Šťastné ženy - kapičku štěstí každý den

Deníky mohou mít různou podobu. Od mnoha rozepsaných, záhy někam založených a posléze novými modely nahrazených sešitů jsem přešla k zapisování událostí na internetu, abych se opět vrátila ke staromódní papírové formě. Nestalo se tak z nostalgie, ale z nutnosti, díky událostem posledního půlroku.

Jak to všechno začalo, si můžete připomenout v tomto článku.

Pokračovalo to v duchu, který by snad ani fantazií překypující spisovatel sci-fi žánru nevymyslel. Konečně jsem se tedy rozhodla svoje levoruké klikyháky rozluštit a pozvat vás alespoň na virtuální návštěvu do našeho nového působiště - na farmu uprostřed džungle.
Doporučuji sluneční brýle, silný repelent a příležitostně i pláštěnku, neb jsme se z města přesunuli přesně v době počínajícího období dešťů.

SRPEN 2008 - vzhůru směr pustina

Že je lepší vyhořet než se stěhovat? Ač to zní jako stará, tisíckrát omílaná fráze, musím z hloubi duše souhlasit. Vzhledem k pracovním povinnostem v Kuala Lumpur se totiž máme stěhovat v několika fázích a já se snažím napakovat do krabic důležité, méně důležité a naprosto zbytečné krámy. Je neuvěřitelné, kolik toho člověk nashromáždí za pouhých pět let. Zaháním lákavou představu obřího kontejneru na odpadky přistaveného před dům a trpělivě třídím. Knihy, oblečení, domácí kancelář, pes, nádobí, další pes, nářadí, povlečení, králík, další knihy, další oblečení a tak dále, až do úplného vyčerpání, až zblbnutí.

První stěhovaci víkend na naši budoucí farmu probíhá zatím velmi 'nalehko', neb pro začátek je nutno zabezpečit dům volající po rekonstrukci. A než se tak stane, musíme zatím přespávat v hotýlku v nedaleké vsi. Nakládáme tedy jen psy, sebe, dobrou náladu a zápal pro nastávající plánování a následné realizování našich představ o organickém hospodářství. Naším cílem je vesnička Lenggong v malajském státě Perak.

Abych nezanedbala trochu toho místopisu, vězte, že Lenggong je vesnice ležící ve střední části Peraku, které se přezdívá Jezerní oblast. Kromě jezer rozličných velikostí se při návštěvě můžete pokochat četnými jeskyněmi a přímo ve vsi navštívit archeologické muzeum, kde se dozvíte mnoho zajímavostí z historie osídlování Malajsie. V této oblasti byly totiž objeveny nejstarší nálezy na malajském uzemí, z nichž největší pýchou místních je takzvaný Perak man. Jeho 11 000 let staré ostatky byly nalezeny v nedaleké jeskyni Gunung Runtuh, u vesničky jménem Sloní hlava. Se svými 157 centimetry a četnými kosterními defekty na mě velký dojem neudělal, ale překvapilo mne, že se dle odborníků s největší pravděpodobností dožil necelých šedesáti let. Toť ve zkratce něco málo o našem okolí.

Vesnička je poměrně malebná, obyvatelstvo od pohledu víceméně přátelské, na hlavní ulici se nalézá poštovní úřad s rekordně krátkou pracovní dobou, klinika, která slibuje alespoň základní péči, škola a něco na způsob obecního úřadu. Dále několik obchodů, restaurací ve velmi lokálním pojetí, malé tržiště a policejní stanice, jejíž osazenstvo svorně popíjí místní oblíbenou přeslazenou kávu v protější kavárně. Tahle skvadra uniformovaných mužů je první, s kým se seznamujeme. Ochotně nás zvou na kávový utrejch a po deseti minutách nezávazného výslechu nám jeden z mužů zákona přivádí našeho prvního dočasného zaměstnance, spíše tedy pomocníka, který nám má pomoci se trochu zorientovat v okolí a zařídít první nezbytné záležitosti.

Vyrážíme na naše nové působiště vzdálené 3 kilometry od vsi, vyzbrojeni bloky, tužkou, fotoaparátem, doprovázeni naším novým pomocníkem, ke kterému jsme pro jistotu hned přibrali sklenáře a klempíře v jedné osobě, abychom mu na místě podrobně sdělili svá přání. Cesta džunglí volá po velice zásadním zásahu a já se raduji, že jsme si nedávno pořídili starší terénní vozidlo, protože v případě čehokoliv jiného bychom krkolomnou silničku museli absolvovat pěšky. Naše psí duo už má cestování tak akorát dost a dere se ven za jízdy otevřenými okénky auta. Manžel se soustředěným výrazem zdolává rozbitou asfaltku, zatímco já zodpovídám svou silně nedostatečnou malajštinou zvědavé dotazy našich průvodců, při každém poskoku na děravé cestě se snažím zachovat si chrup v původním stavu a zoufale hledám psí sušenky za účelem chvilkového utišení rozlícené minismečky.

Když se konečně dokodrcáme do cíle, nevím, zda mám dříve líbat pevnou zem pod nohama za její prostou existenci, nebo manžela za to, že nás dovezl bez úhony. Moje dilema řeší zvuk blížících se motorek, na kterých přijíždí několik místních zvědavců, aby si prohlédli ty dva blázny z Evropy, co se chtějí dobrovolně a bez mučení vrhnout na zemědělské práce obklopeni džunglí se vším, co k ní patří. Nelíbám tedy matičku zemi ani svého muže, nasazuji americký úsměv číslo tři a očekávám události příští.

Tak tedy pozor pozor - dobrodružství začíná!