce, ale...aneb, jak rika jedna moje znama, nic tak chlapa nedostane jako to, ze ho ignorujes....
Stanik: jenže ono bejt samostatná jde skvěle do chvíle, kdy jsi sama, ve chvíli, kdy kromě sebe ještě řešíš děti, tak to fakt člověk tu pomoc občas potřebuje (dokud jsem neměla děti, ani by mě nenapadlo, že si někdy v horečkách zavolám, aby mi někdo přivezl nákup, a to jsem mívala výrazně menší domácí zásoby). Když ti dojdou granule pro psa, tak to prostě budeš muset vyřešit, i když ten pes, v nouzi, může sežrat cokoli, novorozenci rohlík s nutellou prostě nedáš, pokud nekojíš, tak nějak ten nutrilon do baráku dostat potřebuješ).
Sofffie: jeste me napad ajedno, mam bajecne rodice, o ketre se budu muset.. a hlavne chci postarat, za to bude treba.. nehodlam je odlozit nekam do LDN, takze budu potrebovat hodne casu , sily a trpelivosti prave na tohle... a mit jeste na krku deti, nevim,jak bych to zvladla.. obdivuju mamku, jak to celej zivot zvladala, a zvlada a psychicky ci fyzicky se nehrouti, ja na to fakticky nemam.
